Download
1 / 59
870 likes | 1.4k Views
Technologie výroby stavebně truhlářských výrobků. 4.1 Charakteristika stavebně truhlářských výrobků.
E N D
4.1 Charakteristika stavebně truhlářských výrobků • Stavebně truhlářské výrobky jsou předměty určené především k použití v oblasti stavebnictví. Slouží k základnímu vybavení a doplnění stavby a jsou zpravidla se stavbou pevně spojeny. Ve srovnání s nábytkovými jsou stavebně truhlářské výrobky podstatně odlišné v několika hlediscích:
1. Základní materiál: • Základním materiálem pro stavebně truhlářské výrobky je v převážné míře přírodní dřevo (základ konstrukcí oken, dveří, schodů, obkladů, atd.). Konstrukční desky se používají na oplášťování konstrukcí z masivu (hladké dveře, příčky stěn, střechy, atd.). Dýhované přířezy konstrukčních desek se používají na obložení stěn a stropů, laťovky na výrobu vnitřních bytových dveří, překližky na výplně rámů, překližky větších tlouštěk Multiplex na schody, ze speciálních překližek se staví celé kostry staveb. Hlavní využití kovů a plastů je v okenních a dveřních konstrukcích. • V nábytkářské výrobě se jako základní materiál v největší míře používají velkoplošné materiály (dřevotřískové desky, pazdeřové desky, dřevovláknité desky, překližky, atd.), v menší míře masivní dřevo, hlavně na sedací nábytek, nosné části stolového nábytku a lůžkový nábytek, méně na skříňový nábytek. Klasické materiály z přírodního dřeva-spárovky jsou státe více nahrazovány biodeskami.
2. Konstrukce: • Konstrukční spojování odpovídá použitým materiálům a typu výrobků, např. u oken se uplatňuje především čep a rozpor jednoduchý a dvojitý, u dveří čep s perem a dlab, čep a dlab, u obkladů pero a drážka, atd. Demontovatelné spoje se ve stavebně truhlářských výrobcích využívají méně ne u nábytku (například při zavěšování obkladů na zeď, u demontovatelných příček, apod.) • V nábytku převládá spojení na kolíky a čím dál více se uplatňují demontovatelné spoje, především šrouby s válečkovou maticí a různé typy excentrického kování.
3. Povrchová úprava. • Výrobky stavebního truhlářství se často osazují do staveb po částečné povrchové úpravě a tvoří součást staveb. Konečná povrchová úprava mnoha výrobků provádí až po osazení do stavby, tj. mimo výrobní závod. V povrchové úpravě nad estetickou funkcí převahu ochranná funkce, tj. ochrana dřeva před vlhkosti a znehodnocením. • . Nábytkářské výrobky se povrchové upravují a dokončují ve výrobním závodě. Povrchová úprava se provádí před montáží, tj. na dílcích, s výjimkou sedacího nábytku - židlí, které se obvykle povrchově upravují až ve smontovaném stavu. U povrchové úpravy převládá estetická funkce nad ochrannou.
4.2 Sortiment stavebně truhlářských výrobků Stavebně truhlářské výrobky lze rozdělit podle různých hledisek na: • výplně osvětlovacích otvorů(okna), • výplně komunikačních otvorů (dveře, vrata), • výplně osvětlovacích i komunikačních otvorů (balkónové dveře), • konstrukce komunikací (schody), • zabudované skříně, • kuchyňské zařízení(zabudované kuchyně), • dělící stěny - příčky, • skládací stěny, • skříňové příčky, • jiné vybavení budov (obložení stěn a stropů, dřevěné podlahy, atd.). Uvedené hlavní druhy stavebně truhlářských výrobků se dále rozdělují podle způsobu otevírání pohyblivých částí, podle tvarů, rozměrů, způsobu provedení, druhu materiálů, apod. Toto druhotné rozdělení vytváří široký sortiment výrobků.
4.3 Výroba dřevěných oken a balkónových dveří • Okno (i balkónové dveře) lze obecně definovat jako konstrukci, která uzavírá a vyplňuje otvor ve stěně budovy. Okenní konstrukce jsou jedním z nejdůležitějších stavebních předmětů z hlediska funkce i estetického působení ve stěně budovy. Jejich umístění, tvar a použitý materiál ovlivňuje celkový vzhled budovy.
