H A N N I B A L

1. H A N N I B A L

2. TO JE ON!

3. Hannibal Barkas (247 př. n. l.– 183 př. n. l.) byl kartáginský generál, stratég a taktik, později také politik, který je všeobecně považován za jednoho znejznamenitějších vojevůdců světových dějin. • Jednalo se o bezesporu nejproslulejšího vojáka v dějinách Kartága. Jedním z jeho nejslavnějších činů byl pochod jeho armády z Nového Kartága do Itálie přes Alpy. • Dalších více než deset let pokračoval ve válce v Itálii, přičemž neprohrál jediné větší střetnutí, nicméně nebyl schopen dosáhnout vítězného završení konfliktu. Římské legie se zatím vzpamatovaly z utrpěných porážek a jejich vylodění v severní Africe přimělo Hannibala k návratu do Kartága. Zde nakonec podlehl římskému generálovi Scipionu Afričanovi v bitvě u Zamy. Několik let po porážce ve druhé punské válce byl Hannibal svými politickými soupeři v Kartágu přinucen k odchodu do vyhnanství. Po Antiochově porážce se Hanibal po různých peripetiích ocitl v Bithýnii. Jelikož mu ale hrozilo, že bude zajat Římany, spáchal zde v roce 183 př. n. l. sebevraždu.

4. Historické pozadí a mládí v Hispánii • Hanibal,se narodil v roce 247 př. n. l. Hannibalova matka pocházela z Ibérie. Jeho otec Hamilkar Barkas byl velitelem punských vojsk na Sicílii během první punské války. Po porážce v tomto konfliktu se znechucený Hamilkar uchýlil na své statky v Africe. Hannibal a jeho sourozenci byli vzděláváni spartským učitelem a filozofem jménem Sosylos. Hannibal tudíž ovládal nejméně dvě řeči: punštinu a řečtinu.. V této době Kartágo naléhavě potřebovalo služeb jeho otce, neboť v Africe propukla vzpoura žoldnéřů, kterým kartáginský senát odmítl vyplatit dlužnou odměnu. K povstání se připojily také domorodé kmeny. I přes převahu žoldnéřů dokázal Hamilkar nakonec vzbouřence krvavě rozdrtit. • Římané zatím využili slabosti Kartáginců a obsadili ostrovy Sardinii a Korsiku, což ještě více podlomilo válkou vyčerpané Kartágo, které navíc muselo platit Římanům vysoké válečné reparace. Kartágo tedy nutně potřebovalo získat nové kolonie, jejichž nabytí by vykompenzovalo ztráty středomořských ostrovů. V roce 237 př. n. l. proto Hamilkar vytáhl do Ibérie (Pyrenejský poloostrov), aby tuto rozlehlou a bohatou zemi podrobil kartáginské vládě. • Hamilkar se v Hispánii osvědčil stejně jako dříve na Sicílii jako výtečný organizátor a velitel a v několika málo letech si podmanil iberské a keltiberské kmeny. Příjmy z nových držav Hamilkar odesílal do Kartága, které jimi splácelo reparace Římanům. Hannibal a jeho bratři doprovázeli otce na jeho taženích proti Iberům a pravděpodobně byli přítomni, když se jejich otec v roce 228 př. n. l. během jednoho z nich utopil v jedné dravé řece. Po Hamilkarově smrti převzal velení v Ibérii Hasdrubal zvaný „Sličný“, jenž byl Hamilkarovým zetěm. Ten se ukázal být důstojným nástupcem Hamilkara. V dalších letech rozšířil kartáginskou moc na poloostrově až k řece Ebro a založil město Carthago Nova ,načež tu vznikla skutečná „říše Barkasů“. Hannibal se tehdy vyznamenal v obtížných bojích proti iberským kmenům jako Hasdrubalův velitel jízdy. Římané zneklidnění kartáginskou expanzí vyslali do Nového Kartága delegaci, která v roce 226 př. n. l. uzavřela s Hasdrubalem smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena jako hranice mezi kartáginskou a římskou sférou zájmu v Hispánii. • Podle Livia bylo nyní kartáginské ozbrojené moci v Hispánii nad slunce jasné, kdo se má stát novým velitelem: měl jím být teprve pětadvacetiletý Hannibal. Poté, co se chopil velení, Hannibal během dvou let završil dobytí Hispánie. V jedné bitvě při řece Tajo přitom prvně porazil početně silnějšího soupeře. Římané, hrozící se rostoucí Kartágincovy síly, uzavřeli alianci s městem Saguntum, které leželo jižně od Ebra a prohlásili je za svůj protektorát. Hannibal chápal tento čin jako porušení dohody a nehledě na římské protesty sevřel město obležením. Když v roce 219 př. n. l. Saguntum po osmi měsících padlo a veškeré jeho obyvatelstvo bylo zmasakrováno, zareagoval římský senát požadavkem na Hannibalovo vydání. Vláda v Kartágu to však odmítla a v roce 218 př. n. l. tak vypuklo mezi oběma městy otevřené nepřátelství.

