1 / 45

Stru ktura hmoty, nukleární medicína

Přednášky z lékařské biofyziky Biofyzikální ústav Lékařské fakulty Masaryk ovy univerzity, Brno. Stru ktura hmoty, nukleární medicína. http://www.accessexcellence.org/AE/AEC/CC/historical_background.html.

vera-bray
Download Presentation

Stru ktura hmoty, nukleární medicína

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Přednášky z lékařské biofyzikyBiofyzikální ústav Lékařské fakultyMasarykovy univerzity, Brno Struktura hmoty, nukleární medicína http://www.accessexcellence.org/AE/AEC/CC/historical_background.html

  2. Vše je tvořeno částicemi hmoty (látkou) a energetickými poli/silami, což znamená, že základní strukturní prvky organického a anorganického světa jsoutotožné. Živá hmota se liší od hmoty neživé pouze svým mnohem vyšším stupněm uspořádanosti. Hmota a energie

  3. Elektronový obal atomu Atomové orbitaly Chemie Vazebná energie elektronu Velikost cca 10-10m Náboj elektronu 1,602.10-19 C Hmotnost elektronu 9,1.10-31 kg

  4. Elementární (tj. nemající vnitřní strukturu) částice hmoty jsou leptony a kvarky Leptony – elektrony, miony, neutrina a jejich antičástice – lehké částice bez vnitřní struktury Kvarky (u, c, t, d, s, b) – těžší částice bez vnitřní struktury Hadrony – těžké částice tvořené kvarky, např. proton (u, u, d), neutron (d, d, u) Elementární částice hmoty

  5. gravitační elektromagnetická silná slabá Čtyři základní interakce / energie / silová pole Silná : slabá : elektromagnetická : gravitační = 1040 : 1015 : 103 : 1 (pro interakční vzdálenost 10-15 m, tj. přibližně rozměr atomového jádra)

  6. Fotony – energetická kvanta elektromagnetického pole, nulová klidová hmotnost Energie (jednoho) fotonu: E = h.f = h.c/l h je Planckova konstanta (6.62 x 10-34 J.s), f je frekvence, c rychlost světla ve vakuu l vlnová délka Fotony

  7. Částice látky a energetická kvanta mají schopnost vzájemné transformace(např. elektron-pozitronový pár se transformuje ve dva fotony záření gama – tohoto jevu se využívá v zobrazení pomocí PET). Částice a energetická kvanta pole

  8. Kvantová mechanika Chování souborů určitého druhu částic lze popsat rovnicemi, které se podobají rovnicím pro popis vlnění. Vlevo je obrazec vytvořený na fotografické desce souborem elektronů, který prošel krystalovou mřížkou. Obrazec je velmi podobný difrakčním interferenčním obrazcům tvořeným vlnami, např. světlem, po průchodu optickou mřížkou. (http://www.matter.org.uk/diffraction/electron/electron_diffraction.htm)

  9. Kvantová mechanikatunelový jev:

  10. dr.dp ≥ h/2p dE.dt ≥ h/2p Poloha r a hybnost p částicenemohou býtsoučasně změřeny s na sobě nezávisející přesností (jestliže neurčitost polohy částice – dr – je zmenšena, neurčitost hybnosti částice – dp – automaticky roste). To stejné platí pro současné měření změny energie dE a času dt nutného pro tuto změnu. Kvantová mechanika: Heisenbergovy relace (vztahy) neurčitosti

  11. Řešení Schrödingerovy rovnice pro elektron ve vodíkovém atomu vede k hodnotám energie orbitálního elektronu. Řešení Schrödingerovy rovnice často vede k číselným koeficientům, které určují možné hodnoty energie. Tyto numerické koeficienty se nazývají kvantová čísla. Řešení Schrödingerovy rovnice

  12. Hlavní n = 1, 2, 3 …. (K, L, M, ….) Vedlejší – pro každé n l = 0, 1, 2, …. n – 1 (s, p, d, f …) Magnetické – pro každé l m = 0, ±1, ±2, …±l Spinové magnetické – pro každé m s = ±1/2 Pauliho vylučovací princip – v jednom elektronovém obalu atomu nemohou být přítomny dva nebo více elektronů se stejnou kombinací kvantových čísel. Kvantová čísla vodíku

  13. excitace ionizace Sekundární elektron Primární foton Ionizace atomů Vazebná energie elektronu Ev je energie, která by byla nutná pro uvolnění elektronu z atomu– závisí především na hlavním kvantovém čísle. Příklad ionizace: fotoelektrický jev h.f = Ev + m.v2/2

