1 / 53

Studená válka

Studená válka. 1. Vznik studené války 2. Německá otázka a první berlínská krize 3. Korejská válka 4. Druhá berlínská krize – 1958-196 5. Kubánská raketová krize 6. Válka v Indočíně 7. Etapa uvolňování napětí (Nixonova doktrína)

saffron
Download Presentation

Studená válka

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Studená válka 1. Vznik studené války 2. Německá otázka a první berlínská krize 3. Korejská válka 4. Druhá berlínská krize – 1958-196 5. Kubánská raketová krize 6. Válka v Indočíně 7. Etapa uvolňování napětí (Nixonova doktrína) 8. Uvolňování napětí v Evropě (Helsinky 1975) 9. „Druhá“ studená válka 10. Konec studené války

  2. Studená válka Politický fenomén, produkt osobitého historického období od konce 40. let do konce 80. let; Představovala složité období, probíhala na různých úrovních, rozličnými prostředky, na více místech najednou a trvala dlouho; Dvě základní chyby: • pokus zrevidovat toto období jen na úlohu dvou velmocí nebo jejich představitelů; • pokus postupovat chronologicky a popisovat ji jen jako jednotlivé události (konflikty, střety); Dvě etapy: • konec 40. let – konec 60. let: bipolarita existovala v čisté podobě; • konec 60. let – konec 80.let: oslabování bipolarity (oddělení ČLR jako samostatného centra síly; nárůst politicko-ekonomické vlivu Západní Evropy; rozvoj Hnutí nezúčastněných zemí v čele s Indjí a Jugoslávií

  3. Studená válka Od četných mezinárodních konfrontací v minulosti se lišila dvěma výraznými rysy: • vzhledem k zájmům, zaujatým postojům a existenci jaderných zbraní se vyznačovala nemožností realizovat politiku , která by vedla k vyřešení sporů a konfliktů jednáním nebo kompromisem; • z této nemožnosti nutně vyplývala nutnost prosazovat zájmy jednostranným a přímým tlakem a všemi prostředky (diplomatickými, vojenskými, ekonomickými i podvratnými); Ale s výjimkou vzájemného použití síly vůči sobě navzájem Tedy: • na jedné straně šlo o válku, protože obě strany své spory nemohly ani nechtěly vyřešit jednáním; • na druhé straně ale „studenou“, protože tyto spory nemohly řešit silou Jinak řečeno: navzdory apokalyptické rétorice na obou stranách, neexistovalo žádné objektivní nebezpečí světové války

  4. Vznik studené války • šlo o postupný proces, jehož vývoj nebyl určen předem a ani nebyl plánován; • určité kořeny již v minulosti ( již v minulosti soupeřily ideologicky a geopoliticky); • nepřesné chápání politiky druhé strany; • tzv. bezpečnostní dilema: jeden stát s cílem získat větší bezpečnost má za důsledek zmenšování bezpečnosti druhého státu, který se zase snaží svými protiopatřeními zmenšovat bezpečnost toho prvého – důsledek: ustavičně se prohlubující nedůvěra; • úsilí bývalých válečných spojenců zajistit si svoji bezpečnost v nových podmínkách po skončení války; • do popředí se dostávaly vlastní zájmy; • každé nedorozumění či krize živilo další nedůvěru a krizi; • v USA došlo odmítnutí politiky F. Roosevelta (tzv. jaltské axiomy) a její nahrazování novým vztahem k Sovětskému svazu (tzv. rižské axiomy)

  5. Jaltské axiomy Stanovisko F. Roosevelta k Sovětskému svazu: • jeho zahraniční politiku vnímal převážně pragmaticky; • Představuje největší evropskou mocnost a nemůže se bez něho obejít žádný funkční mezinárodní systém; • i totalitní režimy mohou realizovat pragmatickou a defenzivní zahraniční politiku; • sovětská ideologie nečiní z něho automaticky nepřátelský, expanzionistický stát; • jeho nepřátelské projevy je reakcí na protisovětské akce realizované po roce 1917 a v meziválečném období; • věřil ve svou schopnost „zkrotit“ Stalina a „převychovat“ Sovětský svaz prostřednictvím jeho postupné integrace do západního společenství; To znamenalo: • uznat jeho zákonné bezpečnostní zájmy; • respektovat ho jako jednoho z garantů světového pořádku; • nabídnout mu odpovídající podíl na mírovém uspořádání; • výměnou za jeho zdrženlivost uznat jeho sféry vlivu.

