NÁZVOSLOVÍ

1. NÁZVOSLOVÍ

2. HISTORIE VZNIKU DNEŠNÍHO NÁZVOSLOVÍ 1820-1860 Presl J.S.a filolog Jungmann J. Obrozenecká doba 1858 Názvoslovná komise vedená V. Šafaříkem Staňkova „Chemie všeobecná“ (předběžně) 1859 Šafaříkovy „Základy chemie“ (první česká učebnice, vynikající úroveň) 1914 Baťka A. a Votočka E. Zavedli označování oxidačního čísla (známá zakončení), přijato na V. sjezdu přírodozpytců a lékařů publikováno ve 12. ročníku Chem. Listů 1941 Hanuš J. Koordinační sloučeniny podvojné sloučeniny nevalenční a izopolykyseliny a jejich soli

3. a další modernizace…... 1953 Tomíček O., Wichterle O. a Škramovský S. Názvoslovná komise upravovány názvy v oblastech, které se rozvíjely od 1960 názvoslovná komise při ČSAV vedená R. Brdičkou jisté nedostatky, které nezahrnuly úplně rozvoj anorganické chemie (Chem. listy) 1971 další komise, která měla doplnit nedostatky v anorganickém názvosloví Dostál K., Ebert M., Hájek B., Hanzlík J., Chvalovský V., Klikorka J. (předseda), Okáč A., Pavlík I., Plešek J. a Roudný M.

4. Návaznosti……. Na organickou chemii Bláha K Na fyzikální chemii Dvořák J. Na slovenské názvosloví Zikmund M.

5. Chemické vzorce značky (symboly) chemických prvků jsou základem pro vytvoření chemických vzorců Chemické vzorce jsou souborem značek prvků, názvoslovných jednotek strukturních předpon uspořádaných podle dohodnutých pravidel

6. Názvy sloučenin Základ názvu složky se odvozuje podle názvu prvku nebo sloučeniny. Součástí názvu jsou názvoslovné afixy: Prefixy: řadíme před název názvu složky Sufixy: řadíme za základ názvu složky

7. Oxidační číslo prvku základní pojem, na němž je vybudováno názvosloví anorganické chemie. Oxidační číslo prvku v jakémkoliv chemickém stavu je elektrický náboj, který je přítomen na atomu prvku, kdybychom elektrony v  každé vazbě vycházející z tohoto atomu přidělili elektronegativnějšímu atomu. Vodík je podle konvence považován ve spojení s nekovy za elektropozitivní složku. Atom v základním stavu má oxidační číslo “0” a vazba mezi atomy téhož druhu nepřispívá k oxidačnímu číslu.

8. Příklady MnO4- jeden Mn7+ a čtyři O2- ionty Mn = VII O = -II ClO- jeden Cl+ a jeden O2- ion Cl = I O = -II CH4 jeden C4+ a čtyři H+ ionty C = -IV H = I CCl4 jeden C4+ a čtyři Cl- ionty C = IV Cl = -I NH4+ jeden N3- a čtyři H+ ionty N = -III H = I NF4+ jeden N5+ a čtyři F- ionty N = V  F = -I AlH4- jeden Al3+ a čtyři H- ionty Al = III H = -I P4 čtyři nenabité atomy P P = 0 P2H4 dva P2- a čtyři H+ ionty P = - II H = I O2F2 dva O+ a dva F- ionty O = I F = -I

9. Oxidační číslo, tak jak bylo zavedeno, je pojem formální a v mnoha případech neodpovídá skutečné elektronové konfiguraci v molekule. Potíže s určováním oxidačního čísla můžou nastat v případě, jsou-li ve sloučenině vázány prvky se stejnou hodnotou elektronegativity jako např. NCl3 nebo S4N4

10. v českém anorganickém názvosloví používáme těchto zakončení: Kladné oxidační číslo Zakončení u kationtů u aniontů I -ný -nan II -natý -natan III -itý -itan IV -ičitý -ičitan V -ečný,-ičný -ečnan, ičnan VI -ový -an VII -istý -istan VIII -ičelý -ičelan záporné oxidační číslo prvku používáme zakončení –id bez ohledu na velikost náboje označení oxidačních čísel prvků