4.3.1 Materiály pro výrobu oken a balkónových dveří a) Konstrukčni materiály: • Dřevo: Vnější rámy a křídla vystavené povětrnostním vlivům se vyrábějí ze dřeva s vysokou trvanlivostí a odolností, nejlépe z borového, modřínového, smrkového a dubového řeziva. Vlhkost dřevěných dílců oken a balkónových dveří se pohybuje mezi 12 - 15%. Po sušení musí být jehličnaté řezivo klimatizované nejméně 24 hodin a listnaté nejméně 48 hodin. Vnitřní rámy, křídla a krycí lišty mohou být ze smrkového a jedlového řeziva. • Plastické hmoty: Z plastických hmot se jako základní konstrukční materiály pro výrobu oken používají termoplastické hmoty - tvrzený polyvinylchlorid (PVC), polyuretan (PUR) ve tvaru tvrzené pěny a recyklované pluty polyetylen (PET) a polypropylen (PP) v kombinaci s PVC. Kromě konstrukčních materiálů se plastické hmoty využívají především jako izolační materiály pro zvýšení tepelné izolace oken a jako těsnící materiály. • Kovy: kovovými materiály pro výrobu oken jsou hliníkové slitiny a ocel.
b) Zasklívací materiály: • Okenní sklo je ploché tažené sklo. Ukládá se do polodrážek vlysů křídel do tmelu, pryžových profilů, plastových profilů nebo se upevňuje zasklívací lištou. • Izolační sklo je složené zpravidla ze dvou skleněných tabulí litého skla, mezi kterými je mezera vzniklá distančními vložkami na okraji. V distanční vložce je sušící prostředek (například silikagel). Sušící prostředek má za úkol absorbovat vodní páru, která by případně vnikla do mezery spojenými okr ji. Mezera zajišťuje tepelně izolační účinek tohoto zaslívacího prvku. Další zvýšení izolace lze docílit zvýšením počtu mezer, tj. složením zasklívacího prvku ze tří tabulí se dvěma mezerami. • Těsnící profily pro zasklení jsou z předem tvarovaných plastů, které si zachovávají vysokou elastičnost. Jsou to například polychloroprenové profily, silikonkaučukové profily, atd.
4.3.2 Vývoj oken • V nejstarších dobách byly příbytky pravěkých lidí opatřeny malými otvory, které sloužily k odvětrávání kouře z ohniště a částečnému osvětlení vnitřních prostorů. Nejdříve byly jen otevřené a neposkytovaly ochranu před nepříznivými povětrnostními vlivy, před hmyzem apod. Proto byly později zakrývány průsvitnými blánami ze spodní vrstvy kůže (tzv. mázdrami), nebo slídou. Několik tisíc let před naším letopočtem se k zakrývání oken ve starověké Čině a Japonsku používal voskovaný papír. Tyto krycí materiály se později upevňovaly na primitivní rámy a tak vznikaly první okenní konstrukce. • Velkým pokrokem ve vývoji oken bylo objevení skla, které se používalo do oken již ve starověkém antickém Římě na přelomu našeho letopočtu. Sklo bylo možné vyrábět jen v malých rozměrech, proto byla okna hodně členěná. Zprvu byla sklíčka malá, nepravidelných tvarů (tzv. čočky), později malé ploché tabulky z dutého foukaného skla, které se vyrábělo ve tvaru dutého válce, rozřezávalo se a ještě za horka vyrovnávalo. V 6. století již bylo zasklívání oken ve vyšších vrstvách společnosti běžnou záležitostí. Malé tabulky skla se zasklívaly do olověných pásků, které se spojovaly pájením.