  6. Rižské axiomy Po smrti Roosevelta začal postupně převládat úplně odlišný názor na Sovětský svaz a na perspektivu vzájemných vztahů. Proti jeho koncepci se zásadně postavila skupina odborníků, která v 20. letech analyzovala informace o Sovětském svazu (jejím významným členem byl G. Kennan): Základní teze: • totalitní povaha sovětského režimu se projevuje i v jeho zahraniční politice, která má proto expanzionistický a nedemokratický charakter; • jejím trvalým aspektem je ideologie; • sovětská diplomacie je jen jejím prostředkem, je podřízena jejím cílům a proto nelze s ní uzavírat jakékoli pragmatické dohody; • politika založená na důvěře by byla proto iluzorní, tradiční diplomatické manévrování zbytečné, ne-li přímo nebezpečné

  7. Etapy na cestě ke studené válce 1. Vystoupení Stalina (únor 1946): • válku nezpůsobil Hitler, ale kapitalistický systém a proto neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi nimi; • dříve nebo později vypukne nová válka – proto se nejedná o trvalý mír, ale jen dočasné příměří; • Sovětský svaz se musí stát natolik silným, aby mohl změnit tento nevyhnutelný konflikt mezi kapitalistickými státy v občanskou válku, která odvrátí útok na vlast komunismus; Úkoly: 10 x zvýšit výrobu surového železa;15 x výrobu oceli; 4 x těžbu ropy. 2. Projev W. Churchilla ve Fultonu (březen 1946) • „…od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spadla napříč kontinentem železná opona“; • „…protože není nic, co by uctívaly více než sílu, jediným prostředkem obrany je udržovat a posilovat anglo- americkou alianci“.

  8. 3. Slavný „dlouhý telegram“ G. Kennana (únor 1946) - analýza sovětské zahraniční politiky, jejích tradic, ideologie, cílů a prostředků: • za měřítko „sovětské hrozby“ považuje kombinaci: • stalinského systému a mesianismu jeho vůdců; • s ohromnou mocí, zdroji a možnostmi rozšířit svůj vliv; • současně existují vnitřní slabost režimu; • existující spory nejsou produktem nedorozumění ani špatné komunikace, ale sovětského vnímání vnějšího světa; • její kořeny existují i v tradiční politice ruských carů (jednání z pozice síly, hledání bezpečnosti v neustálém rozšiřování území); • tradiční ruský pocit nejistoty z nutnosti žít v sousedství kočovných národů a strach ze silnějších a lépe organizovaných západních společností.

  9. „Zdroje sovětského chování“ G. Kennan tak dovršil formování antitezí F. Roosevelta: • místo racionálního chování velmoci je mu vlastní „imanentní agresivita“; • místo elastičnosti motivů jakékoli mocnosti – „nenapravitelnost“ Sovětů; • místo postupné integrace do západního společenství „zlom“ nebo donucení ke „změkčení“ sovětského systému na základě převahy Západu. Jeho analýza se stala filozofickým a pojmovým rámcem pro interpretaci Stalinovy zahraniční politiky a na Sovětský svaz se začalo pohlížet ne jako na nespolehlivého spojence, nýbrž jako na nepřítele. Dva základní kameny americké zahraniční politiky vůči SSSR v době studené války: „zadržování a změna“

  10. Trumanova doktrína Poselství prezidenta H. Trumana americkému Kongresu (březen 1949): • pomoc ve výši 400 milionů dolarů pro Řecko a Turecko; • obsahovalo americkou vizi současného světa: • Sovětský svaz představuje mocného a nebezpečného nepřítele; • proti němu musí Spojené státy podporovat svobodné národy a pomáhat jim nalézt svůj vlastní osud • doktrína byla postavena na široce pojatém ideologickém boji proti komunismu; • tento zápas není bojem o sféry vlivu, ale zápasem „dobra se zlem“; • základem: absolutně definovaný závazek Spojených států „bránit demokracii vždy a všude“; • podporovat všechny svobodné národy; • selhání Spojených států v tomto boji by bylo považováno za ohrožení světového míru a stability.

