Právní odpovědnost

1. Právní odpovědnost Právní odpovědnost je zvláštní druh právního vztahu, který vzniká v důsledku porušení právní povinnosti a spočívá ve vzniku nové (sekundární) povinnosti. Nová právní povinnost může existovat vedle původní právní povinnosti nebo místo ní (např. odstranit vadu vadného plnění). Odpovědným subjektem je ten, komu nepříznivé právní následky vznikají. Nepříznivé právní následky zpravidla vznikají tomu, kdo se protiprávního jednání dopustil.

2. Vznik právní odpovědnosti Právními skutečnostmi, kterými vzniká právní odpovědnost jsou protiprávní jednání a protiprávní stav. Rozlišujeme porušení právní povinnosti: • komisivní – porušení pravidla chování a jednání formou porušení zákazu (dělám něco, co nesmím dělat), • omisivní – porušení pravidla chování a jednání formou porušení příkazu (nedělám to, co jsem povinen dělat).

3. Funkce právní odpovědnosti • preventivní – pod tlakem hrozby sankce volí subjekt takové chování, které je v souladu s právem, • reparační – musí být odstraněna újma tomu, komu byla protiprávním jednáním způsobena, • represivní – postih odpovědného subjektu.

4. Subjektivní vs. objektivní odpovědnost • Subjektivní právní odpovědnost - předpokládá vždy zaviněné porušení právní povinnosti, nazývá se také „odpovědností za zavinění.“ Zahrnuje subjekt, objekt, objektivní stránku (protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem), subjektivní stránku. • Objektivní právní odpovědnost - nazývá se také “odpovědností za výsledek. Předpokladem objektivní právní odpovědnosti není zavinění, protože tuto odpovědnost nese ten, kdo tento stav nezavinil. Objektivní právní odpovědnost je výsledkem protiprávního jednání někoho jiného nebo protiprávního stavu. Zahrnuje subjekt, objekt, objektivní stránku (protiprávní stav, resp. protiprávní jednání jiné osoby, než která nese odpovědnost), tzn. neexistence subjektivní stránky !!!

5. Subjektivní odpovědnost Prvky zaviněného porušení právní povinnosti: rozumí se jimi stránky deliktu a jeho následku. Otázka subjektivní odpovědnosti je konstruována na principu zavinění (odpovědnost za zavinění), vždy je třeba prokázat existenci i míru zavinění. Zavinění však není jedinou složkou deliktu, mluví se o čtyřech prvcích zaviněného porušení právní povinnosti.

6. Objektivní stránka deliktu Základem každého deliktu je určité jednání, které způsobuje určitý následek; jednáním se rozumí projev vůle navenek; toto jednání pak způsobí určitý následek, což je spojeno se vznikem právní odpovědnosti. Mezi jednáním a následkem musí být prokázána bezprostřední příčinná souvislost, tj. kauzální nexus. To znamená, že určitý subjekt může být činěn odpovědným za delikt pouze v případě, že jeho jednání určitý následek přímo či v určité kumulaci vyvolalo.

7. Objekt deliktu Objektem deliktu je právem chráněný zájem, na který delikvent útočí, tím se rozumí jevy a společenské vztahy, proti kterým směřuje protiprávní jednání a chování (např. život, zdraví, majetek, ústavní zřízení apod.). Rozlišujeme veřejný a soukromý zájem.

8. Subjektivní stránka deliktu Subjektivní stránka deliktu je vymezena třemi prvky: • motiv- dlouhodobá pozitivní či negativní orientace delikventa (může se jednat o okolnost polehčující či přitěžující), • pohnutka - jedná se o momentální podnět jednání, • zavinění - je rozhodující složkou subjektivní stránky deliktu. Je to vnitřní psychický stav delikventa k jednání a následku. U zavinění zkoumáme 2 složky: vědomí a vůli. Delikvent si musí být svého jednání vědom a své jednání ovládnout.

9. Zavinění Druhy zavinění jsou: • přímý úmysl – delikvent ví, že to, co činí je protiprávní a že může škodlivý následek způsobit a chce jej způsobit, • nepřímý úmysl -delikvent ví, že se dopouští deliktu, a pro případ, že se tak stane, je s následkem srozuměn, • nedbalost vědomá - delikvent ví, že se dopouští deliktu, a bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že následek nenastane, • nedbalost nevědomá - delikvent neví, že se dopustil deliktu, ačkoli to vědět měl a mohl. Zde se uplatňuje zásada neznalost zákona neomlouvá.

10. Subjekt deliktu Subjektem deliktu je ten, kdo se dopustí porušení právní povinnosti a kterému současně právo přiznává způsobilost k protiprávnímu jednání. U subjektu deliktu musíme brát v potaz, zda jde o osobu fyzickou či osobu právnickou. U fyzické osoby musí být splněny dvě podmínky, aby mohla nést odpovědnost: • věk v době spáchání deliktu - např. u trestní odpovědnosti je to 15 let, není-li podmínka věku splněna, může eventuelně odpovědnost nést někdo jiný(např. zákonný zástupce) nebo není odpovědnost vyvozena, • psychický stav v době spáchání deliktu - tzn. zda je delikvent schopen rozpoznat následky jednání a zda je schopen jednání ovládnout, používá se pojmu příčetnost. Tento pojem je vlastní trestnímu právu.