11. STOCKOVO OXIDAČNÍ ČÍSLO Je vyznačeno římskými číslicemi umístěnými v kulatých závorkách bezprostředně následujícimi název. Znaménko plus pro označení kladného oxidačního čísla se neuvádí. Pro vyznačení nulového oxidačního čísla se používá nuly. Příklady: Na2[Fe(CO)4] tetrakarbonylferrid (-II) disodný K4[Ni(CN)4] tetrakyanonikl(0)tetradraselný Při psaní vzorců se Stockovo oxidační číslo přiřazuje k symbolům odpovídajících prvků a píše se u symbolu vpravo nahoře. Příklady: Pb2IIPbIVO4 oxid olovnato-olovičitý

12. EWENSOVO-BASSETTOVO ČÍSLO Je vyznačeno arabskými číslicemi a znaménkem náboje a je umístěno v kulatých závorkách bezprostředně za názvem odpovídajícího iontu. Jde v podstatě o vyznačení náboje složitějšího iontu: Příklady: UO2SO4 síran uranylu (2+) (UO2)2SO4 síran uranylu (1+) Na2[Fe(CO)4] tetrakarbonylferrid(2-) sodný

13. PRVKY České názvy některých dávno známých nebo technicky důležitých prvků jsou odlišné od názvů latinských (např. cín, kyslík, olovo, sodík stříbro atd.). Názvy některých sloučenin antimon, dusík, síra a rtuť nejsou odvozeny od latinských názvů těchto prvků, ale od jiných latinských názvů. Např. stibium pro antimon nebo mercurius pro rtuť Později objevené prvky, pro které se nevytvořil počeštěný název, zachovávají v češtině mezinárodní název s koncovkou –ium.

14. IZOTOPY Prvků s výjimkou vodíku nemají samostatné názvy a symboly. Pojmenování izotopu se utvoří z názvu odpovídajícího prvku a hmotnostního čísla. Kyslík-18, 18O Síra-32, 32S Pro izotopy vodíku možno užívat názvů a symbolů: Protium 1H Deuterium 2H nebo D Tritium 3H nebo T

15. VZORCE A NÁZVY SLOUČENIN Vzorce:Stechiometrický vzorec Molekulový Funkční Strukturní Geometrický Krystalochemický

16. STECHIOMETRICKÝ VZOREC vyjadřuje stechiometrické složení sloučeniny. Nazývá se proto také sumární vzorec. EMPIRICKÝ VZOREC Jestliže byl odvozen experimentálně (analyticky) z procentuálního složení sloučeniny. Počet sloučených atomů se ve stechiometrických vzorcích vyznačuje indexovou číslicí vpravo dole za značkou prvku (číslice 1 se neuvádí) Určitý známý počet atomů nebo atomových skupin se označuje indexem N (n= 2,3,4,….) neznámý počet indexem x. Příklady: NH3 , Na2SO4 , K2S2O7 H2Sn, (SO3)x , (NaPO3)x

17. Chceme-li zvlášť zdůraznit, že jde o stechiometrický vzorec látky, uvádíme ho ve složených závorkách. Příklad: íNH2ý íAlCl3ý íSiO2ý

18. MOLEKULOVÝ VZOREC vyjadřuje nejen stechiometrické složení látky, ale i její relativní molekulovou hmotu. Stechiometrický vzorec molekulový vzorec íH2Oý H2O íHOý H2O2 íNH2ý N2H4 íSClý S2Cl2 íP2O5ý P4O10 íAsSý As4S4 íHSO4ý H2S2O8 íH2PO3ý H4P2O6 Molekulovým vzorcem je možno charakterizovat polymerní formu látky, např.: NO2 (monomer) N2O4 (dimer)

