Lucie Cviklová Metodický list 3

Lucie CviklováMetodický list 3 Riziková společnost Trvale udržitelný rozvoj Riziková společnost a možnosti politiky

ORozdělení bohatství a rizika I • I když v pozdních euroamerických systémech rostlo bohatství, současně začalo být „znečišťováno“ narůstajícím „ohrožením vedlejšími důsledky“ • Rizika nejsou vynálezem novověku, ale lesy dnes odumírají globálně, a sice jako implicitní důsledek industrializace – se zcela jinými sociálními a politickými dopady • 1)Rizika vytvářená na nejpokročilejším stupni vývoje výrobních sil (radioaktivita, škodlivé a toxické substance ve vzduchu, vodě a potravinách) se podstatně liší od forem bohatství, média a místa spojená s definováním rizik tak získávají klíčové společenskopolitické postavení • Debat o škodlivých látkách vedená v kategoriích přírodních věd se v souladu s tím pohybuje mezi chybným vyvozováním sociálních forem postižení z forem biologických a takovým uvažováním o přírodě a životním prostředí, které nechává stranou selektivní postižení lidí i sociální a kulturní významy, které jsou s tím spojeny • Současně se nebere v úvahu, že tytéž škodlivé látky mohou mít v závislosti na věku, pohlaví, stravovacích návycích, druhu práce, informacích, vzdělání atd. pro různé lidi zcela různý význam • Dalším závažným problémem je i skutečnost, že výzkumy vycházející jen z jednotlivých škodlivých substancí, nemohou nikdy zjistit koncentraci škodlivých látek v člověku

Rozdělení bohatství a rizika II • 2)Rozdělení a růst rizik vyvolávají situaci sociálního ohrožení v některých dimenzích vyplývající z nerovné situace tříd a vrstev, ale vykazující však podstatně odlišnou logiku rozdělení: rizika modernizace zasahují dříve nebo později i ty, kdo je vytvářejí nebo z nich těží, obsahuje v sobě bumerangový efekt, který rozbíjí třídní schéma (zdravotní ohrožení a ohrožení legitimizace, majetku a zisku) • Rizika zároveň vytvářejí nové mezinárodní nerovnosti, na jedné straně mezi třetím světem a industriálním státy a na druhé straně mezi industriálními státy samými • Rizika jsou podobně jako bohatství jsou předmětem rozdělování a vytvářejí situace ohrožení a třídní situace • V případě společenského bohatství jde o spotřební statky, o příjmy, šance na vzdělání, majetek atd. jako o něco, čeho je nedostatek a oč je třeba usilovat • Zatímco příjem, vzdělání atd. jsou pro jednotlivce statky, jež může konzumovat a bezprostředně zakoušet, je existence a rozdělení ohrožení a rizik něčím, co je zásadně zprostředkováno argumentací • Vlastní vnímání nedokáže často rozpoznat, co poškozuje zdraví, co ničí přírodu, a dokonce i tam, kde jeto zdánlivě zcela zřejmé, je vzhledem k sociální konstrukci pro „objektivní“ určení potřebný kvalifikovaný posudek expertů • Do středu pozornosti se stále ve větší míře dostávají ohrožení, která jsou často pro ty, kdo jsou jim vystaveni neviditelná a nevnímatelná

Rozdělení bohatství a rizika III • Rozšiřování a tržní využívání rizik se nicméně nijak nepříčí logice kapitalistického vývoje, ale naopak ji pozvedá na nový stupeň, rizika modernizace představují big business Civilizační rizika jsou však bezedným sudem potřeb, nenasytným, nekonečným a sebeprodukujícím - to však znamená, že industriální společnost vytváří ekonomickou exploataci rizik, která sama vyvolává, situaci ohrožení i politický potenciál rizikové společnosti • Bohatí (vzhledem k příjmům, moci a vzdělání) si mohou bezpečnost a svobodu od rizika vykoupit. Tento „zákon“ třídně podmíněného rozdělení rizik a zároveň i zostřování třídních antagonismů v důsledku koncentrace rizik u chudých a slabých dlouho platí a i dnes ještě platí pro některé ústřední dimenze rizika: riziko nezaměstnanosti je u nekvalifikovaných osob značně vyšší než u pracovníků s vysokou kvalifikací • Úměrně zostřování rizikových situací postupně mizí privátní únikové cesty a možnosti kompenzace, přičemž jsou současně propagovány • Stupňování rizik, nemožnost vyhnout se jim politická abstinence a propagace a prodej privátních možností vyhnout se rizikům se navzájem podmiňují