  14. Jádro atomu Protonové (atomové) číslo – Z Nukleonové (hmotnostní) číslo – A Neutronové číslo – N N = A - Z Rozměry 10-15m Atomová hmotnostní jednotka u = 1,66 x 10-27 kg, tj. 1/12 hmotnosti atomu uhlíkuC-12 Elektrický náboj jádra Q = Z x 1,602 x 10-19 C Jestliže relativní hmotnost elektronu = 1 relativní hmotnostprotonu = 1836relativní hmotnostneutronu = 1839

  15. Hmotnostní defekt jádra = měřítko stability jádra: dm = (Z.mp + N.mn) - mj Zdroj: http://cwx.prenhall.com/bookbind/pubbooks/hillchem3/medialib/media_portfolio/text_images/CH19/FG19_05.JPG http://cwx.prenhall.com/bookbind/pubbooks/hillchem3/medialib/media_portfolio/text_images/CH19/FG19_06.JPG

  16. nuklid – jádra se stejnými hodnotami A, Z a energie Izotopy - nuklidy se stejným Z ale různým A Izobary – nuklidy se stejným A ale různým Z Izomery – nuklidy se stejným Z a A, avšak s různou energií (např. Tc99m používané při zobrazení pomocí gama kamery) Nuklidy

  17. Radionuklidy – nuklidy schopné radioaktivní přeměny Jaderný spin: Jádra mají vlastnost zvanou spin. Jestliže je hodnota spinu nenulová, jádra mají magnetický moment, tj. chovají se jako malé magnety - NMR – nukleární magnetická resonanční spektroskopie a zobrazení pomocí magnetické rezonance v radiologii jsou metody založené na této vlastnosti. Co je ještě nutné znát?

  18. Radioaktivní přeměna Interakce ionizujícího záření s hmotou Biologické účinky ionizujícího záření Nukleární medicína Stopování Radioimmunoassay Jednoduchá metabolická vyšetření Zobrazovací metody Radioterapie Zdroje záření – radioaktivní a neradioaktivní Metody a geometrie ozařování Nukleární medicína a radioterapie

  19. Radioaktivita neboli radioaktivní přeměna je samovolná přeměna jader nestabilních nuklidů na většinou stabilní jádra. Tento proces je prvázen emisí fotonů gama, elektronů, pozitronů, neutronů, ale také protonů a deuteronů i částic alfa. Při některých přeměnách vznikají neutrina a antineutrina. Pokud je nestabilita jader přirozená, mluvíme o přirozené radioaktivitě. Umělá radioaktivita vzniká jako důsledek interakce stabilního nuklidu s urychlenými částicemi nebo neutrony. Radioaktivní přeměna má pravděpodobnostní charakter: nelze předem určit které jádro se rozpadne a kdy. Radioaktivita

  20. Zákon zachování hmoty a energie Zákon zachování elektrického náboje Zákon zachování počtu nukleonů Zákon zachování hybnosti Radioaktivní přeměna Zákony platné pro radioaktivní přeměnu

  21. Radioaktivní přeměna Zákon radioaktivní přeměny Aktivita A radioaktivního vzorku v daném okamžiku (tj. počet jader rozpadajících se za sekundu, A = dN/dt) je úměrná celkovému počtu nepřeměněných jader přítomných ve vzorku v daném okamžiku: • je přeměnová konstanta Jednotkou aktivity A jebecquerel (Bq) [s-1] (dříve:curie, 1 Ci = 3,7 x 1010 Bq) Záporné znaménko v uvedené rovnici udává, že počet nepřeměněných jader se snižuje.

  22. Radioaktivní přeměna Posledně uvedená rovnice se řeší integrací: Nt = N0.e-l.t Užitečnější rovnicí (získáme ji dělením předchozí rovnice časovým intervalem dt na obou stranách) v oblasti nukleární medicíny a radioterapie je: At = A0.e-l.t ,kdeA je aktivita

  23. Tf – doba, během které aktivita vzorku At klesne na jednu polovinu počáteční hodnoty A0. Odvození: A0/2 = A0.e-l.Tf tedy ½ = e-l. Tf Po zlogaritmování obou stran rovnice a úpravě: Tf = ln2/lf tedy Tf = 0,693/lf Radioaktivní přeměna Fyzikální poločas

  24. Radioaktivní přeměna Biologický a efektivní poločas • Tb – biologický poločas – čas potřebný pro fyziologické odstranění poloviny cizorodé látky z těla • lb – biologická konstanta – relativní rychlost vylučování látky • Biologický a fyzikální proces probíhá současně. Proto můžeme vyjádřit Tef – efektivní poločas a lef – efektivní přeměnovou konstantu • Platí následující vztahy: lef = lb + lf a 1/Tef = 1/Tf + 1/Tb , tedy . .