11. Klasifikace právních deliktů Právní delikty netvoří homogenní skupinu, ale za pomoci diferenciačních kritérií je lze dále struturovat na: • soukromprávní delikty (delikty z porušení povinností upravených soukromoprávní úpravou), • veřejnoprávní delikty (trestné činy, přestupky a jiné správní delikty, disciplinární delikty, ústavní delikty, mezinárodněprávní delikty).

12. Soukromoprávní delikty Druhy soukromoprávních deliktů jsou obsaženy např. v občanském nebo obchodním zákoníku, zákoníku práce a v dalších zákonech. Vzniká zde vztah právní odpovědnosti mezi delikventem na straně jedné a tou fyzickou nebo právnickou osobou, již vznikla delikventovým jednáním újma na jejích právem chráněných zájmech (poškozeným) na straně druhé. Jedná se převážně o delikty majetkoprávního charakteru. Také sankce je typicky majetková a směřuje k reparaci (kompenzaci, odškodnění) nebo k restituci (obnově).

13. Soukromoprávní delikty Po určité zákonem stanovené době může dojít k promlčení delikt, tzn. že zaniká vymahatelnost práva, která je spojena jen s aktivní činností poškozeného a vzniká naturální obligace (přirozený závazek), což je závazek právně nevymahatelný. Vymáhání probíhá zpravidla soudní cestou, u soudu může delikvent podat námitku promlčení a soud v daném případě žalobci požadované právo nepřizná. Základní práva a tomu odpovídající právní povinnosti jsou však nepromlčitelná.

14. Veřejnoprávní delikty Vzniká zde odpovědnostní vztah delikventa vůči státu, tedy nikoli vůči poškozenému. Majetkový charakter deliktu není tak výrazný, ale v tomto směru není rozlišení od soukromoprávních deliktů nijak jednoduché. Na prvním místě stojí represivní sankce, tj. postih delikventa. Zároveň ale působí preventivně. Je to jednak individuální prevence vůči delikventovi, jednak generální prevence, která je spojena s obecným působením na veřejné mínění společnosti. Na rozdíl od soukromoprávních deliktů zde není promlčení spojeno s aktivní činností poškozeného. Promlčení zde znamená zánik možnosti delikventa postihnout ze strany veřejné moci.

15. Veřejnoprávní delikty (trestné činy) Trestný čin je jednání pro společnost škodlivé (materiální stránka deliktu), jehož znaky jsou uvedeny v zákoně(formální stránka deliktu. K trestnosti činu je třeba zavinění ve formě úmyslu, nestanoví-li zákon výslovně, že stačí zavinění z nedbalosti. Rozdíl trestného činu a přestupku je ve společenské závažnosti. Tato závažnost není plně exaktně stanovitelná, je proměnlivá v čase. Trestní řízení je poměrně zdlouhavé, problém je s jeho efektivitou.

16. Veřejnoprávní delikty (trestné činy) V trestním řízení platí několik základních zásad: • nullum crimen, nulla poena, nullus processus criminalis sine lege • o vině a trestu rozhoduje pouze soud, nemůže být uložen trest bez prokázané viny (nulla poena sine culpa), • není zde připuštěna objektivní odpovědnost, • není připuštěna pravá retroaktivita

17. Veřejnoprávní delikty (přestupky a jiné správní delikty) Přestupek je jednání pro společnost škodlivé (nedosahuje intenzity nebezpečnosti), které není trestným činem a jehož znaky jsou uvedeny v zákoně. Sankce za ně ukládají správní úřady. Přestupky a jiné správní delikty jsou vymezeny v přestupkovém zákoně a jiných zákonech správního práva. Je zde odpovědnost nejenom fyzických, ale i právnických osob(kromě přestupků). Ta je stanovena správním úřadem za porušení zákona z oblasti správního práva. Přestupky nemohou být založeny na objektivní odpovědnosti, ale jiné správní delikty ano (nejsou tedy vždy založeny na prokázání viny).

18. Veřejnoprávní delikty (přestupky a jiné správní delikty) Správní delikty se dají podrobněji rozlišit na: • přestupky, • správní delikty fyzických osob, u nichž se vyžaduje zavinění, • správní delikty fyzických osob a právnických osob, u nichž se zavinění nevyžaduje, • správní disciplinární delikty, • správní pořádkové delikty.

19. Veřejnoprávní delikty (ústavní delikty) V oblasti ústavního práva se uplatňuje převážně objektivní odpovědnost (tj. nejde za odpovědnost za protiprávní jednání). Ústavním deliktem je v českém právu velezrada prezidenta republiky jako jeho jednání proti svrchovanosti a územní celistvosti státu a jeho demokratickým základům. O žalobě podané Senátem by rozhodoval Ústavní soud, sankce spočívá v zániku funkce prezidenta republiky a nezpůsobilosti ji znovu nabýt.

20. Veřejnoprávní delikty (ústavní delikty) Jedná se o delikty států, ale i jednotlivců podle mezinárodního práva. Odpovědnost vyvozují a sankce ukládají orgány mezinárodních organizací (zejména OSN ve smyslu Charty OSN a dalších mezinárodních právních dokumentů). Jejich součástí jsou i mezinárodní trestné činy.

21. Použitá literatura Monografie: GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2.