Z ostatních evropských států se až o několik století později začala zasklená okna s malými tabulkami skla vyrábět nejdříve v Anglii, odtud se rozšířila dále do Evropy. U nás se objevila první zasklená okna asi v polovině 24. století, a to v chrámu svatého Víta v Praze. Byla jednoduchá a neotevíravá, bez možnosti větrání. Plnila funkci osvětlení vnitřního prostoru a ochrany před povětrnostními podmínkami. V období středověku se tabulky skla zvětšily, sklo se začalo malovat a vznikla barevná okna se skly stále zasklívanými do olověných lišt. Okna byla velmi drahá, proto si je při stěhování majitel obvykle odnesl s sebou neboje novému majiteli prodal. • Tabulové sklo velkých rozměrů bylo vynalezeno až koncem 17. století. Okna však vzhledem k malé tuhosti a malé tvarové stálosti rámů byla stále hodně členěná sloupky a poutci, okenní křídla příčkami. Pro možnost větrání uzavřených prostorů se začala vyrábět okna otevíravá. Byla pouze jednoduchá, zasklená jedním sklem a otevírala se směrem ven.
V oblastech s drsnějším podnebím-ve středni a sevemí Evropě-se z důvodu zvýšení tepelné izolace začaly okenní konstrukce jednoduchých oken nahrazovat dvojitými. Byla to vlastně dvě jednoduchá okna osazená za sebou v jednom otvoru. ledno křídlo se otevíraio dovnitř a druhé ven. Tento ryp oken se vyráběl od 17. století až do konce 19. století. Začátkem 20. stoleti se pro snadnějši čistitelnost venkovních křídel začala vyrábět okna dvojitá otevíravá dovnitř, která se používají a vyrábějí až do dnešní doby. Mají velmi dobrou tepelnou a zvukovou izolaci, jsou však poměmě nákladná po stránce výroby i spotřeby materiálu. V první polovině 20. století se začala vyrábět okna zdvojená otevíavá dovnitř. Od konce 29. století se začaly budovat ocelové konswkce staveb, které umo3nily vytváření velkých prosklených ploch. • Další vývoj oken se tý4al způsobu otevírání (vznikala okna kyvná, sklápěcí, atd.) a zvyšován( izolačni schopnosti (okna s dvojitým a trojirym zuklením). Kromě dřevěných oken se v současné době vyrábějí i okna piastová, kovová a kombinovaná ze dřeva a kovu nebo dřeva a plastu.
4.3.3 Části oken a balkónových dveří Okno a balkónové dveře, které jsou v podstatě zvláštním druhem oken, mají tyto části: Osazovací rám: je zakotven do zdi před omítáním a slouží k osazeni dokončených kompletizovaných oken po omítkách. Může být dřevěný nebo ocelový. • Rám: tvoří pevnou konstrukci pro dosedání, zavěšení, otevíráni a zavírání křidel. Je spojen s konstrukcí stavby. Skládá se ze svislých vlysů, z horního a dolního vlysu. Členěný rám má ještě svislé vlysy-sloupky a vodorovné-poutce. • Křídla: jsou pohyblivé části okna a tvoří konstrukci pro osazení skleněných tabulí zasklívacích prvků. Skládají se z obvodových svislých a vodorovných vlysů. Členěná křídla mají ještě příčky (příčle). • Kování: dělí se na konstrukční a vrchní. Konstrukční kováni zajišťuje zavěšení, otevírání a uzavírání křídel (závěsy a uzávěry). Vrchní kování zajišťuje manipulaci s křídly (olivy, půlolivy, úchytky apod.). • Krycí lišty: překrývají styčné spáry mez m a konstrukcí stavby. • Okapnice: překrývají vodorovný styk rámu a křídel ve spodní části okna na vnější straně. Jejich účelem je zamezit zatékání srážkové vody do tohoto styku. • Parapetní deska: tvoří ochranu vnitřní části parapetu. Může být ze dřeva a dřevních materiálů, tvarových výlisků z třískové hmoty (werzalit), z plastu nebo kamene. • Podokeník: tvoří ochranu vnější části parapetu proti srážkové vodě. Může být z kovu (pozinkovaný plech, nerezový plech, apod.) nebo z plastu. • Clonící zařízení: vytváří zábranu proti nadměrnému pronikání slunečního zářeni do vnitřních prostorů nebo proti průhledu do vnitřních prostorů pří umělém osvětleni. jako clonící zařízení se zpravidla používají různé typy vnitřních nebo venkovních žaluzií, případně rolety. Žaluzie mohou být ze dřeva, kovu (zpravidla hliníkové lamely) a plastů. • Okenice: slouží zejména jako clonící a ochranné zařízení oken rekreačních objektů. • Práh: je součást balkónových dveří. Zajišťuje dosedání a těsnost styku křídel v dolní části dveří.