  25. Radioaktivní přeměna Druhy radioaktivní přeměny Přeměna a (alfa) Seaborgium se přeměňuje na rutherfordium. Uvolňuje se heliové jádro – ačástice. Na dceřinné jádro působí zpětný ráz, což je důsledek zákona zachování hybnosti.(http://www2.slac.stanford.edu/vvc/theory/nuclearstability.html)

  26. Radioaktivní přeměna Druhy radioaktivní přeměny Přeměna b je izobarická transmutace, při které vznikají vedle b částic i neutrina (elektronové antineutrino a elektronové neutrino ne) Přeměna b (beta) - vyzáření elektronu nebo pozitronu K - záchyt

  27. Radioaktivní přeměna Druhy radioaktivní přeměny Přeměna g (gama) Transformace dysprosia v excitovaném stavu Další druhy radioaktivní přeměny: • Emise protonu, deuteronu, neutronu … • Štěpení těžkých jader

  28. Interakce záření s hmotou je obvykle provázena vznikem sekundárního záření,které se liší od záření primárního nižší energií a často také druhem částic. Primární nebo sekundární záření přímo nebo nepřímoionizujeprostředí a vytváří také volné radikály. Část energie záření se vždy přeměňuje v teplo. Postupná ztráta energie částic primárního záření je charakterizována pomocí LET, lineárního přenosu energie (linear energy transfer), tj. ztráty energie dané částice v určitém prostředí na jednotkové délce její dráhy. Čím je vyšší LET, tím více poškozuje záření tkáně a tím větší představuje riziko. Interakce ionizujícího záření s hmotou

  29. Jestliže svazek záření rtg nebo gama prochází látkou, platí: absorpce + rozptyl = útlum Malý pokles intenzity záření -dI v tenké vrstvě látky je úměrný její tloušťce dx, intenzitě záření I dopadajícího na vrstvu a specifické konstantě m: -dI = I.dx.m Upravíme: dI/I = -dx.m Po integraci: I = I0.e-m.x I je intenzita záření prošlého vrstvou o tloušťce x, I0 je intenzita dopadajícího záření, m je lineární koeficient útlumu[m-1], jenž závisí na energii fotonů, nukleonovém čísle atomů prostředí a na hustotě prostředí. Útlum záření rentgenového a gama

  30. Foton mizí (‘je absorbován’) při srážce s atomem a jeden elektron je vyražen z některé vrstvy elektronového obalu (typicky K-vrstvy). Část energie elektronuh.f je nutná pro ionizaci. Zbývající část energie fotonu se mění v kinetickou energii(1/2m.v2) vyraženého elektronu. Vyražené elektrony mají též ionizační schopnost – vyrážejí elektrony z jiných atomů. PlatíEinsteinova rovnice pro fotoelektrický jev: h.f = Eb + 1/2m.v2, Eb je vazebná (ionizační) energieelektronu. Pravděpodobnost FE rosta s protonovým číslem terčových atomů a klesá s rostoucí energií fotonů (tím se vysvětluje, proč jsou svazky fotonů rtg záření o vyšší energii více pronikavé a proč se pro stínění používá olovo. Interakce fotonů rtg záření s látkou: ABSORPCE fotoelektrickým jevem (FE)

  31. Fotoelektrický jev

  32. Při vyšších energiích fotonů jejich energie není plně absorbována –objevujese foton s nižší energií. Vazebná energie elektronu Ebje zanedbatelná ve srovnání s energií fotonu. Můžeme napsat: h.f1 = (Eb) + h.f2 + 1/2m.v2, kde f1je frekvence dopadajícího fotonu a f2je frekvence rozptýlených fotonů. CR je pravděpodobnější než FEu primárních fotonů o energiích 0.5 - 5 MeV, což vysvětluje, proč by obrazy získané pomocí fotonů o takovéto energii byly prakticky nepoužitelné. Interakce fotonů rtg záření s látkou: Comptonův ROZPTYL (CR)