19. FUNKČNÍ VZOREC tím, že se liší od stechiometrického vyjadřuje i charakteristická atomová seskupení, tj. tzv. funkční skupiny, jako jsou složené ionty, atomové skupiny. Funkční vzorec se někdy nazývá RACIONÁLNÍ VZOREC je zjednodušený strukturní vzorec Stechiometrický vzorec funkční vzorec funkční skupiny íNaOýNa2O2anion O22- íH2NOý NH4NO2kationNH4+,anionNO2- íNHýNH4N3kationNH4+,anionN3- íH4N2O3ýNH4NO3kationNH4+,anionNO3- íCaH2O2ýCa(OH)2anion OH- íBiHN2O7ýBi(OH)(NO3)2anion OH-,anion NO3-

20. Ve složitějších molekulách se funkční skupiny oddělují • pro přehlednost tečkou, popř. vazebnou čárkou na středu • značky prvku nebo se uvádějí v kulatých závorkách. • Příklad: • H2N.NH2 nebo H2N-NH2 nebo (NH2)2 • Vzorec solvatující molekuly v krystalosolvátu • (např. krystalohydrátu) se od základní sloučeniny oddělí tečkou • (která se v názvu čte plus) psanou na spodní lince. • Počet molekul se vyjadřuje číslicí před odpovídajícím vzorcem. • Číslice se od vzorce zpravidla neodděluje mezerou. • Tečkou na spodní lince se oddělují i vzorce sloučenin, • od nichž je odvozen celkový vzorec podvojné sloučeniny. • Příklady: • FeSO4.7 H2O, • 3CdSO4.8H2O • (NH4)2SO4.FeSO4.6 H2O

21. STRUKTURNÍ KONSTITUČNÍ, ELEKTRONOVÝ VZOREC udává pořadí navzájem sloučených atomů, zpravidla však nezobrazuje jejich prostorové uspořádání. Příklady:

22. Pomocí strukturních elektronových vzorců vyjadřujeme graficky pokud možno nejvhodnější způsob uspořádání valenčních elektronů (elektronovou konfiguraci) v atomu, iontu nebo molekule. Jednotlivé elektrony ve valenční sféře atomu se označují tečkami a elektronové páry čárkami u symbolu prvku. Kovalentní vazbu symbolizuje čárka mezi sloučenými atomy. Příklady: Cl O=C=O

23. GEOMETRICKÝ VZOREC znázorňuje skutečné geometrické uspořádání atomů iontů nebo molekul.

24. KRYSTALOCHEMICKÝ VZOREC vyjadřuje koordinační čísla, tj. počet atomů, iontů nebo molekul, které bezprostředně obklopují určitý atom. Je to stechiometrický vzorec, ke kterému přidáváme ve tvaru zlomku koordinační čísla. Číslo ve jmenovateli se vztahuje k centrálnímu atomu (molekule, iontu), jehož symbol je na prvním místě ve vzorci. Příklad: 4 O obklopují Si a 2 Si obklopují O {SiO } 6 O obklopuje Ti a 3 Ti obklopují O {TiO }

25. RACIONÁLNÍ NÁZVY SLOUČENIN Název je většinou složen z podstatného a přídavného jména. Podstatné jméno udává druh chemické sloučeniny a je odvozeno od jména její elektronegativní součásti (oxid, hydroxid, kyselina, sulfid, fluorid, fosforečnan, karbid). Přídavné jméno charakterizuje elektropozitivní součást sloučeniny, např. kation a má zakončení, které vyjadřuje jeho oxidační číslo. Název elektronegativní složky sloučeniny je před názvem složky pozitivní. Příklad: chlorid draselný KCl, síran hořečnatý MgSO4

26. OXIDY Název oxidu se skládá z podstatného jména oxid a přídavného jména se zakončením oxidačního čísla Přehled koncovek názvů oxidů: Mocenstvívzorec koncovkaoxid Prvku oxidu I M2O -ný Li2O lithný II MO -natý MgO hořečnatý III M2O3 -itý Al2O3 hlinitý IV MO2 -ičitý CO2 uhličitý V M2O5 -ečný, -ičný P2O5 fosforečný VI MO3 -ový SO3 sírový VII M2O7 -istý Cl2O7 chloristý VIII MO4 -ičelý XeO4 xenoničelý