Globalizace civilizačních rizik • 4)Bohatství je možné vlastnit, rizikům je člověk vystaven; jsou jakoby civilizačně připsána. Řekneme-li to stroze a schematicky: v situaci tříd a vrstev bytí určuje vědomí, zatímco v situacích ohrožení vědomí určuje bytí. Vědomí nabývá nového politického významu. Proto musí být politický potenciál rizikové společnost rozpracováván a analyzován v rámci sociologie a teorie vznikání a šíření vědění o rizicích • V rámci jediné formule je možné říci: nouze je hierarchická, smog je demokratický – rizika v rámci svého dosahu a mezi těmi, kdo jsou jim vystaveni, objektivně působí vyrovnávajícím způsobem • V protikladu k bohatství, jehož existence je hmatatelná a evidentní, mají v sobě rizika něco ireálného • V základním smyslu jsou zároveň skutečná a neskutečná: na jedné straně existuje řad ohrožení a ničivých jevů, které jsou už dnes reálné: znečištěné a umírající vodní plochy, zničené lesy, nové druhy nemocí atd. • Na druhé straně tkví skutečná sociální argumentu rizika právě v ohroženích promítnutých do budoucnosti - vědomí rizika nemá své těžiště v přítomnosti, nýbrž v budoucnosti – v rizikové společnosti ztrácí minulost svoji determinující moc nad přítomností

Sociálně uznaná rizika • Sociálně uznaná rizika, jak poprvé zřetelně ukazuje příklad diskusí o odumírání lesů, v sobě obsahují zvláštní politickou roznětku: to, co bylo až dosud pokládáno za nepolitické – odstraňování „příčin“ v rámci vlastního procesu industrializace – se stává politickým. Veřejnost a politika náhle zasahují do intimní sféry podnikového managementu – do plánování produkce, technického vybavení, atd. – v rizikové společnosti tak menšími či většími skoky vzniká – v souvislosti s poplachem vyvolaným smogem, s únikem toxických látek atd. – politický potenciál katastrof • Jejich odvrácení a zvládnutí může zahrnovat reorganizaci moci a kompetencí, riziková společnost je společností katastrof a hrozí v ní nebezpečí, že vyjímečný stav se stane stavem normálním • Proces globálního vyrovnávání situací ohrožení nesmí ale zastírat skutečnost, že uvnitř vystavenosti rizikům existují nové sociální nerovnosti • Ty vznikají především tam, kde se – rovněž v mezinárodním měřítku – překrývají třídní a rizikové situace: proletariát světové rizikové společnosti sídlí pod továrními komíny, vedle rafinerií a chemických továren v průmyslových centrech třetího světa a riziková průmyslová odvětví byla přesunuta do zemí s levnou pracovní silou - pro populaci z třetího světa představují komplex chemických továren s impozantními rourami a nádržemi nákladné symboly úspěchu – hrozba smrti, kterou v sobě skrývají, pro ně naproti tomu zůstává neviditelná

Trvale udržitelný rozvoj I • V pozdně rozvinutých kapitalistických společnostech existuje vědomí, že zdroje bohatství jsou „znečištěny“ narůstajícím „ohrožením vedlejšími důsledky“. Není to v žádném případě nic nového, při úsilí o překonání bídy to však dlouho zůstávalo nepozorovaného, tato temná stránka nabývá nadto na významu neúměrným rozvojem výrobních sil, v procesu modernizace jsou ve stále větší míře uvolňovány i destruktivní síly, před nimiž zůstává lidská představivost bezradně stát, oba zdroje živí stále sílící kritiku modernizace, která halasně a v konfliktním duchu určuje veřejné diskuse • Je jisté, že rizika industriálního vývoje jsou stejně stará jako tento vývoj sám, nebezpečí jaké dnes představují vysoce rozvinuté výrobní síly chemické a nukleární povahy, ruší ony základy a kategorie, v jejichž rámci jsme až dosud mysleli – patří k nim prostor a čas, práce a volný čas, podnik a národní stát, a dokonce i hranice mezi vojenskými bloky a kontinenty