4.3.4 Funkce oken a balkónových dveří Okno jako výplňová konstrukce okenního otvoru má hlavně tyto funkce • osvětlení místnosti denním světlem, • tepelnou izolaci, • zvukovou izolaci, • větrání, • ochranu před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí.
1. Osvětlení vnitřních prostorů denním světlem je hlavním účelem okna (mělo ve vývoji prvotní funkci). Okno má propouštět co největší množství denního světla, proto má být jeho velikost úměrná velikosti místnosti. Prosvětlení vnitřních prostorů závisí na průhlednosti skla, rozměrech okenních vlysů a členění okna, na tvaru okna, na tloušťce obvodových zdí a na okolním prostředí:
Průhlednost skla závisí na jeho druhu, zbarvení a čistotě (proto musí být okno snadno čistitelné i zvenčí). • Rozměry vlysů křídla a rámu: Šířka a tloušt'ka vlysů nemá být příliš velká, protože pak zabírají větší podíl osvětlovacího otvoru. Stejně působí i členění oken sloupky, příčkami, poutci, apod.(obr. 28). Nejmenší světelné ztráty mají okna jednokřídlová s velkou nečleněnou zasklenou plochou (asi 20%), dvoukřídlová okna s jedním sloupkem m jí vyšší ztráty (asi 30%) a nejvyšší světelné ztráty mají okna členěná vodorovně i svisle (asi 40%).
Tvar okna ovlivňuje rovnoměrnost osvětlení vnitřních prostorů. Pro osvětlení zadní části prostoru je nejdůležitější vrchní část okna. Pro úzké a hluboké místnosti je tedy vhodné vyšší okno, pro široké a mělké místnosti zase širší okno. Tvar okna má odpovídat půdorysu místnosti. • Tloušt'ka obvodových zdí: velká tloušt'ka zdí zvyšuje ztráty světla. Aby se světelné paprsky lépe rozptylovaly do místnosti, měly by mít tlusté zdi zešikmené ostění (zvětší se tak okenní otvor směrem dovnitř). • Okolní prostředí: světelné ztráty se zvětšují i malou vzdáleností protějších budov, velkých stromů před okny, apod.
2. Tepelná izolace je ochrana proti unikání tepla z místnosti. Závisí na přesném provedení a těsnosti okna. Propustnost tepla okenní konstrukcí závisí na velikosti spár v okenní konstrukci a způsobu zaskleni. • Spáry v oknech a jejich těsnění: Mezi okenním rámem a okenním křídlem jsou spáry, které se nazývají funkční. Jsou potřebné k tomu, aby se okno mohlo bez problémů otevírat a zavírat i při nabobtnání okenních vlysů. Spáry však nesmí být příliš velké a m jí být utěsněny vhodným těsněním. Další spáry, které se nazývají dilatační, se vyskytují mezi křídlem a zasklívacím prvkem a také mezi oknem a zdivem. Spáry mezi kolem zasklívacího prvku jsou nutné proto, aby při bobtnání á sesychání křídla nepůsobil tento pohyb na sklo, které by mohlo prasknout. Spáry mezi zdivem a okenní konstrukcí zabraňuji přílišnému tlaku na okno a jeho poškození při dosedání zdiva. Funkční i dilatační spáry však je nutno dokonale utěsnit vhodným pružným těsněním. Jakákoliv neutěsněná spára široká 0,5 mm zvyšuje tepelné ztráty až o 80%. Přirozená výměna vzduchu mezi vnitřním a venkovním prostředím, tj. provzdušnost, je však u okenních konstrukcí žádoucí.
3. Zvuková izolace je ochrana proti pronikání hluku zvenčí. Hluk je jedním z velmi škodlivých vlivů na lidský organismus - vyvolává bolest hlavy, zvýšenou soustředěnost, atd. Zvuková izolace závisí na netěsnosti a velikosti spár v okenní konstrukci, tloušťce okenních skel a na vzduchových mezerách mezi skly. Vyšší zvukové izolace se docílí zvýšením počtu skel a vzduchových mezer. Zvýšením zvukové izolace se zvyšuje také tepelná izolace. Útlum zvuku u jednotlivých oken je vyjádřen stupněm neprůzvučnosti v decibelech. Nejnižší požadovaný stupeň neprůzvučnosti je: • · u jednoduchých oken 15-25 dB, • · u zdvojených a dvojitých oken 25-35 dB, • · u oken s izolačním dvojsklem nejméně 35 dB.