27. PEROXIDY, HYPEROXIDY, OZONIDY SULFIDY, NITRIDY A HALOGENIDY Stejně jako u oxidů se tvoří názvy u peroxidů s aniontem O22-, hyperoxidů s aniontem O2-, ozonidů s aniontem O3- a všech dalších sloučenin s elektronegativní složkou. Příklady: Na2O2 peroxid sodný ZnS sulfid zinečnatý BaO2peroxid bárnatý As2S3sulfid arsenitý KO2hyperoxid draselný Mg3N2nitrid horečnatý KO3ozonid draselný XeF4fluorid xenoničilý NH4I jodid amonný SF6fluorid sírový

28. HYDROXIDY Názvy hydroxidů mají stejná zakončení oxidačních čísel jako oxidy. Příklady: KOH hydroxid draselný Ca(OH)2 hydroxid vápenatý Al(OH)3 hydroxid hlinitý Th(OH)4 hydroxid thoričitý

29. BINÁRNÍ SLOUČENINY VODÍKU S NEKOVY U některých vodíkatých sloučenin se připouští jednoslovný název, v němž se na prvém místě uvádí název elektronegativnějšího prvku nebo atomové skupiny se zakončením –o a připojuje se slovo vodík. Příklady: HCl chlorovodík H2S sirovodík HCN kyanovodík HBr bromovodík HI jodovodík

30. Názvy nasycených vodíkatých sloučenin prvků III., IV., V. a VI. Podskupiny periodického systému se tvoří použitím zakončení –an. Výjimku tvoří: NH3 amoniak N2H4 hydrazin H2O voda Příklady: AlH3 alan BH3 boran B2H6 diboran SiH4 silan Si2H6 disilan PH3 fosfan P2H4 difosfan AsH3 arsan As2H4 diarsan SbH3 stiban BiH3 bismutan GeH4 german Ge2H6 digerman SnH4 stannan Sn2H6 distannan H2S sulfan H2S2 disulfan H2Se selan H2Se2 diselan H2Te tellan H2Te2 ditellan H2Sn polysulfan

31. NÁZVY IONTŮ A ATOMOVÝCH SKUPIN Jednoatomové kationty mají názvy tvořené ze základu názvu prvku a koncovky určené oxidačním číslem atomu. Viceatomové ionty odvozené z jednoatomových aniontů adicí protonu a jejich deriváty mají zakončení –onium. Stejně se tvoří názvy kationtů vytvořených připojením protonu k molekule sloučeniny nemající charakter kyseliny. Připojí-li se proton k molekule kyseliny s viceatomovým aniontem, používá se koncovky –acidium.

32. Na+kation sodný Ce4+kation ceričitý XH4+ (X=P,As,Sb) fosfonium, arsonium, stibonium XH3+(X=O,S,Se,Te) oxonium, sulfonium, selenonium, telluronium XH2+(X=F,I) fluoronium, jodonium Sb(CH3)4+tetramethylstibonium Cl2F+dichlorfluoronium H2NO3+nitratacidium CH3COOH2+ acetatacidium

33. Ion NH4+ se nazývá ion amonný. Zakončením –amonný se tvoří názvy všech kationtů odvozených substitucí od amoniaku nebo jiných zásad, jejichž pojmenování končí na amin. [(CH3)3NH]+kation trimethylamonný [N(CH3)4]+kation tetramethylamonný HONH3+kation hydroxylamonný

34. Názvy kationtů odvozených adicí protonu na jiné dusíkaté zásady se tvoří použitím koncovky –ium. Lze-li od dusíkaté zásady vytvořit více než jeden kation, je účelné v názvu vyznačit jeho náboj. C6H5NH3+anilinium C5H5NH+pyridinium N2H5+hydrazinium(1+) N2H62+hydrazinium(2+) Je-li kation zakončen na acidium nebo –ium, je v názvu solí uváděn ve 2. pádu. (H3SO4)ClO4chloristan sulfatacidia N2H5Cl chlorid hydrazinia Jednoatomové a některé víceatomové anionty mají zakončení –id.