  11. Kritika politiky „zadržování“ • tzv. realisté: USA přepínají svoje síly, vyčerpávají své zdroje a nechají se zatahovat do zapadlých míst rozsáhlé periferie sovětského impéria. Požadavek: definovat oblasti, v kterých je odpor v životním zájmu USA; postupovat případ od případu a nikoli jen na základě obecných univerzálně platných principů; • W. Churchill: odmítal odklady jednání se Sovětským svazem až do doby, kdy Západ bude schopen jednat z pozice síly. Požadavek: vydat důrazné ultimátum; zmenšit oblasti jeho vlivu; současně však se sovětskou mocí v omezené míře koexistovat; • zastánci radikální kritiky: kladly rovnítko mezi americké a sovětské činy a teze o amerických závazcích považovaly za aroganci moci. Požadavek: USA nemají žádné právo jednostranně zasahovat kdekoli na světě, protože legitimní obrana je možná pouze se souhlasem OSN; • konzervativci : USA se v čase své největší moci uchylují jen k pasivní diplomacii. Požadavek: obecný souhlas s tezí „zadržování“, ale požadovali důraznější politiku - politiku „osvobozování“

  12. Kritika G. Kennana • není zaměřena protisovětsky, nýbrž antikomunisticky a tím de facto nabízí bianco šek každému hnutí, které se označí za antikomunistické; • proti hrozbě, která má primárně politický charakter, staví aspekt vojenský; • postrádá měřítko určit, zda je možné tento střet vyhrát – tj. zda je schopná přivodit změnu sovětského přístupu k zahraniční politice; • výrazně posiluje „manichejskou“ povahu americké zahraniční politiky, tj. za základ světa považuje princip Dobra a Zla; • v bipolárním systému bude každý mocenský posun hodnocen jako hra s „nulovým součtem“ – zisk jednoho znamená ztrátu druhého; • vznik NATO je zaručený způsob jak definitivně rozdělit Evropu; • vítězství ve studené válce bude záviset na schopnosti obou systémů řešit své vnitřní problémy a uskutečňovat ideály.

  13. 2. Německá otázka Dva rozdílné přístupy: • Sovětský svaz – vytvoření sjednoceného a neutrálního Německa; • USA a Velká Británie – Německo jako součást Západu. Zakotvení Německa v západním světě a později i v NATO - základ tzv. strategie dvojího zadržování • Německo jako pevná součást Západu – cíl: zabránit realizovat nacionalistickou zahraniční politiku • současně důležitá součást poměru sil při „zadržování“ Sovětského svazu. Vývoj: • 1946 – vznik Bizonie; • 1948 – souhlas Francie s připojením k Bizónii (tzv. Trizonie); • 1948 - separátní měnová reforma v Trizonii; • 1948 - Sovětský svaz vyhlásil blokádu západního Berlína; • 1949 - blokáda ukončena • září 1949 - vyhlášení vzniku SRN • říjen 1949 - vyhlášení vzniku NDR

  14. 3. Korejská válka • KLDR nepovažovala za možné, že se USA postaví na odpor na posledním výběžku Korejského poloostrova potom, co přenechaly většinu asijské pevniny komunistům; • USA k agresi přistoupily nikoli z geopolitického významu Korejského poloostrova, ale z principu obrany proti hrozbě komunismu a obrany svobodného světa Červen 1950 překvapivý útok KLDR přes 38. rovnoběžku; Vylodění amerických jednotek v jejich týlu vytvořila tři možnosti: • zastavení vojsk na 38. rovnoběžce a obnovení původního stavu; • postup dále na sever a potrestat agresora; • postup až k čínské hranici a sjednocení Koreje. Mao-Ce-tung postup amerických jednotek až k čínské hranici vyhodnotil jako obkličování Číny a nový pokus USA zvrátit vítězství komunistů v čínské občanské válce; Proto: zastavit americké jednotky na postupu k čínské hranici a vyloučit nutnost bojovat s nimi na čínském území.