4. Větrání zajišťuje výměnu vzduchu mezi vnitřním a venkovním prostředím. V prostorech s vyšším obsahem škodlivin ve vzduchu (výpary z chemikálií, kouř z cigaret, apod.) se využívá umělé větrání za pomoc ventilátorů. V bytových stavbách se využívá přirozené větrání, které závisí na rozdílu tlaku vzduchu uvnitř a venku. Může být nárazové, tj. rychlá výměna vzduchu otevřenými okenními křídly (vhodné zejména v zimě, kdy při rychlé výměně vzduchu se nestačí ochladit zdi a předměty uvnitř místnosti; čerstvý studený vzduch se o ně rychle zahřeje a ztráty tepelné energie jsou v tom případě menší), nebo trvalé, které umožňuje větrat i při delší nepřítomnosti obyvatele bytu. Trvalé větrání je nepřetržitá výměna vzduchu důležitá z důvodu téměř dokonalé těsnosti moderních okenních konstrukcí a s tím spojeným rizikem vzniku plísní vlivem zvýšené vlhkosti vzduchu ve vnitřních prostorách. Trvalé větrání je umožněno:
pootevřením větracích křídel okna, kdy se vyměňuje vzduch, ale nezabrání se vnikání vody při dešti a vnikáni prachu a hmyzu; • větracími štěrbinami rámu, které jsou opatřeny síťkou proti hmyzu; • větracími lištami při zavřených oknech. Větrací lišty mají automatickou regulaci prostupu vzduchu podle síly větru. Je to nový systém větrání a používá se u dřevěných, plastových i hliníkových oken. Lišta je umístěna v horní části okna mezi zasklívací polodrážkou a dvojsklem, které je o šířku lišty kratší. Skládá se z vnější části, která se vyklápí nahoru a větrací klapky na vnitřní straně okna, která se sklápí dolů. Tím se proud vzduchu zvenčí usměrňuje nahoru a nevzniká průvan chladným vzduchem v zimním období. Mezi oběma částmi je síťka proti hmyzu. Velikost větracího otvoru se nastavuje klapkou v několika polohách.
5. Ochrana před vlivy vnějšího prostředí, především před vnikáním srážkové vody, sněhu, prachu a nečistot, které vnikají do místností spárami a netěsnostmi. Vnikáni vody spárami oken může způsobit škody promáčením obvodových stěn, podlah i vnitřního zařízení. Vytékání vody z okenní konstrukce zajišťují výtokové drážky. Dolní vlys okraje chráněn okapnou lištou z kovu, plastu, případně ze dřeva. Ochranu proti zatékání vody spárami kolem rámu, z jména ve spodní části okna poskytují podokeníky. Podokeník však musí mít dostatečný přesah přes líc okenního otvoru, musí mít sklon směrem ven a jeho okraje musí být zdvižené. • 6. Uzavírání a otevírání komunikačních otvorů na balkóny, terasy, apod.je další funkce, kterou mají balkónové dveře kromě funkcí oken.
4.3.5 Rozdělení oken Podle různých hledisek rozlišujeme tyto druhy oken: • 1. Podle způsobu zasklení (počtu křídel za sebou): • Jednoduchá, jednoduše zasklená okna jsou určena pro nevytápěné prostory, kde se nevyžaduje tepelná izolace jako sklepy, nebo hlavně zemědělské objekty a sklady). Ve směru tloušťky okna je jedno křídlo s jedním sklem. • Jednoduchá, dvojitě zasklená okna s izolačním dvojsklem mají výborné izolační vlastnosti. Používají se hlavně v bytových stavbách. Ve směru tloušťky okna je jeden rám a jedno křídlo s izolačním dvojsklem. • Zdvojená okna mají ve směru tloušťky okna jeden rám a v něm dvě křídla za sebou, každé zasklené jedním sklem. Křídla jsou k sobě spojená šrouby a otevírají se společně. Používají se v bytových i občanských stavbách. Při čištění okna se křídla oddělují. • Dvojitá okna mají ve směru tloušťky dva rámy a do nich zapadají dvě křídla, která se otevírají samostatně. Používají se ve starších stavbách.
