VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ FAKULTA STAVEBNÍ ÚSTAV GEODÉZIE

1. VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚFAKULTA STAVEBNÍÚSTAV GEODÉZIE 10. Kartografický jazyk, principy tvorby a používání mapových znaků Vypracovala: Pavlína Tolášová

2. Kartografický jazyk • Základem kartografického jazyka jsou kartografické znaky, jejichž význam je vysvětlen ve znakovém klíči nebo v legendě. • Úlohou kartografických znaků je kartografická interpretace (tzn. chápání kartografického díla při jeho čtení) přírodních a společenských jevů, jejich vývoje v prostoru a v čase. • Má grafickou povahu.

3. Lech Ratajski • (Polák, 1921-1977) • Bodové, čárové a plošné znaky mapy rozlišoval podle 5 kvalitativních forem vyjádření. Podle: • Tvaru • Orientace • Barvy • Struktury • Intenzity => Interpretační teorie ve smyslu L. Ratajského

4. Kartografický znak = rovinná grafická struktura, která sama o sobě nemá žádný smysl. Ten získává až lokalizací v mapě a svojí konkrétní aplikací závislou na účelu mapy. Klasifikace mapových znaků: Jednoduché mapové znaky (reprezentují jen 1 význam-např. trigonometrický bod) Složené mapové znaky (reprezentují více jak 1 význam) Pozn.: rozdělení nezáleží na komplikovanosti znaku nebo jeho rozložitelnosti na jednodušší části • Má 3 základní atributy: • formu (tvar) • obsah (význam) • polohu (lokalizaci v mapě) • Nese 2 typy informací: • Polohové • popisné

5. Jednoduhé mapové znaky se z geometrického hlediska dělí na: 1. Bodové: Běžně jsou aplikovány na objekty, jejichž rozměr v měřítku mapy zaniká graficky (studny, prameny, pomníky apod.) nebo předměty, které tento charakter získají až generalizací při velkém zmenšení (intravilán obcí v mapách malých měřítek). Bodové znaky dělíme dle: • motivovanosti a tvaru: Nemotivované – geometrické (konvexní-kružnice, elipsa,.. nekonvexní – hvězdice, šipka) – alfanumerické (například Fe, tj. železo) – lokalizovaný diagram Motivované – obrázkové znaky – piktogramové znaky • barevnosti • struktury a výplně

6. Dále se jednoduhé mapové znaky z geometrického hlediska dělí na: 2. Čárové (liniové) Vyjadřují takové jevy, u nichž převládá délkový rozměr, tzn. že pro jejich polohový záznam je důležitá jejich podélná osa. Liniový záznam může být: • Geometricky přesný (při přepočtu přes měřítko udává přesné rozměry jevu, např. zákres řeky, mám-li dvě břehovky) • Topograficky přesný (při přepočtu neumožní určení přesných rozměrů, např. jednočárový zákres řeky, zákres silnice) • Schematicky mezi pevnými body (předmětem zájmu je pouze existence a ohodnocení vazby mezi body) • Schematicky v ploše (jev se v rámci určitého prostoru rozvíjí v nějakém převažujícím směru, např. mořské proudy)

7. Dělení liniových znaků z hlediska praktického: • Půdorysné (identifikační čáry) – znázorňují konkrétní objekty, jejichž délkové rozměry dalece převyšují jejich šířku, kterou v daném měřítku většinou nelze zobrazit • Hraniční čáry (obrysové čáry) – vymezují objekt nebo území s určitou kvalitativní nebo kvantitativní charakteristikou (např. hranice administrativních jednotek, hranice lesa apod.) Zóna, vrstva, pás na mapě se stejnými hodnotami prostorových charakteristik je vymezena linií, která se označuje jako choropleta. • Izarytmické čáry – spojují místa se stejnou hodnotou určitého jevu (např. vrstevnice) • Pohybové (vývojové čáry) – zaznamenávají směry sledovaného jevu v čase a v prostoru (např. mořské proudy, směry útoku)

8. Dále se jednoduhé mapové znaky z geometrického hlediska dělí na: 3. Plošné: Na mapě jsou téměř všechny objekty plošného charakteru. Teprve až změnou měřítka mapy se stávají buď znakem liniovým (vodní toky) nebo bodovým (sídla). Plošné znaky slouží k interpretaci souvislé oblasti. Obrazy těchto oblastí se v kartografickém díle označuje jako kartografický areál (tj. prostor vymezený obrysovou čárou). Kartografické areály dělíme na: • Podle způsobu a přesnosti jejich vymezení Areály s daným obrysem (ohraničené) Areály s neurčitým ohraničením (přesně neohraničené) Otevřené Dynamické areály (obrys se vyvíjí v čase)