  33. Comptonův rozptyl

  34. Při velmi vysokých energiích fotonů dochází ke tvorbě elektron-pozitronových párů. Energie fotonu je transformována do hmotnosti a kinetické energie elektronu a pozitronu. Vztah mezi hmotností a energií každé částice je dán vztahem: E = m0 c2 (= 0,51 MeV), m0je klidová hmotnost elektronu nebo pozitronu (jejich hmotnosti jsou stejné), cje rychlost světla ve vakuu. Energie fotonu E musí být vyšší než dvojnásobek energie vypočtené podle předchozího vzorce (1,02 MeV). Můžeme napsat: E = h.f = (m0.c2 + Ek1) + (m0.c2 + Ek2) Výrazy v závorkách: energetické ekvivalenty hmotnosti tvořených částic, Ek1 a Ek2jsou kinetické energie těchto částic. Pozitron rychle interaguje (anihiluje) s jakýmkoliv blízkým elektronem a vznikají dva fotony, každý s energií 0,51 MeV. Interakce fotonového záření (rtg, g)

  35. Tvorba elektron-pozitronových párů

  36. b-záření= rychlé elektrony nebo pozitrony – ionizují prostředí mechanismem stejným jako při vzniku rtg záření. Dráha b-částic je ve vodném prostředí několik milimetrů až centimetrů. a-zářeníionizuje přímo nárazy. Podél jeho velmi krátké dráhy (mm) se v prostředí vytváří velké množství iontů, takže ztrácí velmi rychle svou energii (= velmi vysoká hodnota LET). Neutrony ionizují pružnými a nepružnými srážkami s jádry atomů. Výsledky pružných srážek (rozptylu) se liší dle poměru hmotnosti neutronu a hmotnosti atomových jader. Jestliže rychlý neutron zasáhne jádro těžkého prvku, odrazí se téměř bez ztráty energie. Srážky s lehkými jádry vedou k velkým ztrátám energie. Při nepružném rozptylupomalé (moderované, tepelné) neutrony pronikají do jádra, a pokud jsou znovu emitovány, pak nemají stejnou energii jako dopadající neutrony. Mohou také vyvolat emisi jiných částic nebo způsobit štěpení těžkých jader. Interakce korpuskulárního záření

  37. Absolutní hodnota energie částic je velmi malá. Proto byla zavedena jednotka elektronvolt (eV). 1 eV je kinetická energie elektronu urychleného z klidu elektrostatickým polem o potenciálovém rozdílu 1 V. 1 eV = 1,602.10-19 J. Energie absorbovaná prostředím je vyjadřována pomocí absorbované dávky (D) a má jednotku gray (Gy). Je to množství energie absorbované prostředím o jednotkové hmotnosti. Gray = J.kg-1 Dávková rychlostvyjadřuje absorbovanou dávku za jednotkový čas [J.kg-1.s-1]. Téže dávky může být dosaženo při různých dávkových rychlostech za různě dlouhou dobu. Radiační riziko pro živé objekty závisí především na absorbované dávce a druhu záření. Váhový faktor záření je číslo, které udává, jaké riziko je spojeno s nějakým druhem záření (čím je vyšší LET, tím je vyšší váhový faktor záření) Dávkový ekvivalent Deje definovaný jako součin absorbované dávky a váhového faktoru záření. Jednotkou dávkového ekvivalentu je sievert (Sv). Hlavní veličiny a jednotky používané pro měření ionizujícího záření

  38. Fyzikální fáze - časový úsek primárních účinků. Dochází k absorpci energie záření v atomech nebo molekulách. Průměrná doba se odhaduje na 10-16 s. Fyzikálně-chemická fáze - doba mezimolekulárních interakcí spojených s absorpcí energie a vlastním energetickým transferem. Asi 10-10 s. Chemická (biochemická) fáze - tvorba volných radikálů a jejich interakce s biologicky významnými molekulami, především s NK a bílkovinami. Asi 10-6 s. Biologická fáze - komplex interakcí produktů předešlých fází na různých úrovních organismu. Podle těchto úrovní kolísá délka tato fáze od sekund po léta. Biologické účinky ionizujícího záření

  39. Přímý účinek - fyzikální a fyzikálněchemický proces absorpce zářivé energie, vedoucí přímo ke změnám ve významných buněčných strukturách. Převládá v buňkách s nízkým obsahem vody. Teorie přímého účinku je označována jako teorie zásahová. Její podstatou je fyzikální přenos energie. Nepřímý účinek je zprostředkován produkty radiolýzy vody, zejména volnými radikály H* a OH*, které vedou k molekulovým produktům (H2, O2, H2O2), působícím na biologicky významné struktury. Převažuje v buňkách s vysokým obsahem vody. Volné radikály mají volný nepárový elektron, který z nich činí velmi reaktivní látky. Štěpí různé druhy vazeb v biomolekulách a degradují jejich strukturu. Teorie nepřímého účinku - teorie radikálová - má za základ chemický přenos energie. Biologické účinky ionizujícího záření