2. Podle způsobu otevírání křídel: • Okna s pevným zasklením jsou neotevíravá, mají sklo osazené přímo do okenního rámu. Používají se například ve výškových budovách s klimatizací, kde není nutné větrání. • Okna s vyjímatelnými křídly jsou bez závěsů a nedají se otevírat. Křídlo je v rámu upevněno otočnými úchytkami (např. obrtlíky) a pro čištění jej lze z rámu vyjmout (obr. 29. a). • Okna s křídly otevíravými kolem svislé boční osy mají závěsy umístěné na svislých vlysech nebo sloupcích rámu a svislých vlysech křídel (obr. 29. b). • Okna se sklápěcími křídly mají závěsy umístěné na spodním vodorovném vlysu rámu nebo poutci a sklápějí se kolem spodní vodorovné osy (obr. 29. c). • Okna s vyklápěcími křidly mají závěsy umístěné na horním vodorovném vlysu a vyklápějí se směrem nahoru kolem horní vodorovné osy (obr. 29. d). • Okna s kyvnými křídly mají závěsy umístěné uprostřed výšky bočních svislých vlysů a otáčejí se kolem střední vodorovné osy (obr. 29. e).
Okna s otočnými křídly mají závěsy umístěné uprostřed horního a spodního vlysu rámu a otáčejí se kolem svislé střední osy (obr. 29. f). Při nedostatku prostoro před oknem uvnitř místnosti se mohou otáčet excentricky tak, že větší část křidla se otočí ven a menší do místnosti. Závěsy jsou v tom případě umístěny mimo střed svislou osu. • Okna s posuvnými křidly se otevírají posouváním křídel podél stěny nebo pevně zasklené části v horizontálním směru do boku (obr. 29, g). • Okna s výsuvnými křídly se otevírají posouváním podél stěny nebo pevně zasklené části ve vertikálním směru nahoru, případně i dolů (obr. 29. h). • Okna s otevíravými a sklápěcími křídly se otevírají se dvěma způsoby, a to bud' otevíráním kolem svislé boční osy, anebo sklápěním kolem spodní vodorovné osy. Je to umožněno speciálním otevíravým a sklápěcím kováním (obr. 29. i). • Okna s různě otevíravými křídly jsou zpravidla velkých rozměrů. Jsou vícekřídlová, dělená vertikálními sloupky i horizontálními poutci. Mohou mít spodní křidla otevíravá a v horní části okna malá křídla sklápěcí (obr. 29.j), nebo horní velká křídla kyvná a spodní malá křídla sklápěcí, apod.
Podle počtu křídel vedle sebe můžeme dále rozdělit okna na: • jednokřídlová, • dvoukřídlová, • vícekřídlová.
4.3.6 Rozdělení balkónových dveří 1. Podle konstrukce (způsobu zasklení): • dvojité, • zdvojené, • jednoduché s izolačním dvojsklem. 2. Podle způsobu otevírání: • s dveřmi otevíravými kolem svislé boční osy, • s otevíravými a sklápěcími dveřmi. 3. Podle umístění závěsů: • pravé, • levé. 4. Podle počtu křídel (v nárysném pohledu): • jednokřídlové, • dvoukřídlové, • jednokřídlové s pevně zasklenými bočními díly (světlíky), • jednokřídlové s bočním oknem, • jednokřídlové nebo dvoukřídlové s s pevně zasklenými horními díly (nadsvětlíky).
4.3.7 Zasklívání okenních konstrukcí • Okna se zasklívají zpravidla plochým sklem taženým nebo izolačním dvojsklem. Tloušťka skla se stanovuje podle velikosti plochy skla. Malá oknu o ploše zasklívacího otvoru do 0,9 m2 mohou být zasklena sklem tlustým 2 mm, okna o ploše zasklívacího otvoru do 2,10 m2 mají tloušťku skla 3 mm a okna s větší zasklívací plochou (do 3,70 m2) musí mít sklo 4 mm tlusté (ještě větší plochy jsou zaskleny speciálními skly). Zasklívací prvek se vsazuje do polodrážky vytvořené profilováním okenního křídla. Velikost polodrážky je určena technologickými předpisy pro zasklíván.