5. TO JE TAKÉ ON!

6. Překročení Alp • Na jaře roku 218 př. n. l. Hannibal vyrazil z Nového Kartága v doprovodu mocného vojska – přibližně asi 100 000 mužů ho následovalo směrem na sever. Rovněž do Kartága vyslal část svých vojáků. Po zdolání Pyrenejí dorazil Hannibal do Galie, kde se proti němu postavili místní Keltové. Hannibalovi se je ale podařilo přesvědčit, aby mu dovolili v míru projít jejich územím. • Bez povšimnutí pak obešel i proti němu vyslané vojsko konzula Publia Cornelia Scipiona. Trasa Hannibalova postupu přes Alpy zůstává dosud nevyřešenou záhadou. Většina moderních teorií předpokládá, že Hannibal postupoval údolím řeky Drôme a průsmykem Col de Montgenevre, případně že se vydal o něco severnější cestou podél řeky Isery a průsmykem Col du Mont Cenis. Ať tak nebo onak Hannibal překročil Alpy s početnou armádou, tvořenou vojáky z Ibérie a Afriky zcela nepřivyklými zdejšímu počasí, bez zajištěného zásobování a ještě k tomu na počátku zimy. Hannibalovo přejití Alp se tak zařadilo mezi nejpamětihodnější výkony vojenských sil v dobách starověku. Po patnácti nekonečných dnech sestoupili Kartáginci koncem listopadu 218 př. n. l. poblíž dnešního Turína do údolí řeky Pádu. Hannibalův legendární přechod Alp si však vyžádal strašlivé ztráty v řadách jeho vojska. V důsledku lavin, hladu, mrazu, pádů do horských roklí, bojů s Kelty či jiných nesnází zemřelo při tomto podniku více než 20 000 mužů. Hannibal velel nyní 26 000 vojákům, z nichž 12 000 připadalo na africkou pěchotu, dále 6000 pěších Iberů a 8000 jezdců, kteří byli všichni k smrti unavení vražedným pochodem.