  15. Korejská válka /2 - první válka za účasti OSN; - mimo USA dalších 14 členských států OSN; Korejská válka měla velký negativní dopad na vývoj mezinárodních vztahů: • USA zmobilizovaly celý západní blok; • ztrojnásobily vojenské výdaje; • došlo k přeměně NATO z politické koalice v integrovanou vojenskou organizaci; • začalo se uvažovat o znovuvyzbrojení západního Německa. Svět se změnil na dva ozbrojené tábory, které byly motivované vzájemným strachem : • USA považovaly válku jako součást sovětské strategie – vlákat USA do vzdálených konfliktů v Asii a tím usnadnit sovětský útok v Evropě; • Sovětský svaz v ní viděl přípravu na konfrontaci, kterou předvídal a které se snažil zabránit; Obě strany se připravovaly na to, co žádná z nich nechtěla, tj. na přímé totální střetnutí

  16. Kontrolní otázky 1. V čem spočívá základní charakteristika fenoménu „studená válka“. 2. Rooseveltova koncepce vztahu vůči Sovětskému svazu a její kritika (jaltské a rižské axiomy). 3. Analýza zdrojů sovětského chování (G. Kennan) a jeho koncepce „zadržování a změny“ 4. Trumanova doktrína – její místo ve vzniku studené války a její kritika v USA. 5. Německá otázka jako součást vzniku studené války. 6. Korejská válka - základní politické a vojensko-strategické chyby a její výsledky a důsledky na další vývoj studené války.

  17. 4. Druhá berlínská krize 1958-1963 Počátek: požadavek Sovětského svazu zahájit jednání o zrušení čtyřmocenského statutu západního Berlína spojený s hrozbou, že hodlá předat kontrolu nad přístupy do města NDR Cíl: • dosáhnout přímého jednání západních mocností s NDR a tím jejího uznání de facto; • izolovat neústupnou politiku K. Adenauera ve vztahu k NDR symbolizovanou tzv. Hallsteinovou doktrínou Následoval: • návrh Sovětského svazu uzavřít mírové smlouvy s oběma německými státy, které předpokládaly vystoupení SRN z NATO a NDR z Varšavské smlouvy; • neúspěšná konference v Ženevě (1959);

  18. 1960 sestřelení amerického špionážního letadla U 2 nad územím SSSR; • následovala řada ultimát Sovětského svazu; • masový exodus občanů NDR na Západ; • 13. srpna 1961 vybudována berlínská zeď oddělující západní Berlín od území NDR cíl - zabránit odchodu občanů NDR na Západ; • Západ zvolil mezi ústupem a konfrontací s nedozírnými následky ústup a symbolická gesta; • obě mocnosti daly přednost soupeření a soužití před sliby danými svým německým spojencům; • došlo k novému potvrzení rozdělení Evropy, které se žádná ze stran nepokusila změnit silou; V roce 1963 Sovětský svaz oznámil, že „úspěch“ berlínské zdi učinil smlouvu o Berlínu za nepotřebnou a po pěti letech berlínská krize skončila.

  19. 5. Kubánská raketová krize 1962 Příčina: rozhodnutí sovětského vedení rozmístnit sovětské jaderné rakety na Kubě s cílem vytvořit diplomatický tlak na USA Cíl: • zamezit dalšímu americkému útoku na Kubu; • nastolit rovnováhu vůči raketovým základnám USA v Turecku; Reakce USA: • požadavek odstranit už rozmístněné rakety; • uvalení námořní blokády na lodě s útočnými zbraněmi směřující na Kubu; • masivní přesun vojenských jednotek do karibské oblasti; • hrozba jadernou odvetou proti sovětskému území; Kompromis: souhlas s demontáží sovětských raket pokud: • USA přijmou závazek respektovat režim na Kubě; • budou demontovány americké rakety v Turecku

  20. Výsledek krize: • obě mocnosti vypracovaly pravidla: • pro zažehnání dalších možných krizí; • a pro omezení provokativních akcí v oblastech, které každá strana považovala za sféru životních zájmů; • fáze vzájemných hrozeb a vydírání byla nahrazena relativně stabilizovaným mezinárodním systémem; • následoval podpis několika významných smluv o kontrole a omezení jaderných zbraní: • Memorandum o zřízení přímého spojení mezi SSSR a USA (tzv. „horká linka“); • Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1968); • Smlouva o zákazu zkoušek jaderných zbraní (1969); • Smlouva o omezení strategických zbraní – SALT I (1972)