Výška polodrážky je důležitá pro správné osazení zasklívacího prvku. Při nedostatečné výšce polodrážky nelze zaručit dokonalé těsněni. V technologických předpisech jsou doporučené výšky polodrážky podle roz zasklívací tabule u jednoduchých skel v rozsahu od 10 do 20 mm, u izolačních dvojskel od 16 do 20 mm. • Šiřka zasklívací polodrážky závisí na tloušfce zasklívac(ho prvku a šiřee zsskltvaci lišty·. Určuje se jako součet rozměrů tloušfky zasklívacího prvku, dvojnásobné tloušt'ky spáry mezi sktem a křídlem nebo zasklívaeí lištou a štřky zaskllvac( lišty. • Konsirukce okna má co ncjméně omezovat prostup denniho světla. Čím více jsou okna členěna a dčlena, tlm jc prostup světla menší. Proto se ve stále větší m(ře použfv j( takové konstrukce, které umožňují vytvořit vclkó prosklené plochy okenních křídel bez příček a tIm dosáhnout w největš(ho prosvčtlení vnitřního prostoru. Velki zasklrné plochy ovšem zvyšují nárok na otop v zimntn, obdob( a ctoněnl v letntm období.
Vhodným zasklívacím materiálem pro velké plochy oken je dvojsklo se zvýšenou sluneční a tepelnou ochranou. Má uprostřed meziskelní mezery transparentní plastovou fólii, která má na povrchu tenkou vrstvičku oxidu ušlechtilých kovů (např. stříbra). Fólie rozděl je meziskelní mezeru na dvě dutiny většinou vyplněné plynem. Je bezbarvá, nebo může mít stříbrný tón odrážející tepelné a ultrafialové záření. Sklo má minimální prostup tepla a velmi nízkou propustnost slunečního záření, proto je ohřev mistnosti slunečním teplem v létě jen minimální a nepatrné jsou i tepelné ztráty v zimě.
Pro spáry mezi křídlem a rámem a spáry kolem skla je nutné volit vhodné těsnící a zasklívací materiály, aby byl vliv spár na tepelnou izolaci co nejmenší. • Novinkou v oblasti zasklívání jsou skla se samočisticím efektem. Běžné ploché sklo je na vnější ploše opatřeno speciální tenkou vrstvou, která plní čisticí a hydrofilní funkci. Čistící funkce spočívá v chemické reakci složek vrstvy s organickými nečistotami na skle (prach, pyl, ptačí trus, apod.). Reakce nastává při dopadu ultrafialového záření denního světla na sklo a jejím výsledkem je rozdělení organických nečistot na mikroskopicky drobné částečky, které se snadno odplavují srážkovou vodou. Hydrofilní funkce způsobí, že se voda na skle nerozděluje na kapky, ale vytvoří souvislý tenký film, který odplaví nečistoty. Na skle tak nezůstávají stopy po zaschlých kapkách.
4.3.8 Typový postup výroby oken a balkónových dveří Výroba oken a balkónových dveří se člení do jednotlivých výrobních úseků: • příprava řeziva a výroba hrubých přířezů včetně výroby nekonečných vlysů, • tvarové a konstrukční opracováni přířezů, výroba a opracování podsestav okenních křídel a rámů, • povrchová úprava, • montáž a kompletování výrobků.
1. Příprava řeziva, výroba přířezu a onekonečných vlysů: • Deskové řezivo (fošny) se suší na vlhkost 12 - 15 % a klimatizuje se za účelem vyrovnání vlhkosti a odstranění vnitřního napětí po suš • Úprava řeziva příčným a podélným dělením na hrubé přířezy se v průmyslové výrobě provádí na poloautomatizovaných zařízeních složených ze zkracovacích a rozřezávacích pil bez individuálního výběru a vymanipulování nepřípustných vad tak, aby se získaly přířezy bez těchto vad v potřebných délkách. po odstranění vadných míst vzniká množství přířezů kraších než lze bez nastavení pro výrobu oken využít. Proto je nedílnou součástí výroby přířezů také výroba nekonečných vlysů. Postup výroby opracovaných jehličnatých přířezů je uveden v kapitole 2.3.1 I v průvodní zprávě k vývojovému diagramu.
