1 / 21

Právo a spravedlnost

Právo a spravedlnost. Spravedlnost - definice. V nit ř n ě strukturovaný etický princip č i ideál, který ovliv ň uje jednání lidí č i kolektiv ů a projevuje se v p ů sobení sociálních institucí. Ve spole č enských vztazích je zdrojem hodnotových soud ů o stavu v ě ci.

cleavant
Download Presentation

Právo a spravedlnost

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Právo a spravedlnost

  2. Spravedlnost - definice • Vnitřně strukturovaný etický princip či ideál, který ovlivňuje jednání lidí či kolektivů a projevuje se v působení sociálních institucí. • Ve společenských vztazích je zdrojem hodnotových soudů o stavu věci. • Již starověké názory považovaly spravedlnost za morální hodnotu a to konkrétně za ctnost - podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a nazývá se také „dobro pro druhé“

  3. Spravedlnost jako hodnota • Na rozdíl od hodnoty jako je zdraví nebo rodina je spravedlnost relativní – je nutno ji posuzovat v souvislosti s jinou hodnotou nebo hodnotami. • Nelze na ni pohlížet izolovaně, je potřeba vložit ji do určitého prostředí, spojit s předcházejícím apod. Hodnoty spravedlnosti nelze písemně direktivně zakotvit. Vnímání nespravedlivého je intuitivní, individuální, spontánní, cílené. • Náš názor může být změněn argumenty, ziskem více informací, vlastním vývojem osobnosti a dalšími faktory, ale ne příkazem či normou. Co je spravedlivé pociťujeme bez ohledu např. na názory kolegůči právní normy. Je to stejné jako s morálními normami.

  4. Aristotelova teorie spravedlnosti • Spravedlnost je specifickým cílem práva – dělí ji na spravedlnost etickou a zákonnou • Kritériem etické spravedlnosti je rovnost, tedy pravidlo respektování úměry • Distributivní (rozdělovací) spravedlnost - rozdělování statků i břemen (nevýhod) podle zásluh osob, jimž se rozděluje • Spravedlnost korektivní (vyrovnávací) - vyrovnávání nespravedlnosti v mezilidských vztazích • Kritériem zákonné spravedlnostije platné právo, zákon

  5. Spravedlnost morální • Spravedlnost morální (mravní, etická) - nejobecnější, nejrozšířenější a nikoho nevyjímající. • Situace je hodnocena normami morálky, se kterými se setkáváme prakticky denně. Dojde-li k morální nespravedlnosti, nenastane žádná vrchnostenská sankce. • Podle Hanse Kelsena je spravedlnost iracionální ideál. Přesto že je pro lidské jednání nezbytný, lidskému poznání zůstává nepřístupný. • Morálka se vyvíjí, co bylo před 50 lety nemorální je dnes běžné. Proto je nutné spravedlnost posuzovat i v čase.

  6. Spravedlnost právní (legální) • Jednání v souladu s legální spravedlností je jednání lidí v souladu se zákonem a dalšími právními předpisy, chování podle hmotných a procesních právních norem, ať jsou samy o sobě eticky spravedlivé či nikoli. • Formy legální spravedlnosti: • Restitutivní (náprava vzniklé škody), • Retributivní (ve formě veřejnoprávních sankcí), • Procesní (stanovení postavení účastníků a jejich práv a povinností během právního řízení, rozhodovat ve stejných případech stejně a v nestejných odlišně).

  7. Spravedlnost a rovnost • Spravedlnost jako rovnost neboli „každému, co jeho jest“ (míněno podle práva) vychází z morálních důvodů. • Spravedlnost a rovnost jsou termíny neoddělitelné, avšak nelze je zaměňovat. Ne vždy je spravedlivé, když každý dostává stejně. Spravedlivé naopak může být dostat víc, pokud se víc snažím nebo víc vykonám, případně víc potřebuji, mám horší výchozí pozici či méně počátečního potenciálu apod. • Tím, kolik v různých situacích dostat, aby nedocházelo k nespravedlnosti, se zabývají jednotlivé principy spravedlnosti. Jsou jimi konkrétně: princip rovnosti, zásluhovosti, výkonnosti, potřebnosti, rovnosti příležitostí, schopností a potenciálu, původu a právních nároků.

  8. Rovnost • Pojem rovnosti (aequitas) sám o sobě vyjadřuje existenci souladu nebo shody mezi objekty, osobami, procesy, situacemi apod. alespoň v jednom směru, v jedné vlastnosti, charakteristice. • Rovností tak charakterizujeme vztah mezi jevy, přičemž jde především o otázku kritérií, k nimž otázku rovnosti posuzovaných objektů vztáhneme.