  21. 6. Válka ve Vietnamu Přesněji: válka v Indočíně (probíhala i v Laosu a Kambodži); • válku zahájila Francie v roce 1946; • 1954 – ženevská konference; • od roku 1954 v ní pokračovaly USA na základě tzv. teorie domina; • 1964 - rozhodnutí o odvetném leteckém bombardování severního Vietnamu; • 1965 - zapojení amerických pozemních jednotek; • 1969 - počet amerických vojáků dosáhl počet 543 tisíc; • 1968 - Nixonova strategie – tzv. „vietnamizace“konfliktu s cílem: • zachovat vnitropolitickou morálku v Americe; • poskytnout čas jižnímu Vietnamu na stabilizaci; • motivovat Hanoj k dohodě

  22. USA se snažily současně vyřešit dva úkoly, z nichž každý byl obtížný sám o sobě: • porazit partyzánskou armádu, která využívala bezpečné základny podél celé vietnamské hranice s Laosem a Kambodžou; • současně demokratizovat společnost, která neměla žádnou tradici pluralismu: • velmi slabé základy státnosti; • malé předpoklady fungování demokratického systému; • silná konfuciánská politická tradice; Problém: • ukázat severnímu Vietnamu sílu a své rozhodnutí, že mu nedovolí zmocnit se jižního Vietnamu; • současně nevyvolat hrozbu čínské intervence; Přijatá strategie: zničení nepřítele velkými útočnými operacemi Problém: ani ta největší možní americká expediční síla nebyla schopná porazit protivníka: • který měl rozsáhlé oblasti, kam mohl ustoupit, • jehož zásobovací trasy probíhaly mimo vietnamské území • disponoval ohromnou vůlí k vítězství

  23. Důsledky války pro USA: • 57 tisíc padlých amerických vojáků; • výdaje: 150 mld. amerických dolarů; • vojenský neúspěch znamenal velkou ránu americkému sebevědomí; • nadlouho oslabena důvěra v profesionální schopnost amerických ozbrojených sil; • americká vláda byla zbavena volnosti ve sféře zahraniční politiky (zákon o válečné pravomoci); Poučení podle H. Kissingera: • chybná představa, že obrana jihovýchodní Asie má klíčový význam pro zachování světového řádu; • politika zadržování nemůže být chápána jako politika bránící status quo; • třeba respektovat, že i ohromné zdroje USA mají své meze; • chápat povahu hrozby a také povahu cílů, jichž lze reálně dosáhnout; • vleklá patová situace nahlodává trpělivost a vůli americké veřejnosti

  24. Poučení podle MacNamary • špatné zhodnocení geopolitických záměrů VDR a Vietkongu, podporovaných Čínou a Sovětským svazem a přecenění nebezpečí, která hrozila z jejich akcí; • posuzování obyvatel a představitelů jižního Vietnamu podle americké zkušenosti a špatný odhad politických sil (přecenění jejich touhy po demokracii a svobodě a jejich ochota za ně bojovat); • podcenění síly nacionalismu, který motivoval protivníka k boji a umírání za svoji víru a hodnoty; • hluboká neznalost historie, kultury a politiky obyvatel oblasti; • neschopnost rozpoznat omezenou účinnost nejmodernější vojenské síly a použité doktríny v boji s nekonvenčním, vysoce motivovaným nepřítelem; • nedocenění skutečnosti, že v mezinárodních vztazích existují problémy, která nemají okamžité řešení; • nejvyšší vedení státu nebylo schopné se efektivně vypořádat s ohromným množstvím politických a vojenských úkolů.