Nekonečný vlys je délkově nastavený přířez řeziva pomocí klínových ozubů. Výroba nekonečných vlysů umožňuje zvýšení výtěžnosti vysoce jakostního řeziva pro výrobu vlysů větších délek určených k výrobě oken a také rámů pro různé výrobky. Nekonečný vlys se vyrábí: • z důvodu využití odpadu, z odřezků dlouhých nejméně 250 mm, vzniklých při výrobě vlysů; • účelově, přímo z dlouhého řeziva, které se krátí v místech výskytu nedovolených vad. Krátké přířezy se na délku spojují klínový·mi ozuby ostrými nebo tupými, které se zpravidla u širších a tenčích vlysů frézují v ploše a u tlustších a užších vlysů v boční ploše. Ostré ozuby mají šířku vrcholu menší než 0,7 mm, tupé ozuby mají šířku vrcholu nejméně 0,7 mm (obvykle větší). Délka spojovaných přířez má být větší než 250 mm. Šířka přířezu nemá přesahovat 250 mm a tloušťka nemá být větší než 120 mm.
Postup výroby nekonečných vlysů zahrnuje tyto operace: • a) Příčné řezání deskového řeziva na hrubou délku zkracovací pilou. • b) Podélné řezání délkových přířezu na hrubou šířku. • c) Rovinné frézování ze čtyř stran na čtyřstranné frézce. • d) Vymanipulování nepřípustných vad na manipulační zkracovací kotoučové pile a současně zarovnání čel přířezů do pravého úhlu, který je nutný pro dosažení rovnosti nastavených vlysů.
e) Zhotovení klínových ozubů se v mechanizovaných linkách provádí frézováním na levém a pravém čepovacím stroji, které jsou zařazeny za sebou a spojeny dopravníkem. Při menším objemu výroby se klínové ozuby zhotovují na spodních Frézkách pomocí speciálních frézovacích hlav. • f) Nanášení lepidla se provádí tryskou nebo pryžovými válečky se stejným profilem jako mají klínové ozuby. Používá se PVAc disperzní lepidlo s vodovzdornou úpravou. Nanáší se na jednu lepenou plochu v množství kolem 300 g.m-2.
g) Lisování spojů se provádí v tzv. protlačovacím lisu. Lis je vybaven vkládačem se zásobníkem pro automatické zasouvání přířezů. V lisovací části je systém vtahovacích válců s rýhovaným povrchem, protlačovacích válců a bočních přítlačných válců. Vtahovací válce posouvají přířezy k protlačovacím válcům. Protlačovací válce se otáčejí proti sobě a tlačí na spojované vlysy shora. První válec přitlačuje vlys a zároveň jej posouvá a tlačí na předchozí přířez. Druhý válec tlačí na předchozí přířez a opačným otáčením proti směru posuvu vyvíjí čelní tlak, kterým se přířezy přitlačuji k sobě (obr. 32.). Velikost čelního tlaku na ostré ozuby je 0,5 MPa, na tupé ozuby 1,5 MPa. Boční tlak na spojované přířezy vyvíjejí boční válce, které přířezy přitlač jí k přítlačné liště. Boční tlak zabraňuje vybočení přířezů při protlačování a jeho velikost se pohyb je mezi 0,2 až 0,5 MPa. Během průchodu lisem se lepidlo částečně vytvrdí (do manipulační pevnosti).
k) Klimatizace nastavených vlysů probíhá v dílenských podmínkách po dobu nejméně 48 hodin. Tato doba je nutná k vyrovnání vlhkosti zvýšené v okolí lepených spár vodou z lepidla a k úplnému vytvrzení lepidla. Až potom se vlysy mohou dále opracovávat. • i) Krácení nekonečného vlysu na požadované délky podle rozměrů výrobků. Zkracovací pila někdy bývá v lince umístěna za protlačovacím lisem, vlys ale při krácení musí být pevně upnut hydraulickým upínacím zařízením, aby se nepoškodily spoje.