35. Jednoatomové anionty H- ion hydridový O2- ion oxidový D- ion deuteridový S2- ion sulfidový F- ion fluoridový Se2- ion selenidový B3- ion boridový C4- ion karbidový P3- ion fosfidový N3- ion nitridový Sb3- ion antimonidový Sb3- ion antimonidový Víceatomové anionty OH- ion hydroxidový O22- ion peroxidový S22- ion disulfidový N3- ion azidový NH2- ion amidový NH2- ion imidový C22- ion acetylidový O3- ion ozonidový O2- ion hyperoxidový I3- ion trijodidový CN- ion kyanidový N2H3- ion hydrazidový

36. Názvy aniontů odvozených od kyslíkatých kyselin mají zakončení podle oxidačního čísla centrálního atomu. ClO-anion chlornanový NO2-anion dusitanový BrO4-anion bromistanový XeO64-anion xenoničelanový Některé neutrální a elektropozitivní atomové skupiny obsahující kyslík či jiné chalkogeny mají nezávisle na svém náboji názvy se zakončením –yl. OH hydroxyl SeO seleninyl CO karbonyl SeO2selenonyl NO nitrosyl CrO2chromyl NO2nitryl UO2uranyl PO fosforyl ClO chlorosyl VO vanadyl ClO2chloryl SO thionyl ClO3perchloryl SO2sulfuryl S2O5disulfuryl Takové názvy atomových skupin lze používat pouze pro sloučeniny, v nichž jsou tyto skupiny skutečně přítomny jako diskrétní jednotky.

37. Je-li v atomové skupině kyslík nahrazen sírou nebo jiným chalkogenem, tvoří se jejich název přidáním předpon thio-, seleno- apod. CS thiokarbonyl PSe selenofosforyl Mají-li atomové skupiny stejného složení různý náboj, lze při jejich specifikaci použít čísla Ewens-Bassettova nebo Stockova UO2+uranyl(1+) nebo uranyl (V) UO22+ uranyl(2+) nebo uranyl (VI) Je-li atomová skupina pozitivní součástí sloučeniny, uvádí se její název ve druhém pádu. COCl2chlorid karbonylu PSF3trifluorid thiofosforylu S2O5ClF chlorid-fluorid disulfurylu IO2F fluorid jodylu

38. NÁZVY KYSELIN Názvy bezkyslíkatých kyselin se tvoří přidáním koncovky –ová k názvu sloučeniny nekovu s vodíkem. HF kyselina fluorovodíková H2S kyselina sirovodíková HCN kyselina kyanovodíková Názvy oxokyselin jsou složeny z podstatného jména kyselina a přídavného jména charakterizující elektronegativní část molekuly, tj. centrální atom a jeho oxidační číslo. HClO kyselina chlorná HClO3 kyselina chlorečná HClO4kyselina chloristá

39. Tvoří-li prvek v témže oxidačním čísle několik kyselin lišících se počtem vodíkových atomů, je nutno tento počet vyznačit číslovkovou předponou a předponou hydrogen HIO4 kyselina hydrogenjodistá H3IO5 kyselina trihydrogenjodistá Pro některé oxokyseliny B, Si, P, I a Te je možno použít triviálních názvů tvořených pomocí předpon ortho- a meta- K pojmenování některých kyslíkatých kyselin obsahujících dusík a síru se dosud používají triviální názvy HOCN kyselina kyanatá HNCO kyselina isokyanatá HONC kyselina fulminová H2SO2 kyselina sulfoxylová H2S2O4 kyselina dithioničitá H2S2O6 kyselina dithionová H2SnO6 kyseliny polythionové H2NO2 kyselina nitroxylová