  25. Kontrolní otázky 1. Druhá berlínská krize 1958 -1963 a její výsledky. 2. Kubánská raketová krize a její vliv na další vývoj mezinárodních vztahů. 3. Vietnam a jeho místo ve francouzské a americké zahraniční politice v jihovýchodní Asii. 4. Cíle a limity americké vojenské angažovanosti ve Vietnamu 5. Hlavní závěry z neúspěšné války USA ve Vietnamu (H. Kissinger, R. McNamara)

  26. 7. Etapa uvolňování napětí Základní premisy americké verze uvolňování napětí (détente) vypracoval H. Kissinger: • hlavním problémem není komunistická ideologie, ale Sovětský svaz, který ztotožňuje tuto ideologii s mocenskou silou; Proto:základem americké zahraniční politiky by neměl být moralismus, ale střízlivá analýza mezinárodního uspořádání; • politiku zadržování realizovat jen tam, kde nejde realizovat politiku spolupráce; • slabým místem Sovětského svazu je jeho vnitřní politika: (absence střídání politické moci, slabá ekonomika, neustálý boj o výsady); • uznání jeho rovnocenného postavení a poskytování hospodářské pomoci učinit závislým na jeho chování; • dlouhodobý cíl: studenou válku lze ukončit navozováním změn uvnitř Sovětského svazu.

  27. Nixonova doktrína Kissingerova koncepce se stala základem nového přístupu USA k mezinárodním vztahům (tzv. Nixonova doktrína) Základní prvky: • výslovné zdůraznění národního zájmu – „Naše závazky musí být utvářeny našimi zájmy a nikoli naopak“; • nový přístup k zadržování komunismu, který neklade jako předběžnou podmínku jednání transformaci sovětské společnosti; • podmiňování spolupráce v jedné oblasti dosažením pokroku v jiné oblasti (tzv. politika vázanosti); • podmiňování dohod opatřeními v oblastech, které se dohody bezprostředně netýkají (junktim); • využití neshod v komunistickém hnutí - idea sblížení USA s Čínou (tzv. trojúhelníková strategie);

  28. Tzv. trojúhelníková strategie Kissingerova premisa: • v systémech založených na neomylných pravdách může existovat jen jedna autoritativní interpretace; • každý pokus rivala prohlásit se za reprezentanta pravověrného názoru znamená pro druhého smrtelnou výzvu; • spor Moskvy a Pekingu spočíval v tom, kdo má právo určovat pravidla, jenž budou ovlivňovat politickou orientaci komunistických stran; • řešení sporu je možné jen v případě, že se jeden z nich dobrovolně podřídí druhému, (což bylo nemožné), nebo že jeden z obou protivníků porazí druhého. Charakter sporu však současně přesahoval ideologické otázky a měl charakter historicky dlouhodobého geopolitického konfliktu o společnou hranici, která se po celou historii měnila a posunovala podle ambicí a moci obou stran (čínská vláda ji neuznávala)

  29. Stanovisko čínských vůdců: • hrozba útoku ze strany Sovětského svazu (střet na řece Ussuri) a uplatnění Brežněvovy doktríny „omezené suverenity“ (Československo); • každý kompromis se Sovětským svazem by Čínu jen oslabil; • minimální cíl: nedovolit jeho spojení s žádnou jinou velkou mocností; • nejlepší řešení: získat jinou velmoc na čínskou stranu. Proto: spojování bezpečnosti Číny s mezinárodní izolací Sovětského svazu a s potřebou získat na svou stranu USA; Výchozí premisa: Čím horší budou vztahy mezi USA a Sovětským svazem: • tím menší bude možnost pro vznik americko-sovětského kondomia; • tím budou lepší vyjednávací pozice Číny ve vztahu k oběma velmocím;

  30. Stanovisko USA • hrozba vzniku spojenectví nejlidnatější země světa s vojenským potenciálem Sovětského svazu; • nezávislost Číny - nepostradatelná součást globální rovnováhy; • diplomatické kontakty s Čínou důležitý manévrovací prostor americké diplomacie; Problém: jak realizovat tuto politiku bez existence diplomatických kontaktů s Čínou a za situace, kdy čínské vedení neustále hovořilo o americkém imperialismu. Průlom ve vztazích mezi Čínou a USA znamenal dramatickou změnu systému mezinárodních vztahů: • Sovětský svaz byl nucen čelit výzvám na dvou frontách a tím byl nucen ke zmírňování napětí s USA; • Čínu nutil ke spolupráci s USA její vlastní zájem založený na větších obavách ze strany Sovětského svazu než ze strany USA; • směrování Číny proti Sovětskému svazu je výhodné nejen jejím vlastním, ale i americkým zájmům; • americká vyjednávací pozice bude nejsilnější tehdy, budou-li USA blíže oběma zemím, než ony vůči sobě navzájem