  40. U proliferujících buněk nacházíme tyto stupně radiačního poškození: dočasné zastavení proliferace reproduktivní smrt buněk (dočasné uchování funkce při ztrátě proliferační schopnosti) okamžitá smrt buněk Citlivost buněk vůči ionizujícímu záření (radiosenzitivita), či jejich odolnost (radiorezistence) závisí na mnoha faktorech, především na reparační schopnosti buňky. Účinky na buňku

  41. Faktory ovlivňující biologické účinky obecně: Fyzikální a fyzikálně chemické: dávkový ekvivalent, dávková rychlost, teplota, prostorové rozdělení absorbované dávky, přítomnost vody a kyslíku Biologické: druh organismu, orgánu nebo tkáně, stupeň diferenciace buněk, fyziologický stav organismu, schopnost spontánní reparace, repopulace a regenerace Citlivost buněk je ovlivňována: Fází buněčného cyklu (S-fáze!) Stupněm diferenciace. Diferencované buňky jsou méně citlivé - souvislost se schopností proliferace Obsahem vody a kyslíku. Přímá závislost (+,+) Velmi citlivé jsou proto buňky embryonální, germinativní, epidermální, retikuloendotelové a též nádorové Účinky na buňku

  42. lymfatická zárodečný epitel varlete kostní dřeň gastrointestinální epitel vaječníky Buňky rakoviny kůže Vazivová tkáň játra pankreas ledviny nervová tkáň mozek svaly Citlivost tkání Uspořádáno podle klesající radiosenzitivity: Typické projevy nemoci z ozáření: 1. neletální – poškození tvorby červených krvinek (kostní dřeně), účinky na gonády 2. letální – gastrointestinální syndrom (poškození sliznice), popáleniny kůže, poškození nadledvinek, poškození zraku, nervový syndrom (nervovásmrt) Pozdní následky – kumulativní – genetické poškození, rakovina

  43. Stopování (tracing) Radioimmunoassay Jednoduchá metabolická vyšetření Zobrazovací metody Nukleární medicína

  44. Stopování (tracing): radionuklid je podán pacientovi a následně se sleduje jeho biochemický osud. Radioaktivita se měří v tělesných tekutinách nebo vzorcích tkáně. Často se stanovují kompartmentové objemy – např. volná voda, krev, tuk atd.: Je podáno definované množství (známá aktivita) radionuklidu, a pak je stanovována jeho koncentrace po určité době v odebraných vzorcích tkáně. Pak lze vypočítat, jaký je celkový objem, v němž je radionuklid přítomen. Radioimmunoassay (RIA) je metodou klinické biochemie a hematologie. Používá se pro stanovení látek o nízké koncentraci, např. hormonů v krvi. Radionuklid je aplikován mimo tělo a reakce antigen-protilátka se studuje in vitro. Antigen je značený radionuklidem. Při RIA a stopování se používají především b-zářiče (tritium, jód-125, železo-59 aj.), protože detektor záření může být umístěn velmi blízko ke vzorku. Stopování a radioimmunoassay

  45. Scintilační počítač se skládá ze scintilačního detektoru, mechanických částí a olověného kolimátoru. Kolimátor umožňuje detekci záření jen z úzkého prostorového úhlu, v němž je umístěna vyšetřovaná část těla. Signály detektoru jsou zesilovány, počítány a zaznamenávány. Scintigrafie se používá převážně pro vyšetřování ledvin a štítné žlázy – pomocí gama-zářičů: jódu-131 nebo technecia-99m. Tc-99m má krátký poločas přeměny (6 hodin oproti 8 dnům u jódu-131). Technecium se připravuje přímo na odděleních nukleární medicíny v techneciových generátorech. Jód používaný pro vyšetřování štítné žlázy je podáván v podobě KI, pro ledviny se používá techneciem-značená DTPA (diethylén-triamin-penta-octová kyselina). Tc-99m je téměř ideálním radionuklidem – je rychle vylučováno z těla, má krátký poločas a poskytuje téměř výhradně jen záření gama. (Jód-131 emituje také b-částice, které zvyšují dávku záření bez jakéhokoliv prospěchu). Scintilační počítač a scintigrafie

More Related