9. Podle vzájemné polohy kartografických areálů A. Izolované (ostrovní) areály B. Dotykové areály (tvoří souvislý celek) C. Překrytové areály (vzájemně se prolínají) • Podle zobrazované charakteristiky jevu Kvalitativní Kvantitativní

10. Mapová signace (přiřazování mapových znaků) = Určitému významu (konkrétnímu nebo abstraktnímu myšlenkovému obsahu) se přiřazuje grafická jednotka, nebo již konkrétní mapový znak. Základní principy mapové signace: • Konvenčnost = přijmutí konkrétní úmluvy nebo obvyklý, ustálený způsob označení významů (pojmů) mapovými znaky, ať už motivovanými nebo nemotivovanými • Libovolnost =libovolně přiřazuji grafické jednotce význam • Asociativita = princip, který preferuje při označování určitou motivovanost, podobnost, náznak určité příbuznosti, souvislosti vztahu, apod. Stupeň asociativity závisí jak na zkušenosti, tak na představivosti a dalších myšlenkových schopnostech každého jedince.

11. Pravidla asociativity: Pravidlo shody - zásada respektování sousedství, spojitosti aj. polohových relací • První tvarové pravidlo - předepisuje povinnost zobrazovat objekty a jevy mapovými znaky podle toho, zda-li se v příslušném měřítku projeví jako body, linie nebo plochy bodovými, liniovými nebo plošnými znaky • Druhé tvarové pravidlo - předepisuje povinnost zobrazovat objekty mapovými znaky ve shodě s jejich půdorysem, tzn. např. kruhové objekty kruhovými znaky • Pravidlo shody v orientaci – soulad orientace znaku s tím, co označuje, tj. směrem nahoru, dolů, vpravo… • Pravidlo shody v barvě - zásada přenosu barevnému vjemu, kterým na psychiku člověka působí mapový objekt reálné skutečnosti do mapového znaku. Předmětem shody by neměla být jen barva, ale také její tón a sytost.

12. Morfografie mapových znaků (popis tvaru) • Nejmenším grafickým elementem je tzv. grafematický prostor a grafický motiv. Složením vhodných grafických prostorů a grafických motivů vznikne základní graficko-konstrukční komponenta mapového znaku, tzv. mapová graféma (kartograféma). Lze je považovat za základní jednotky tzv. přirozeného kartografického jazyka. • Nejmenší graficko-významovou komponentou mapového znaku je tzv. mapové morféma (kartomorféma). Spojováním a hromaděním kartomorfém vzniká výsledná podoba jednoduchého mapového znaku, tzv. kartosyntagma (mapová syntagma). • Vytvoříme-li vhodné spojení jednoduchých mapových znaků, lokalizovaných do jednoho místa mapového pole, můžeme hovořit o složeném mapovém znaku, tj. o tzv. mapové synsyntagmě (kartosynsyntagmě).

13. Morfografické operaceJsou to činnosti, pomocí nichž se tvoří a upravují mapové znaky, a to jak jednoduché, tak složité. Tzn. ze dvou znaků jiných významů se vytvoří třetí znak významu nového. Afixace podle pozice (Dá se vysvětlit na příkladě v českém jazyce, kdy vytváříme slovo metodou přidáním afixů (předpona, přípona) ke kořeni slova.V kartografii např. podtrhávání, orámování apod.) Změny rozměrů Obarvení Morfografické operace: • Sdružování • Skládání • Spojení • Uspořádání • Rozkládání

14. Projektování mapových znaků • Pro tvorbu znakového klíče platí tyto zásady: • Znakový klíč musí umožňovat zobrazení zájmových jevů systémovým způsobem, tj. vystihnout nejen jednotlivé prvky a jejich vazby na bezprostřední okolí, ale i všeobecné charakteristiky platné pro zobrazené objekty jako celek • Znaky musí být standardizovány, aby proces generalizace nevyvolal podstatný zásah do struktury • Znaky musí být názorné, lehce zapamatovatelné a jejich počet musí být únosný • Znaky musí být komunikativní (schopnost přenášet a sdělovat informaci), interpretovatelné (vyvolávající pocit srozumitelnosti) a komprimovatelné (možnost zhuštění informace).

15. Použitá literatura: Plánka L.: Kartografie a základy GIS, MODUL 02 – Kartografická interpretace. Brno 2006 Děkuji za pozornost