  31. Nixonova politika na Středním východě Základní premisy: • klíč k mírovému řešení mají USA a nikoli Sovětský svaz; • příčiny existujícího patu v řešení krize: • Izrael je příliš silný, než aby ho mohly porazit všechny arabské státy dohromady; • USA nikdy nepřipustí přímou sovětskou vojenskou intervenci; Postup: • blokovat jakékoli vojenské řešení za podpory Sovětského svazu; • do mírového procesu vstoupit až poté, co zklamání z patové situace donutí arabské vůdce distancovat se od Sovětského svazu a přiklonit se k USA. Tyto podmínky nastaly po válce v roce 1973, která potvrdila, že k obnovení původního stavu a k dosažení pokroku na cestě k míru je zapotřebí americké podpory Přesněji řečeno: americký tlak na Izrael

  32. Uvolňování napětí v Evropě Proces uvolňování napětí vnesl nový pohyb i do evropské diplomacie: • Doposud platila tzv. Hallsteinova doktrína – tj. jedinou legitimní německou vládou je vláda NSR. Na jejím základě: odmítaly uznat NDR a požadovaly přerušení diplomatických styků s každou zemí, která ji uznala (s výjimkou Sovětského svazu); • Nová koncepce W. Brandta (1969): o sjednocení Německa je třeba usilovat na základě politiky sbližování NSR s komunistickým světem. Vyzval k uznání NDR, hranic s Polskem na řece Odře a Nise a ke zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Změny: • podepsána sovětsko-německá smlouva (1970); smlouva o přátelství s Polskem uznávající hranici na Odře a Nise); dohoda čtyř vítězných mocností o Berlínu (1971); • NSR se vzdala práva na jednostrannou reprezentaci německého národa, oba státy si vyměnily diplomatické mise a v roce 1973 byly přijaty do OSN; Tím byly vytvořeny základní předpoklady pro konání konference o evropské bezpečnosti.

  33. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě • v roce 1972 byly za účasti 33 evropských států, USA a Kanady zahájeny mnohostranné konzultace o zahájení konference; • v roce 1975 byla zahájena vlastní konference v Helsinkách, která vyvrcholila podpisem Závěrečného aktu helsinské konference Potvrdil: • politický status quo, existující hranice v Evropě a jejich nedotknutelnost; • uznání závazku lidských práv jako jednoho z principů mezinárodních vztahů; • akceptování plnoprávné účasti USA a Kanady v celoevropském systému bezpečnosti. Dokument obsahoval tyto části: • Deklarace principů, kterými se budou řídit vztahy mezi státy; • Dokument o opatřeních na upevnění důvěry a o některých aspektech bezpečnosti a odzbrojení; • Spolupráce v oblasti hospodářství, vědy a techniky a životného prostředí; • Další kroky po konferenci;

  34. Deklarace principů, kterými se budou řídit vztahy mezi státy Definuje deset základních principů vztahů mezi státy: 1. Svrchovaná rovnost a respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti; 2. Nepoužití síly nebo hrozby silou; 3. Neporušitelnost hranic; 4. Územní celistvost států; 5. Mírové urovnání sporů; 6. Nezasahování do vnitřních záležitostí; 7. Respektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení 8. Rovnoprávnost a právo národů na sebeurčení; 9. Spolupráce mezi státy; 10. Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva;

  35. Dokument o opatřeních na upevnění důvěry a o některých aspektech bezpečnosti a odzbrojení Obsahuje závazky států v oblasti posilňování důvěry a bezpečnosti: • předběžné oznamování velkých vojenských cvičení a velkých přesunů vojsk; • výměnu pozorovatelů; • politický závazek o nutnosti přijmout účinné opatření v oblasti odzbrojení Dokument se stal se základem rozvoje spolupráce v oblasti posilování důvěry a bezpečnosti a celého procesu kontroly zbrojení v Evropě.