9. První úspěchy- bitva u Trebie • Na Hannibala a jeho muže čekaly v Předalpské Galii odpočatí a připravení římští legionáři pod velením konzula Scipiona. Otřesení Římané se pak stáhli do tábora v Placentii za řekou Trebií. Vítězstvím u Ticina započal největší Kartáginec své zcela jedinečné a triumfální tažení Itálií, v němž Římanům přivodil ještě tři další drtivé porážky. Kromě toho zde měl vybojovat řadu menších vítězných střetnutí a vést vojenské operace celých patnáct let, aniž by přitom byl poražen. Hannibal v této bitvě poprvé prokázal svoji taktickou obratnost, jíž měl brzy demonstrovat ještě působivějším způsobem. Porážka Římanů se stala signálem pro vzpouru části Galů a Ligurů, kteří se připojili k Hannibalovi a poskytli mu cenné pomocné jednotky. V Římě mezitím vzrůstaly obavy z mladého kartáginského opovážlivce, který se odvážil nemožného přechodu přes Alpy a nyní měl dostatek drzosti porazit legie na římské půdě. V téže době byl ze Sicílie povolán druhý konzul, Tiberius Sempronius Longus. Ten v prosinci 218 př. n. l. dorazil k Trebii, kde nalezl pokořené trosky Scipionových dříve pyšných legií. Horkokrevný Sempronius se navzdory Scipionovu varování rozhodl svést bitvu s Kartáginci, tábořícími na druhém břehu řeky. Stejně jako Scipio měl zřejmě i Sempronius dvě legie. V každé z nich sloužilo asi 4500 Římanů, které doplňovalo zhruba stejné množství italských nebo galských spojeneckých jednotek, k čemuž je třeba připočíst také jízdu. Sempronius sloučil své síly se Scipionovými, takže nyní disponoval více než 40 000 vojáky, zatímco Hannibal měl asi 38 000 mužů. • Hannibal však naprosto správně odhadl povahu svého nového soupeře. Numidské jízdě přikázal, aby se přiblížila k Semproniovu přednímu voji a zapojovala se do drobných šarvátek s nepřítelem, pokud by ale narazila na odpor, ať se okamžitě stáhne. Vyprovokovaný Sempronius ignoroval Scipionovo varování a ukvapeně nařídil útok. Římané poté přešli přes zamrzlou řeku na protější břeh, kde už na ně čekali jejich nepřátelé. Ve střední části linie zadržovali kartáginští, libyjští a iberští pěšáci nápor početnějších římských legionářů, zatímco silnější kartáginská jízda na křídlech zahnala na útěk římskou kavalerii, načež římské vojsko obklíčila. Hannibalův mladší sourozenec Magó se dle bratrova rozkazu ukryl s asi tisícem jezdců a tisícem pěšáků za svahem na břehu řeky, odkud pronikl do týlu mrznoucích Římanů. Ti se ve zmatku pokusili uniknout za řeku, mnozí z nich, pronásledovaní numidskými jezdci, však přišli o život. Porážka Římanů byla dokonalá: padlo přibližně 10 000 římských vojáků. Naproti tomu Kartáginci vykazovali jen velice nízké ztráty. Většina Galů v čele s Boji, v jejichž hlavním městě jménem Bononix (Bologna) Hannibal přezimoval, vstoupila do aliance s kartáginským vojevůdcem. Celá Předalpská Galie se tak ocitla v otevřeném, protiřímském povstání.

11. Bitva u Trasimenského jezera • Na jaře roku 217 př. n. l. se Hannibal rozhodl nalézt bezpečnou základnu pro své operace více na jihu. V Římě byli zatím zvoleni dva noví konzulové: Gnaeus Servilius Geminus a Gaius Flaminius Nepos, kteří měli za úkol zastavit stále hrozivější postup Kartáginců. Po několika dnech strádání Kartáginci konečně dosáhli úrodných rovin Etrurie. Hannibal se nyní snažil vylákat silnější římské vojsko pod velením Flaminia ke svedení bitvy pleněním území, jež měl římský konzul chránit. Domníval se totiž, že Flaminius nebude jen tak nečinně přihlížet ničení země. I přes to však Flaminius pasivně vyčkával ve městě Arretium. Hannibal proto podnikl odvážný manévr podél levého křídla svého soka, čímž mu odřízl ústupové cesty k Římu. Za soumraku 23. června 217 př. n. l. pak umožnil Římanům, aby zpozorovali, jak jeho vojáci táboří na břehu Trasimenského jezera. V ranních přízemních mlhách následujícího dne zahájil Flaminius útok proti Kartágincům, neboť předpokládal, že dosud dlí u jezera. Když však Římané dorazili na místo, zjistili, že se tu nachází pouze menší část Hannibalových keltských spojenců. Mlha se mezitím rozptýlila a kartáginské vojsko se z okolních kopců vrhlo na Římany, kteří se tak ocitli v pasti. Zvláště baleárští prakovníci, metající z výšky kameny, jim působili těžké ztráty, zatímco iberští jezdci napadli zadní voj a zablokovali jádro Flaminiových sil. Tři hodiny prý trvala krvavá jatka Římanů. Obě armády byly údajně natolik ponořeny do vzájemného zabíjení, že si ani nevšimly silného zemětřesení, které se událo v tutéž dobu.