Trvale udržitelný rozvoj II • Diskuse o obsahu škodlivých a toxických látek ve vzduchu, vodě a potravinách stejně jako debata o ničivých zásazích do přírody a životního prostředí je zcela obecně nadále vedena výlučně nebo převážně v kategoriích přírodních věd, zůstává přitom zcela nerozpoznáno, že přírodovědné „formule zbídačení“ mají sociální, kulturní a politický význam • Hrozí proto nebezpečí, že diskuse o životním prostředí vedená v chemicko-biologicko-technologických kategoriích bude na člověka pohlížet jen jako na organickou aparaturu, vystavuje se tak ovšem nebezpečí, že se dopustí téže chyby, kterou právem vytýkala onomu dlouho převládajícímu optimismu industriálního pokroku: hrozí jí, že se zúží v diskusi o přírodě bez člověka, bez otázky po sociálním a kulturním významu, právě diskuse posledních desetiletí, během nichž byl opět jednou předestřen a prezentován celý arzenál argumentů kritizujících techniku a průmysl, zůstaly v zásadě technokratické a naturalistické

Trvale udržitelný rozvoj III • Rizika modernizace se současně projevují jako lokálně specifická a jako nespecificky univerzální; za druhé se ukazuje, jak nevypočitatelné, nepředvídatelné jsou spletité cesty jejich škodlivého působení • U modernizačních rizik je to, co je od sebe obsahově i věcně, prostorově a časově odděleno, uváděno do kauzálního vztahu a zároveň i do kontextu sociální a právní odpovědnosti • Předpokládané kauzální souvislosti se však – jak víme nejpozději od Huma – zásadně vymykají našemu vnímání, musí být vždy přimýšleny, podkládány jako pravdivé, musí v ně věřit • I v tomto smyslu jsou rizika neviditelná a podkládaná kauzalita je vždy více či méně neviditelná, podkládaná kauzalita je vždy více či méně nejistá a provizorní – v tomto smyslu jde i u běžného vědomí o riziku o teoretické, a tedy zvědečtěné vědomí • Všechny účinky produkované pozdně kapitalistickými společnostmi nastupují zcela nezávisle na tom, jak udržitelné se z potenciálního vědeckého hlediska jeví podkládané kauzální interpretace –názory na to se také v rámci jednotlivých věd a disciplín většinou značně rozcházejí • Sociální působení definic rizika tedy nezávisí na jejich vědecké udržitelnosti a rozmanitost interpretací má ovšem také svůj zdroj v samé logice modernizačních technik

Možnosti politiky v poměrech rizikové společnosti I • AnthonyGiddens poukazuje na to, že tradiční levice a sociálnědemokratické strany stále ještě operují se staromódní představou státu, kdy trh by měl být nahrazen státní mocí a fundamentální otázkou zůstává oživení veřejných institucí • Sám pléduje pro třetí cestu, kterou nazývá strukturálním pluralismem, protože společenský řád se nemohou správně vyvíjet, když bude dominantní stát nebo trh – tento alternativní přístup se pro změnu obrací na obec nebo na občanskou společnost, ve kterých vidí hlavní zdroj společenské soudržnosti • Poukazuje například i na zkušenosti s pádem komunismu a zkušenost s horlivým centrálním plánováním, kdy státní moc může vytvořit až příliš nedýchatelnou a byrokratickou atmosféru • Proto třetí cesta klade důraz na osobní zodpovědnost, transparentnost a reformu státního mechanismu, připouští, že trh stejně tak jako vláda a stát mohou také nadělat spousty škod, kterým je třeba předcházet

Možnosti politiky v poměrech rizikové společnosti II • Je třeba rozlišovat mezi velkým státem (měřeno množstvím funkcí, které zastává, případně výší rozpočtu) a silným státem • V příliš mnoha zemích se stát stal časem příliš mohutným a těžkopádným a neefektivita a neúspornost, se kterou se u státních institucí tak často setkáváme, poskytuje odrazový můstek neoliberalismu a podrývá pozici veřejné sféry jako celku – když soukromé společnosti snižují počty zaměstnanců, osvojují si principy horizontálnější hierarchie a snaží se lépe odpovídat potřebám klienta, omezenost byrokratického státu bije do očí • Stát a vláda se také musejí vyrovnat s novými potřebami, které s sebou přináší doba globalizace • Třetí cesta se snaží o takovou reformu státu a vlády, která by odrážela mohutný rozmach podnikání: tak, aby došlo k zefektivnění vlády v co nejkratší době, • Tohoto cíle lze dosáhnout jedině s pomocí strukturální reformy, a ne tím, že se pokusíme státní instituce proměnit na tržní nebo rádoby tržní subjekty