40. Pro některé oxidy s nedefinovaným obsahem vody a stupněm polymerace je možno používat názvy jako např. kyselina křemičitá, cíničitá, antimoničná, tantaličná, wolframová apod. Předponou peroxo- před názvem kyseliny vyznačujeme záměnu atomu kyslíku za skupinu O2. Počet peroxoskupin v molekule se vyznačuje číslovkovou předponou. HNO4 kyselina peroxodusičná H2S2O8 kyselina peroxodisírová H2SO6 kyselina diperoxosírová

41. Názvem thiokyseliny označujeme takové kyseliny, v nichž je jeden nebo více kyslíkových atomů nahrazeno atomy síry. Více než jeden takový atom síry v molekule se vyznačí číslovkovou předponou: Atom síry vázaný ve skupině –SH lze předponou thiol- odlišit od terminálně vázaného atomu =S, jehož přítomnost se vyznačí předponou thion- CO(OH)(SH) kyselina thioluhličitá CS(OH)2 kyselina thionuhličitá Podobně jako předpony thio- lze v analogických případech používat předpony seleno- a telluro-

42. Názvy halogeno-substituovaných derivátů kyselin vzniklých náhradou části skupin –OH halogenem se tvoří podle zásad platných pro názvosloví koordinačních sloučenin HSClO3kyselina chlorosírová (trioxochlorosírová) HPF2O2kyselina difluorofosforečná Substituované kyseliny, které v molekule obsahují skupiny –NH2, =NH, ºN, -NH.NH2 nebo –NH2O se pojmenovávají pomocí předpon amido-,imido-,nitrido-,hydrazido-, a hydroxylamido-. NH2.SO3H kyselina amidosírová NH(SO3H)2 kyselina imido-bis(sírová) N(SO3H)3 kyselina nitrido-tris(sírová) NH(OH)(SO3H) kyselina hydroxylamido-N-sírová NH2OSO3H kyselina hydroxylamido-O-sírová NH2NH.SO3H kyselina hydrazidosírová

43. Předponou hydrido- lze vytvořit názvy kyselin, které obsahují vodík vázaný přímo na centrální atom H[PH2O2] kyselina dihydridodioxofosforečná (triviální kyselina fosforná) H2[PHO3] kyselina hydridotrioxofosforečná (kyselina fosforitá) Estery anorganických kyselin se pojmenovávají podle vzorů: (CH3O) SO3H methylester kyseliny sírové (C2H5O)2SO2diethylester kyseliny sírové B(OCH3)3trimethylester kyseliny borité

44. SOLI Jednoduché soli patří do sloučenin a jejich názvy se tvoří skupiny binárních z názvu iontů, z nichž se skládají. Ba(SCN)2 thiokyanatan barnatý Ca(ClO)2 chlornan vápenatý Atomy vodíku, které lze nahradit kationty kovů, se označují jako “kyselé vodíky”. Soli, které je obsahují, je možno označit skupinovým názvem „kyselé soli“. Přítomnost “kyselých vodíků” se v názvu soli vyjádří předponou hydrogen v případě potřeby spojenou s číslovkovou předponou. NaHCO3hydrogenuhličitan sodný KH2PO4dihydrogenfosforečnan draselný CS2H4TeO6tetrahydrogentelluran cesný

45. Ve vzorcích podvojných a smíšených solí se jednotlivé kationty uvádějí v pořadí rostoucích oxidačních čísel kationtů, při stejném oxidačním čísle v abecedním pořadí symbolů prvků. Víceatomové kationty se uvádějí jako poslední ve skupině kationtů téhož náboje, atom vodíku jako poslední před aniontem. Anionty se uvádějí v abecedním pořadí symbolů prvků nebo centrálních atomů. Názvy jednotlivých kationtů a aniontů se oddělují pomlčkou. Pořadí v názvu je určeno pořadím ve vzorci. KMgBr3bromid draselno-hořečnatý NH4MgPO4.6H2O hexahydrát fosforečnanu amonno-hořečnatého NaNH4HPO4hydrogenfosforečnan sodno-amonný Ca5F(PO4)3fluorid-tris(fosforečnan) pentavápenatý Cu3(CO3)2F2bis(uhličitan)-difluorid triměďnatý Na6ClF(SO4)2chlorid-fluorid-bis(síran) hexasodný