13. Postup jižní Itálií • Zpráva o pohromě u Trasimena dorazila do Říma už den po bitvě, neboť město bylo od místa střetnutí vzdáleno jen 150 kilometrů. Mezi Římany se ihned rozšířilo zděšení, záhy ale měly přijít další neblahé zprávy. Velký oddíl jezdectva, který konzul Servilius vyslal na pomoc Flaminiovi, narazil na Maharbalovy Numidy. Výsledkem bylo 2000 mrtvých a 2000 zajatých. Tvrdohlaví Římané však ani po tomto nezdaru neuvažovali o vyjednávání. Hannibal disponoval v této chvíli dostatečným vojskem, s nímž by mohl postupovat na Řím. Uvážil však, že bez obléhacích zařízení má jen nepatrnou šanci město obsadit, a využil proto svého vítězství k pochodu do střední a jižní Itálie, kde hodlal roznítit všeobecné protiřímské povstání. Římané shromáždili všechny dostupné prostředky a vybavili nové vojsko, jehož velení bylo svěřeno takřka sedmdesátiletému senátorovi Quintu Fabiu Maximovi, jenž byl jmenován diktátorem. V rozporu s všeobecným očekáváním se však Fabius nehodlal utkat s nepřítelem a raději se přidržel opatrné a zdržovací taktiky „spálené země“. Obyvatelstvo bylo odvedeno do opevněných sídel a všechny usedlosti, osady a zásoby potravin byly vystaveny ohni, aby nepadly do Hannibalových rukou. • Fabius těsně následoval Hannibalovo drancující vojsko, avšak odmítal svést bitvu. Hannibal, který se v Kampánii zdánlivě připravoval k přezimování, byl náhle obkličován Fabiovými vojáky. Aby se uvolnil ze vznikajícího riskantního sevření, uchýlil se prý Hannibal k legendární lsti, o níž však nelze s jistotou říci, zda byla skutečně uplatněna. Už krátce předtím svedl Hannibal menší římský oddíl do Apulie, kde byl pak zničen jeho jezdci. Římští legionáři volali po pomstě, nicméně Fabius, který byl později nazýván Cunctator stále ještě pochyboval, pročež byl Římany podezříván ze zbabělosti. Místo toho se spokojil s obsazením všech cest a okolních kopců a usiloval tím Hannibalovi znemožnit manévrování. Hannibal nechal prý proto v noci přivázat 2000 volům na rohy louče, které byly poté zapáleny. Zvířata pak byla vyhnána na nedaleko položený svah. Římané věřili, že na tomto místě má dojít k průlomu Kartáginců a obrátili se proti pahorku obsazeném voly. V nestřeženém okamžiku pak Hannibal pronikl uvolněným průsmykem a vyklouzl z obklíčení.

14. Bitva u Kann • V hlasování lidového shromáždění byli zvoleni noví konzulové Lucius Aemilius Paullus a populární Gaius Terentius Varro, kteří převzali vrchní velení nad celým vojskem, v jehož vedení se střídali obden. Především Varro vyzýval k rozhodnému střetu a k jeho záměru se zdráhavě přiklonil i Paullus. Oproti Fabiově zadržovací strategii usilovali nyní konzulové o zničení Hannibala v přímém boji. Římané doufali, že dosáhnou vítězství díky své prosté početní převaze a shromáždili tak vojsko vskutku impozantních rozměrů. Do tohoto místa vytáhlo rovněž římské vojsko, které se skládalo z osmi legií s celkem téměř 80 000 muži pěchoty a 6000 jezdci. Hannibalovi podléhalo jen něco přes 35 000 pěšáků, které však doprovázelo 10 000 jezdců. Hannibal spoléhal na Varronovu netrpělivost, která měla Římany zavléct do pasti. Po menší úvodní potyčce, v níž Punové přenechali vítězství Římanům, rozkázal nadmíru horlivý Varro v rozporu s Paullovým doporučením frontální útok. 2. srpna 216 př. n. l. se tak na březích Aufidu strhla jedna z nejslavnějších bitev světových dějin. • Ve středu obou linií byly proti sobě rozestaveny oddíly pěchoty. Jádro římského postavení tvořili legionáři, zatímco v centru kartáginské armády se nacházeli pouze galští a italští žoldnéři. Nejzdatnější Hannibalovi vojáci byli umístěni na poněkud stažených křídlech. Proti nim stály na straně Římanů pouze pomocné sbory spojenců. V úvodu bitvy u Kann se Římané vrhli s veškerou svou ozbrojenou mocí na Kartágince a zatlačili je zpět. Současně však Maharbal zaútočil v čele Numidů proti nepřátelskému jezdectvu a spolu s iberskou kavalerií na opačném křídle zahnal římskou a italskou jízdu koncentrovanou po obou stranách legionářů. Past kolem římské pěchoty se začala uzavírat. Hannibalovy jednotky, jejichž linie se při počátečním římském náporu prohnula směrem dozadu, v tomto okamžiku vytvořily kompaktní útvar ve tvaru půlměsíce, který nebezpečně sevřel římské vojsko. Vítězná kartáginská jízda poté vpadla Římanům do zad a spolu s pěchotou tak dokončila obklíčení kolem Římanů. Nastalo nepopsatelné krveprolití, na jehož konci bylo naprosté kartáginské vítězství.

