DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL

STRUKTURA LITERÁRNÍHO DÍLA TEMATICKÝ PLÁN • téma: jev, který je do díla uveden • tematika má ve struktuře literárního díla vůdčí postavení • každé literární dílo má mnoho témat • hl. druhy témat: • postava – uvedena charakteristikou (jednání, city, myšlení) • ústřední, vedlejší, epizodická • je zachycen její zevnějšek, jednání, činy, povaha, vnitřní život • prostředí – vnější svět, který obklopuje postavu a v němž se rozvíjí děj • je zachyceno více či méně podrobně • děj – jevy přírodní, jejich důsledky, události způsobené lidmi, jednání lidí.. • vztah prostředí a děje a postav: • souhlasné – kladné postavy, prostředí i pozitivní děj • protikladné – ideální člověk, vulgární prostředí (Marinka)

HIERARCHIE TÉMAT jednotlivá témata spolu souvisí, existuje zde vztah nadřazenosti a podřazenosti • CELKOVÉ TÉMA = námět, konkretizace prostředí (venkovské, studentské), doby (historie, současnost), povahy, lidských vztahů např. život na venkově • HLAVNÍ TÉMA – např. konec života babičky v díle Babička • VEDLEJŠÍ TÉMA – mnoho vedl.témat • MOTIV – nejdrobnější téma, dále je nerozdělitelný • EPIZODA – má samostatný charakter, samostatný příběh v rámci díla

TITUL LD – naznačuje celkové, hlavní téma (Temno, Babička,…) • Navozuje estetický smysl díla (Těžká hodina) • Je to první informace o díle, teprve po přečtení díla jsme schopni pochopit smysl titulu

KOMPOZICE - uspořádání tematických složek - chronologická = události v časové posloupnost - retrospektivní =porušuje časovou posloupnost pohledem do minulosti - rámcová =do 1 základního příběhu vkládány příběhy další • Paralelní = děj ve více dějových rovinách • Řetězovitá = na jednu událost navazují nové, ale vztahy mezi nimi jsou uvolněné

JAZYKOVÝ PLÁN • základem jazyka literárních děl je SPISOVNÝ JAZYK (poetismy, archaismy, historismy, neologismy, termíny) • v současné umělecké literatuře bývá někdy základem nespisovný jazyk: • obecná čeština • dialekty – charakterizují postavy, pomáhají zachytit zvláštnost prostředí, atmosféru) • vulgarismy, silně expresívní slova – součást řeči postav, charakterizují postavy, prostředek vyjádření osobního soudu, odporu k něčemu • slang – oživuje text, charakterizace prostředí, společenství lidí

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LITERATRUŘE TROPY • Přirovnání– musíme mít něco, co přirovnáváme, k čemu přirovnáváme a spojovalo (nejčastěji jako): měla oči jako uhle • Metafora – přenesení významu na základě podobnosti (např. barva, tvar, rozměr, množství): př.: beránek, pata hory, hrdlo láhve, moře světel, prší listí…….. • Personifikace • synestézie • Metonymie – přenesení významu na základě věcné souvislosti: město čeká, úzkost ve zdech svých (městem se myslí obyvatelé města) • Perifráze (=opis) – vystihujeme podstatu jevu pomocí typických znaků: Brzy se u nás budou péct koláče (bude svatba) • Litotes – dvojnásobné popření: vzal si Lenku, protože nebyla nehezká. • Synekdocha= celek je označen svou částí, popř. naopak (ulice se vzbouřila, vzali mu střechu nad hlavou, je chytrá hlava, živil sedm krků, v orchestru schází housle, dopadla na něj ruka zákona,…) • Hyperbola = nadsázka • Eufemismus = zjemnění nepříjemné skutečnosti • Dysfemismus = slova se silným negativním citovým zabarvením

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LIT. DRUHY METONYMIE: • děj přenesený na osoby vykonávající děj (hlídka, vláda …), na věc (psaní, učení,...), na místo děje (zatáčka, západ, vjezd,...) • Pojmenování vlastnosti přenesené na nositele vlastnosti (mládí, dobrota, …) • pojmenování povolání se přenáší na místo jeho provozování (pekařství, cukrářství, …) • pojmenování materiálu se přenáší na výrobky (zlato, hedvábí, liška, norek, porcelán, …) • pojmenování nádoby se přenáší na její obsah (vypil dva poháry, snědl tři talíře, …) • jméno autora se přenáší na název jeho díla (číst Čapka, poslouchat Vivaldiho, …) • zeměpisný název se přenáší na událost, která se tam stala (Waterloo, Bílá hora, Rubikon, …) • osobní jména se stávají označením typu, vlastnosti (donchuán, kasanova, venuše, titán, goliáš, lazar, jidáš, romeo, othello, donkichot, herodes, ahasver, švejk, …) • vlastní jména se stávají označením věci (fyzikální jednotky – watt, newton, pascal, ohm; výrobky a vynálezy – rentgen, sendvič, bojkot, lynč)

UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY V LITERATRUŘE FIGURY • Anafora– opakování slova na začátku veršů: Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže, hozená do kostela. (1) • Epifora – opakování slova na konci veršů: Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce (2) • Epanastrofa – opakování slova na konci jednoho a začátku následujícího verše • Epizeuxis – opakování slov v jednom verši (nesu, nesu kvítí..) • Aliterace – hromadění hlásek a hláskových skupin na začátku slov • Elipsa – vypuštění slova, které můžeme snadno doplnit z kontextu: a hned na koně (skočil) • Apoziopeze– nedokončená věta: Jak jsem jen mohl …… ale darmo mluvit. • Onomatopoie – hromadění hlásek, moment, kdy jazyk napodobuje zvuk: biče svist, řetězu chřest

Zdroje: • NEZVAL, V. ManonLescaut. Dostupné z www: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/vitezslav-nezval/manon-lescaut.html • ERBEN, K. J. Kytice: Svatební košile. 3.vyd. Praha: Levné knihy, 2006. s. 64

DIGITÁLNÍ UČEBNÍ MATERIÁL