46. Soli obsahující vedle jiných aniontů také anionty hydroxidové nebo oxidové se mohou označovat skupinovým názvem zásadité soli. Jejich vzorce a názvy se tvoří v souhlase s pravidly pro podvojné a smíšené soli. MgCl(OH) chlorid-hydroxid hořečnatý BiCl(O) chlorid-oxid bismutitý ZrCl2O.6H2O hexahydrát dichlorid-oxid zirkoničitého AlO(OH) oxid-hydroxid hlinitý

47. KOORDINAČNÍ SLOUČENINY (KOMPLEX) Molekula nebo ion, v němž jsou k atomu či iontu (M) vázány další atomy nebo atomové skupiny (L) tak, že jejich počet převyšuje oxidační číslo atomu M. Vypustí-li se z této definice omezení dané oxidačním číslem atomu nebo iontu, pak je možné podle pravidel pro koordinační sloučeniny pojmenovat každou sloučeninu vytvořenou připojením jednoho nebo několika iontů nebo molekul k jednomu nebo více iontům nebo molekulám, tedy i mnohé známé anorganické sloučeniny. Tím se zamezí rozmanitostem v názvech i zbytečným názvoslovným sporům. Není však účelné je používat v případě kdy plně postačí jednodušší racionální názvy.

48. ZÁKLADNÍ POJMY KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN CENTRÁLNÍ ATOM či IONT (M) - středový (jaderný) na něm jsou vázané DONOROVÉ ATOMY nebo skupiny nazývané LIGAND. CENTRÁLNÍ ATOM (M) je charakterizován koordinačním číslem tj. počet donorových atomů-ligandů vázaných k M. Částice s jedním donorovým atomem se nazývá jednovazný monodonorový ligand. Obsahuje-li ligand více donorových atomů, pak se označuje vícevazebný, polydonorový. Chelátový ligand je ligand vázaný k jednomu centrálnímu atomu či iontu dvěma či více donorovými atomy. Koordinační sloučenina obsahující chelátový ligand se nazývá chelát.

49. MŮSTKOVÝ LIGAND se váže k více než jednomu centrálnímu atomu či iontu. Koordinační sloučeniny s větším počtem centrálních atomů či iontů (spojené můstkovými ligandy) se nazývají VÍCEJADERNÉ (polycentrický, polynukleární) komplex. Počet centrálních atomů se označuje pojmem dvoujaderný, bicentrický, binukleární, trojjaderný, tricentrický, trinukleární. Celek tvořený jedním nebo několika centrálními atomy (ionty) spolu s ligandy se nazývá KOORDINAČNÍ ČÁSTICE, podle celkového výsledného náboje to může být kationt (komplexní kationt), aniont (komplexní aniont) nebo neutrální (nenabitá) molekula (komplexní molekula)

50. OBECNÁ PRAVIDLA PRO TVOŘENÍ VZORCŮ A NÁZVŮ KOORDINAČNÍCH SLOUČENIN: V sumárním a funkčním vzorci koordinační sloučeniny se na prvním místě uvádí symbol centrálního atomu a za ním vzorce ligandů v abecedním pořadí podle počátečních písmen jejich psaných názvů. Celý vzorec koordinační částice se uzavírá do hranatých závorek. V názvu, který se stejně jako v názvosloví jednoduchých sloučenin, skládá z podstatného jména a přídavného jména, se uvádí centrální atom až po názvech ligandů. Kladný oxidační stupeň centrálního atomu se v názvu vyznačí příslušným zakončením. Nulový oxidační stupeň nemá žádné zakončení a název centrálního atomu se uvádí v 1. nebo 2. pádu. Při záporném oxidačním stupni centrálního atomu se použije koncovky –id a Ewens-Bassettova čísla. Za názvem koordinační částice bez náboje (komplexní molekula) se uvádí slovo komplex.