16. Strategický pat • Hannibalovi podřízení, obzvláště Maharbal, žádali bezprostředně po bitvě, aby byl vydán rozkaz k tažení na Řím. Hannibal to však odmítl. Podle Livia měl dát Maharbal Hannibalovi najevo. Jeho jednání lze ale vysvětlit vojenskou nezbytností, neboť Hannibal zřejmě nebyl pošetilý a nenechal se svým drtivým úspěchem zaslepit. Jak je v současnosti všeobecně přijímáno, Hannibal opět prokázal svůj přehled a prozíravost. Přestože v bitvě u Kann utrpěl nesrovnatelně nižší ztráty než Římané, přesto byly zřejmě dosti citelné vzhledem k velikosti vlastního vojska. Jeho vojáci byli značně unavení a vyčerpaní, navíc zásobování v nepřátelské zemi bylo značně komplikované. K obléhání Říma bylo zapotřebí těžkých obléhacích strojů, které ale Hannibal neměl po ruce. Jeho vojsko čítající nyní sotva 40 000 mužů a postrádající obléhací zařízení by tedy jen stěží mohlo ovládnout půlmilionový Řím. Kartágincům se nicméně za celou dobu války pravděpodobně nenaskytla lepší příležitost ke zdolání svého nepřítele. • V době kdy vítězství v Itálii bylo téměř na dosah, odeslalo Kartágo velký vojenský kontingent Hasdrubalovi k obraně Hispánie. Kvůli vázanosti kartáginských zdrojů tamějšími boji byla Hannibalovi po bitvě u Kann poskytnuta z Kartága jen zanedbatelná podpora. Magó, kterého Hannibal již dříve vyslal do Kartága zajistit pomoc, se vrátil do Itálie s pouhými 4000 muži. Hannibalovi vojáci padlí v boji byli proto nahrazováni hůře vycvičenými a méně odhodlanými italskými či galskými žoldnéři. Opuštěn Kartágem, nedostatečně podporován Italy a bez možnosti vyrovnat se Římanům a jejich nepřeberným rezervám, začal Hannibal postupně ztrácet půdu. Vytrvale sice porážel každou římskou armádu, která se s ním odvážila střetnout, avšak další rozhodné vítězství, které by mu poskytlo definitivní převahu, mu zůstalo odepřeno.

17. Hannibalův odchod z Itálie • V Itálii pokračovaly vojenské operace ještě po několik dalších let, avšak rozhodujícími bojišti se ukázala být Sicílie a hlavně Hispánie, odkud byly všechny kartáginské armády postupně vypuzeny. Taktéž operace na Sicílii skončily zničením punského vojska a dobytím Syrakus Římany. • V roce 210 př. n. l. Hannibal opět potvrdil svoji taktickou převahu, když způsobil římskému vojsku několik porážek v Apulii a v roce 208 př. n. l. rozdrtil římské síly při obléhání města Lokris Nicméně po pádu Tarenta v předchozím roce a postupném znovudobytí Samnia a Lukánie Římany bylo jeho postavení v Itálii takřka beznadějné. V roce 207 př. n. l. sice znovu pronikl do Apulie, kde podle dohody s bratrem Hasdrubalem vyčkával na společný postup k Římu. Ovšem poté, co se drastickým způsobem dozvěděl o bratrově porážce a smrti u Metauru ustoupil do Bruttia, kde se měl zdržovat následující roky. Tyto události značily konec Hannibalových triumfů v Itálii. Po nezdaru jeho bratra Magóna v Ligurii a vyjednávání s Filipem padla Hannibalova poslední šance na obnovení převahy. V roce 203 př. n. l. po téměř patnácti letech svádění tvrdých bojů na Apeninském poloostrově byl Hannibal povolán zpět do Kartága, neboť měl bránit svou rodnou zemi před bezprostředním nebezpečím v podobě římského vojska, vedeného Scipionem Africanem. Ten se proslavil tažením v Hispánii nikoli nepodobným Hannibalově invazi do Itálie.