Úspěch podniků a privatizace • Nejúspěšnější podniky se očistily od nadbytečné byrokracie a zaměřily se na orientační programy (tzv.) benchmarking a přenesly větší autonomii v rozhodování na nižší úrovně organizace • V některých i když ne ve všech případech se dokonce osvědčila i privatizace - jedná se například o poštovní službu ve Spojených státech • Dalším problémem jsou výsledky výzkumů veřejného mínění v několika státech, podle kterých prakticky ve všech zemích lidé přestávají věřit politikům, lidé možná od státu očekávají více než v minulosti a proto jsou pak zklamaní tím, jak pracuje • Podle výzkumů veřejného mínění se spousta lidí domnívá, že se vláda příliš vzdaluje jejich každodennímu životu a přáním a domnívají se, že celá politika je zkorumpovaná a nemá nic společného s demokratickými ideály, ze kterých údajně vychází • Tato situace je navíc komplikována tím, že v éře globalizace nemají politici v jednotlivých národech už zdaleka takový přehled nad záležitostmi ovlivňujícími jejich občany, jako tomu bylo dříve, takže žádnou z těchto obav není snadné jednoduše vyvrátit

Nutnost reformy vlády • Reforma vlády a státních mechanismů je důležitá pro to, aby byla znovu nastolena rovnováha • Demokracie států, které nazýváme otevřenými informačními společnostmi, totiž není dost demokratická – je zapotřebí další vlna demokratizace založená na historických tradicích té či oné země (může se například jednat o elektronická referenda, obnovení určité formy přímé demokracie a občanských soudcovských sporů) • Mění se i požadavky na sledování korupce v tom smyslu, že se lidé žádají transparentnost politických institucí a dalších organizací – to ukazuje na společnost, ve které mají lidí mnohem lepší přístup k informacím a kde se netrpí žádné tajnůstkářství • Stručně řečeno, tato vlna demokratizace předpokládá odpověď na globalizační vlivy, což obvykle znamená postoupení pravomocí krajům a regionům, ale současně také přesun moci směrem nahoru za hranice národního státu – podle Giddense v Evropě je pro to nejlogičtějším nástrojem demokratizace Evropská Unie, i když mnozí ostatní myslitelé se domnívají, že ta je naopak příčinou stále rostoucích procesů byrokratizace

Vztah komunitarismu a systému vlády • Přívrženci komunitarismu se domnívají, že konsolidace společenství a celé občanské společnosti dokáže překonat společenskou dezintegritu, kterou má na svědomí převaha trhu, jinými slovy komunitarismus je „voláním po obnově občanských ctností“ a „posílení morálních pilířů společnosti“ • Komunitáři zdůrazňují význam zázemí společenství: rodiny, kde se jedinec narodil, etnika, náboženské obce a národa – komunita je zdrojem etických hodnot, které jsou podmínkou zdravého občanského života • Problém komunitarismu spočívá v tom, že v širším významu může označovat například společnost nebo národ – pokud komunita získá příliš velký vliv, začne si vytvářet svou vlastní identitní politiku, z té se pak stává potenciální zdroj společenské nejednoty nebo v horším případě, dokonce úplného rozpadu společnosti • I ve své nejmírnější podobě má totiž identitní politika sklony k exkluzi a jen těžko se slučuje s principy tolerance a diverzity, které jsou podmínkou fungující občanské společnosti • Tak podle Giddense pro politiku třetí cesty by tedy měla být vždy na prvním místě společnost obecně, ne pouze nějaké určité „společenství“

Politika třetí cesty a ekonomická globalizace • I když různí badatelé tyto procesy interpretují protichůdným způsobem, není sporu o tom, že k ekonomické globalizaci opravdu dochází a že tento proces ničím nepřipomíná analogické procesy, které proběhly v minulosti • Věda, technologie a lidská schopnost pracovat se symboly mají stále větší význam pro produktivitu, což z nich činí veledůležitý faktor hospodářského růstu, práce s informaci nabývá zásadního významu, jelikož významně přispívá ke zvyšování hrubého domácího produktu a ovlivňuje objem pracovní síly • K rozhodujícím změnám dochází v organizaci výroby a charakteru hospodářských aktivit vůbec a vše spěje k vytváření sítí, které propojují firmy mezi sebou i jejich jednotlivá oddělení • Pro ekonomický rozvoj jsou navíc čím dál důležitější malé či středně velké podniky, protože velké podniky nejsou v bezpečí před výkyvy na trhu, dále v ekonomice vědění se stírají hranice mezi konkrétními průmyslovými odvětvími, které v minulosti bývaly oddělené a jasně odlišitelné (supermarkety prodávají benzín, zatímco čerpací stanice rozšiřují samoobsluhy, kde prodávají noviny a potraviny)

Lucie Cviklová Metodický list 3