  36. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě • jednání zahájena v roce 1989 a byla podepsána v roce 1992 mezi členskými státy VS a NATO; • nejvýraznější úspěch odzbrojení v celé historii Evropy; • uskutečnila se fyzická likvidace moderní konveční výzbroje a techniky (celkem 64 351 kusů); • zvýšila se vzájemná transparentnost výměnou informací a jejich ověřování formou inspekcí; • je označována za „základní kámen evropské bezpečnosti“ Cíle: • nastolit bezpečnou a stabilní rovnováhu na nižších úrovních; • vyloučit nerovnosti poškozující stabilitu a bezpečnost; • vyloučit schopnost vést překvapivý útok a vést rozsáhlou útočnou operaci; • součástí Smlouvy byl i Závěrečný akt o početních stavech osob; • v roce 1999 podepsána Dohoda o adaptaci Smlouvy KOS

  37. Opatření na posilnění důvěry a bezpečnosti

  38. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě Hlavní výsledky: • Sovětský svaz získal uznání poválečných hranic a tím dosáhl jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky; • došlo ke zmírnění konfrontace v mocenské oblasti, v které nebyla schopna dosáhnout vítězství ani jedna strana; • byl zvýrazněn význam soutěže mezi Východem a Západem v ideologické oblasti; • závazek uznávat západní standardy lidských práv znamenal, že se vnitropolitická situace v těchto zemích stala předmětem jednání na mezinárodní úrovni; • v celém bloku vznikla hnutí, která se pokoušela donutit své vlády k dodržování přijatých zásad lidských práv; Vznikla KBSE - od roku 1964 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – OBSE

  39. 8. „Druhá“ studená válka • pojem používaný pro označení období po etapě uvolnění napětí, která definitivně skončila sovětskou okupaci Afganistanu v prosinci 1979; • nová vlna revolucí hrozila zásadní změnou mocenské rovnováhy v neprospěch USA; • Sovětský svaz zvýšil úsilí o dosažení převahy v jaderných nosičích, o vybudování námořní síly s celosvětovou působností (včetně programu výstavby jaderných ponorek); • to vše bylo v USA hodnoceno jako vážná politická a vojenská výzva; Prezident J. Carter (1977 – 198O) - poradce Z. Brzezinski: • odmítl Kissingerovu „realpolitiku“ a jeho deideologizaci vztahů k socialistickým zemím; • za pilíř zahraniční politiky vyhlásil respektování lidských práv na celé planetě; • došlo k intensifikaci konfrontace Východ – Západ; • na Západě převládla orientace na růst zbrojení (rozmístnění nových raket středního doletu v Evropě);

  40. Prezident R. Reagan (1980 – 1988): • Spojené státy jsou ve srovnání se Sovětským svazem zcela výjimečnou zemí jsou „strážcem svobody“ na celém světě; • Sovětský svaz je zcela abnormální stát, který nemá podporu vlastního obyvatelstva a proto může být vnitřně zranitelný díky nespokojenosti lidu; • ekonomicky neefektivní, technicky i politicky zaostalý Sovětský svaz nemůže dlouhodobě obstát v soutěži se Spojenými státy (především v oblasti závodů ve zbrojení). • pokroku při jednáních o omezení strategických jaderných zbraní může být dosaženo jen za předpokladu, že Sověti ustoupí od své agresivní expanzionistické politiky a proto do té doby nemá jednání o jaderném odzbrojení velkou cenu; • USA zvýšily podporu protikomunistickým partyzánským hnutím v Kambodži, Afganistanu, Angole a Nikaragui; • vyhlásil koncepci Strategické obranné iniciativy (tzv. „hvězdné války“);

  41. Strategická obranná iniciativa - projekt rozsáhlého výzkumného programu zaměřeného na vývoj systémů PRO umístěné v kosmickém prostoru (SDI); Cíl: • získat schopnost realizovat první jaderný úder na základě možnosti PRO zastavit oslabený odvetný úder protivníka; • nahradit dosavadní koncepci „vzájemného zaručeného zničení“ koncepcí „zajištěné obrany“ • zahájit novou kvalitativní etapu horečného zbrojení, která měla spotřebovat sovětské strategické zdroje; Problémy: • porušoval Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany z roku 1972; • narazil na odpor i v Evropě: dosažení absolutní bezpečnosti USA znamenal hrozbu porušení „vzájemné spojitosti“ americké a evropské bezpečnosti.

More Related