18. Návrat do Afriky • V roce 203 př. n. l., když Scipio zdolal všechny překážky, které se mu postavily do cesty při jeho tažení v severní Africe, byla mírová strana v Kartágu připravená přijmout Římany nabízený mír. Podmínky stanovené Kartágu byly celkem umírněné, jelikož Římané byli válkou značně vyčerpáni. Punové si směli ponechat svá území v Africe, avšak zároveň museli uznat ztrátu svých zámořských teritorií, a Massinissa se měl stát králem nezávislé Numidie. Kartágo mělo dále zmenšit svoji flotilu a zaplatit Římanům válečné škody. V téže době byl Hannibal povolán kartáginským senátem k návratu do Kartága. Poté, co zanechal záznam o svém válečném tažení vyrytý do kovových desek v Junonině chrámu ve městě Krotónu, podnikl Hannibal plavbu zpět do Afriky. Jeho příchod obnovil převahu válečné strany v senátu. Kartáginci však nyní učinili závažnou chybu, když pošetile odmítli přijmout mírovou smlouvu. Římští vyslanci byli popraveni a válka se rozhořela znovu s nezmenšenou intenzitou. Scipio, který mezitím odcestoval do Říma, se vrátil do Afriky a se svými vojáky se vydal drancovat zázemí Kartága. Hannibal byl přinucen jej v čele spojených sil Punů, Libyjců a žoldnéřů z Itálie pronásledovat a obě vojska se nakonec srazila u Zamy. Hannibal se údajně se Scipionem před bitvou sešel, aby s ním opět projednal možnosti uzavření míru. Avšak Scipio z důvodu předchozí punské věrolomnosti Hannibalovu nabídku odmítl. Krátce po setkání následovala rozhodující bitva, v níž Hannibal přišel o svoji nepřemožitelnost. • Třebaže nepřátelské armády disponovaly zhruba stejně početnými silami (kolem 50 000 mužů), nebyly si zcela rovnocennými soupeři. Proti v boji zoceleným Scipionovým legionářům mohl Hannibal postavit jen velice různorodé vojsko, které sestávalo z čerstvě odvedených, nezkušených vojáků a z válkou unavených veteránů italského tažení. Hannibal sice mohl tak jako před patnácti lety využít válečných slonů, ovšem obratně si počínající Scipionovi vojáci dokázali zdárně odrazit jejich útok, když je nechali projít předem připravenými a zamaskovanými mezerami v linii. Poděšená zvířata byla pak snadno pobita římskými lehkooděnci, či dokonce se ve zmatku obrátila do řad Hannibalovy jízdy. Mnohem důležitější ale bylo, že Scipio měl díky pomoci Numidů, vedených Massinissou, převahu v jezdectvu. Když se obě vojska střetla, podlehli špatně vycvičení kartáginští vojáci římským legionářům, načež byli napadeni samotnými Hannibalovými veterány, neboť jedině tak mohli Punové zachovat svoji linii neporušenou. Zatímco se Hannibalova armáda potýkala sama se sebou, zahnal Massinissa slabší punskou jízdu a napadl týl kartáginské pěchoty, čímž byla dosud vyrovnaná bitva rozhodnuta ve prospěch Římanů. • Po porážce svého vojska unikl Hannibal do Hadrumeta, odkud kartáginskému senátu doporučil, aby přijal ještě vystupňované mírové podmínky. Kartágo v nich rezignovalo na svoji zámořskou koloniální říši v Hispánii a na středomořských ostrovech, uznalo Massinissu králem a vydalo všechny své lodě kromě deseti trirém. Dále akceptovalo zákaz vedení války mimo Afriku, přičemž v samotné Africe smělo válčit pouze se svolením římského senátu a souhlasilo se zaplacením 10 000 talentů. Velkorysý Scipio netrval na Hannibalově vydání, což jen dokazuje, jak vysoce si vážil svého poraženého nepřítele, od něhož převzal řadu taktických prvků.