  9. Rovnost a svoboda • Vztah hodnot svobody a rovnosti není jednoznačný a má i svůj historický rozměr, což se nutně odráží i v právních a politických teoriích. • Kontradiktorně vyznívají názory • svoboda bez rovnosti je iluzorní, tedy bez ekonomické a politické rovnosti lidí není jejich svobody a práv, • na druhé straně snahy o sociální vyrovnání, tedy o zmírnění sociální nerovnosti, vedou ve svém důsledku k omezení svobody jednotlivce ve smyslu sociologickém a právním (omezení alternativ jednání a svobody k něčemu, např. při volbě vzdělání či smluvní svobody). • Ve druhém případě je tak svoboda jednotlivce obětována ideálu vyšší sociální rovnosti. • Můžeme si položit otázku, zda svoboda a rovnost jsou spíše komplementární nebo naopak vzájemně si konkurující hodnotové kategorie. Výstižnější je zřejmě první pohled, zdůrazňující jejich komplementaritu a vzájemnou podmíněnost.

  10. Jsou si lidé od přírody nerovni? • Aristoteles dospívá k závěru, že pokud by si byli v tomto směru lidé zcela nerovni, potom by lidská přirozenost byla nesmyslnou fikcí, neboť by existovalo tolik přirozeností jako je individuí a lidská společenství by nemohla za podmínek totální nerovnosti svých členů existovat. • Úplná rovnost by naproti tomu znamenala, že každý člověk má od přirozenosti stejné vlastnosti, schopnosti a potřeby, takže rozdíly projevující se mezi lidmi a v jejich aktivitách by byly pouze nahodilým dílem souvislosti a historie. • Lidé tedy musí mít něco ve své přirozenosti společného, aby nalezli určitého společného jmenovatele, musí si být ve své přirozenosti alespoň částečně rovni. • Rovnost odvozovaná od lidské přirozenosti ale nemá vyjadřovat to, že jsou všichni lidé univerzálně stejní ve všech základních biologických a psychických charakteristikách. Lidé jsou si v tomto smyslu od přirozenosti rovni ve své možnosti přístupu ke svobodě, k Bohu, k trhu, k právu, ve své lidské důstojnosti apod. • Nakonec i Aristoteles dospívá v tomto směru k poznání, že rovnost je v zásadě společenská, resp. politická kategorie, jejíž význam vyplývá z toho, že společenské řády, které nedostatečně uznávají hledisko rovnosti, jsou ohroženy nestabilitou.

  11. Základní dimenze sociální rovnosti • Kategorie sociální rovnosti vyznačuje postavení jedince ve společnosti a státu. • Za nejdůležitější společensky distribuované sociální statky jsou považovány: • 1. Právní a sociální status, který jedinci poskytuje právní jistotu, možnost podílet se na sociálním dění a sociální vážnost. • 2. Materiální perspektivy jedince týkající se jeho podílu na materiálním bohatství a kulturních hodnotách společnosti. • 3. Základní lidská práva a svobody, která náleží každému nezávisle na osobních okolnostech jeho života.

  12. Rovnost jako rovnost právní • Princip právní rovnosti byl ústavně vyjádřen zakotvením rovnoprávnosti všech občanů před zákonem. • Znamená stejný (rovný) přístup práva ke všem právním subjektům a stejné právní zacházení s právními subjekty. • Neznamená však odstranění přirozených nerovností, ale jen vyrovnání důsledků nerovností stanovením stejných práv pro všechny

  13. Relativní právní rovnost • Současná právní filozofie se přiklání k chápání rovnosti právní jako relativní rovnosti právní, tedy k neuplatňování právní rovnosti v rozporu s podstatou právního řádu bez jakýchkoliv ohledů na faktické rozdílnosti. • Moderně formuloval koncept relativní právní rovnosti i Ústavní soud konstatováním: „Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“

  14. Složky právní rovnosti • Právní rovnost v sobě zahrnuje dvě rozdílné složky: • 1. Rovnost před zákonem • 2. Rovnost v právech • První složka je vyjádřením požadavku formální rovnosti v právu, druhá složka klade na právo obsahové požadavky rovnosti.

  15. Rovnost před zákonem • Vyjadřuje rovnost (stejnost) při aplikaci práva, tedy aby platné právní normy byly aplikovány stejným způsobem a irelevantní prvky ve vztahu k obsahu právní normy nebyly brány v úvahu. • Rovnost před zákonem lze v této souvislosti charakterizovat jako zásadu, že za stejných relevantních podmínek nastanou ve všech posuzovaných případech stejné právní následky, přičemž příslušný právní řád stanoví, které podmínky jsou těmi relevantními a které právní následky mají za těchto podmínek nastat. • Základem je tedy poskytnutí stejné ochrany právům všem právním subjektům, tedy zabránění svévole (arbitrárnosti) ve vztahu k některému z právních subjektů. Se všemi stejnými (rovnými) osobami tak musí být za stejných relevantních podmínek zacházeno v daném právním ohledu stejně - je to naplnění požadavku formální spravedlnosti.

  16. Rovnost v právech • Vystihuje skutečnost, že ustanovení právních norem prosazují princip rovnosti obsahově, tedy právní normy nesmějí obsahovat žádné diskriminující nebo privilegující ustanovení, tj. stanoví určitá konkrétní práva a povinnosti stejná a stejně pro všechny příslušné právní subjekty. • Zásada rovnosti v právech se vztahuje i k vyznačení hranic, ve kterých právní norma působí, tedy, aby byly stanoveny v právní normě relevantní podmínky týkající se zejména osobního rozsahu právní normy, nezakládající neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými právními subjekty. • Zásada obsahové rovnosti tedy předpokládá, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům a v ukládaných povinnostech mezi právními subjekty nebude určováno libovolně, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno kterékoliv právo nebo zmírněna kterákoliv povinnost jako některému jinému právnímu subjektu.