19. Reformátorem v Kartágu • Po skončení války se Hannibal nejprve na šest let stáhl do ústraní a působil jako úspěšný obchodník. Kartágo se v těchto letech velice rychle vzpamatovalo z válečné pohromy a brzy zbohatlo natolik, že mohlo uhradit celé Římem stanovené reparace. V politice se Hannibal neangažoval až do roku 196 př. n. l., kdy byl zvolen suffetem, jedním ze dvou kartáginských úředníků, jejichž postavení bylo srovnatelné s římskými konzuly. Během své činnosti v této funkci Hannibal prokázal, že není jen vynikajícím vojevůdcem, ale také výjimečným politikem. Zavedl řadu reforem prospěšných Kartágu, čímž se ale stal podezřelým jak Římanům, tak i bohaté vládnoucí vrstvě v Kartágu, neboť většina Hannibalem zaváděných změn podkopávala její výsadní postavení ve státě. Hannibal usiloval skoncovat se zkorumpovaností oligarchie. Navíc zmenšil státní výdaje a reformoval ústavu. Členové senátu neměli být jmenováni na doživotí, nýbrž voleni a to pouze na jeden rok, přičemž mezi dvěma funkčními období musela být dvouletá prodleva. Tradiční kupování úřadů bylo zakázáno. Těmito moderními a pokrokovými reformami se Hannibal osvědčil jako výtečný teoretik v oblasti fungování státu, takřka na úrovni Aristotela. Kromě toho projevoval také starost o uspokojení potřeb prostého lidu. Hannibal byl rovněž znamenitý ekonom, který napomohl razantnímu hospodářskému vzestupu Kartága, jež se znovu stalo nejvýznamnější obchodní metropolí Středomoří. Nechal kultivovat kartáginské okolí vysázením olivových hájů, důsledně vymáhal daně od bohatých, zavedl cla na zahraniční obchod a uskutečnil různá další pozitivní opatření. • Kartáginská aristokracie zbavená Hannibalem své dřívější moci využila však nedůvěry Římanů k jejich znovu sílícímu nepříteli a dopustila se podlé zrady vůči Hannibalovi, který usiloval o dobro svých spoluobčanů. Do Říma se vypravila delegace z Kartága, jež v římském senátu obvinila Hannibala ze spolupráce s římskými nepřáteli, jmenovitě s Antiochem III. Římané se těchto nepodložených zvěstí chopili jako záminky k tomu, aby mohli žádat o vydání svého nenáviděného úhlavního nepřítele. Hannibal se však dozvěděl o činu svých vlastních lidí a ještě před tím, než mohl být zadržen, z města uprchl. Kartágo tím přišlo o největšího státníka, jakého kdy zřejmě mělo. Zároveň se tak připravilo o svoji poslední šanci připravit se na neodvratně se blížící třetí střetnutí s Římem, jež se mělo stát bojem Kartága o holé přežití.

20. Vyhnanství a smrt • Musel se skrývat před Římskými vojsky po celém Středomoří. • Nicméně Římané i nadále Hannibala vytrvale stíhali avšak Hannibal byl rozhodnutý nepadnout živý do rukou svých nepřátel. Ve své vile v bithýnské Lybisse proto skončil svůj život požitím jedu, přičemž jeho poslední slova zněla: „Nastal čas ukončit strach Římanů. Již déle nehodlají čekat na smrt starého muže, který jim způsobil tolik starostí.“ Přesný rok jeho úmrtí je předmětem sporů.

21. KONEC • Vypracovala: Adéla Mojžíšová • Zdroj: www.wikipedia.cz