  17. Zmírnění sociální nerovnosti • Uplatnění právních nástrojů sociální distribuce rovnosti je limitováno požadavky právní rovnosti, a to rovnosti před zákonem i rovnosti v právech, rovněž však i vázaností tvorby práva na politická rozhodnutí. • Nicméně lze v tomto směru uvést dva základní právní nástroje ke zmírnění sociální nerovnosti: • 1. Právní garance nediskriminačního právního prostředí. • 2. Právními prostředky uplatňované programy tzv. pozitivního postupu (pozitivní diskriminace).

  18. Garance nediskriminačního právního prostředí • Právo má významné místo při formování nediskriminačního prostředí bez nesnášenlivosti a při postihování jednání, které představuje narušení práva nebýt diskriminován, resp. mít rovnoprávné postavení • Diskriminace představuje zvláštní případ sociálního rozlišování (sociální diferenciace), kdy jsou popírány zásady stejného zacházení se všemi členy sociálního útvaru. Jde tak o faktický stav nebo způsob omezování či odmítání práv a nároků určité kategorii osob pro jejich pohlaví, rasovou příslušnost, národní nebo sociální původ apod. Skupině lidí jsou tak upírána práva a příležitosti, jimiž disponují druzí, a to často v důsledku předsudku. • Sociální diskriminace vedená snahou o udržení sociální distance tak může přispívat až k sociální degradaci těchto osob nebo skupin, k jejich sociální izolaci či dokonce vyloučení ze společnosti. • Vedle dílčích právních ustanovení v jednotlivých právních předpisech jsou k prosazení nediskriminačního prostředí s podporou evropské legislativy vydávány i obecněji formulované „antidiskriminační zákony“. • V ČR je to zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (č. 198/2009 Sb., účinnosti nabyl 1. září 2009)

  19. Pozitivní diskriminace • Uplatňování programů pozitivního postupu je především věcí politického rozhodnutí veřejné moci a následného legislativního zakotvení. Právo zde pak hraje roli sociotechnického nástroje (sociálního inženýrství) k realizaci těchto programů. • Uvedené programy sledují dosažení vyšší míry sociální rovnosti uplatněním privilegující právní úpravy • Tyto právními prostředky realizované programy pozitivního postupu (afirmativní, vyrovnávací akce) mají kompenzovat sociální, kulturní, informační, motivační, jazykové a další bariéry a vytvořit tak pro znevýhodněné osoby podmínky k faktickému prosazení rovnosti šancí (rovnosti příležitosti) bez nastolení demotivující a (z hlediska dlouhodobého) kontraproduktivní rovnosti výsledku při redistribuci společenských hodnot.

  20. Vztah spravedlnosti a právní jistoty • Právní jistota - tuto hodnotu v právu si můžeme představit jako prvek závislý na stabilitě právního systému, v němž lze předvídat, jak bude v individuálním případě postupováno a rozhodnuto • Procesy, které garantují lépe právní jistotu jsou uzavřené a zcela řízené v rámci norem. Současně představují rizika, které plynou z rozhodování čistě formalistického. Výsledkem takového procesu je to, že rozhodnutí ačkoliv je v souladu se základními kameny práva, zdá se být věcně nespravedlivé. • Příčinou, proč k takovému výsledku dochází, je skutečnost, že existuje faktický skutkový stav, s nímž normativní právní úprava nepočítá a jenž je pro rozhodování opodstatněný. • Širší možnosti uvážení předpokládané právními normami způsobují situaci, která vede k tomu, že rozhodnutí jsou méně předvídatelné v rámci orgánů veřejné správy a soudů při jejich aplikaci.

  21. Radbruchova formule • „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou by měl spočívat v tom, že právo pozitivní, tj. zajištěné ustanovením a mocí, má přednost i tehdy, když se jeví jako obsahově nesprávné a neúčelné, ledaže by rozpor mezi spravedlností a pozitivním zákonem dosáhl tak neúnosné míry, že by musel zákon jako „nesprávné právo“ ustoupit spravedlnosti.“ • „Je nemožné stanovit přesněji dělící čáru mezi případy zákonného bezpráví a zákony platnými i přes svůj nesprávný obsah; při vší přesnosti může být připuštěno další kritérium: tam, kde není usilováno o spravedlnost, kde je při ustanovování pozitivního práva vědomě popírána rovnost jakožto základ spravedlnosti, tam se již nemůže jednat pouze o „nesprávné právo“, daleko spíše postrádá povahu práva vůbec.“ • „Neboť právo nelze definovat jinak (včetně práva pozitivního) než jako ustanovený řád, který je svou povahou určen k tomu sloužit spravedlnosti.“

More Related