„Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků“

1. „Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků“ Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162

2. PŘÍRODNÍ PAMÁTKA VĚŘŇOVICE V této kapitole se dozvíte: • o přírodní památce Věřňovice a její charakteristice; • o sněžence podsněžníku; • o jezevci lesním; • o lužních lesích; Budete schopni: • pochopit význam přírodní památky; • pochopit význam chráněných rostlin a živočichů z hlediska environmentálního chování; Klíčová slova této kapitoly: • Přírodní památka, chráněné rostliny a živočichové, vyhláška, lužní lesy, ochrana přírody, Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: • 2h

3. Přírodní památka Věřňovice Vyhlášena: 15. Května 1989 Vyhlásil: Krajský úřad Moravskoslezského kraje Lokalita: Dolní Lutyně Nadmořská výška: 201 – 216 m n.m. Výměra: 4,58 ha • Ochrana výrazné říční terasy řeky Olše s téměř přirozeným lesním porostem a výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů

4. Věřňovice • je přírodní památka poblíž obce Dolní Lutyně v okrese Karviná. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.Důvodem ochrany je výrazná říční terasa řeky Olše s téměř přirozeným lesním porostem a výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. Flóra • Většinou přírodní památky pokrývá lužní les – ve vlhčích partiích má charakter jilmového luhu, v sušších partiích dubohabrového háje. Přirozená skladba lesa je místy narušena výsadbami nepůvodních druhů – např. dubu červeného a buku lesního. Zajímavá jehojná populace sněženky podsněžníku. Louky v jižní částijsou pravidelně koseny. Fauna • Na území přírodní památky bylo zaznamenáno 18 druhůsavců (např. jezevec lesní, psík mývalovitý ….) a 40 druhů ptáků.

5. 2 Galanthus nivalis - sněženka podsněžník (předjarní, bílá) Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie "ohrožený druh" Čeleď: Amaryllidaceae - amarylkovité Popis: 10 - 20 cm vysoká, vytrvalá, cibulovitá rostlina. Stonek oblý, přímý, nahoře ohnutý, s jedním květem. Listy sivozelené, ojíněné, masité, čárkovité, tupé, toulcovitý listen s bílým lemem. Květy nící, 3 vnější okvětní lístky šikmo rozestálé, velké, vnitřní menší, zelenavé. Kvete v II až IV. Latinské rodové jméno je odvozeno ze slov gala=mléko a anthos=květ a připomíná barvu květů, druhové jméno má význam sněžný či rostoucí na sněhu.

6. Stanoviště: Lužní lesy, příkopy, humózní listnaté i smíšené lesy, vlhké louky, druhotně v parcích a zahradách, preferuje půdy hlinité, výživné, provlhčené spodní vodou, s mulovou formou humusu. Rozšíření: V ČR velmi roztroušeně až vzácně, často ale pěstována a někdy zplaňuje, v Evropě hojněji v jižní a jihovýchodní části vyjma Pyrenejského poloostrova. Jedy: Obsahuje (nejvíce v cibuli) alkaloidy (např. lykorin, galanthamin, tazetin). Otrava se projevuje sliněním, zvracením a průjmem. Zahrada: Pěstuje se v několika odrůdách, např. ve formě plnokvěté, se žlutou kresbou na květech, s vyšším vzrůstem (až 25 cm). Sněženkám vyhovuje polostinné stanoviště, půda by měla být výživná a vlhká. Množí se cibulkami, které se sází na podzim až 15 cm hluboko (aby v létě nezaschly).

7. 3 Jezevec lesní - Meles meles Třída: Savci - Mammalia Řád: Šelmy - Carnivora Čeleď: Lasicovití - Mustelidae Podčeleď: Jezevci - Melinae Rod: Jezevec - Meles Druh: Jezevec lesní - Meles meles

8. Vzhled Jezevec lesní je našim největším zástupcem z čeledi šelem lasicovitých. Váží 10 až 20 kg. Měří do 75 cm. Snadno jej poznáme pro jeho příznačnou bílou hlavu se dvěma černými pruhy přes světla (oči). Srst má šedožlutou s černými a bílými konci, hrubou a štětinatou. Břicho a končetiny jsou černavé. Postava je zavalitá, hlava zašpičatělá. Pod štětcem nad řití má párovou pachovou žlázu se žlutým, polotekutým, mazlavým výměškem, tzv. sádelníkem. Celé tělo je svými nízkými končetinami a dlouhými silnými drápy přizpůsobeno k hrabání. Našlapuje na celá chodidla, a proto jej se stejně našlapujícími zvířaty nazýváme ploskochodcem. Rozšíření Jezevec lesní obývá mírné pásmo Evropy a Asie. Rozšířen je téměř v celé Evropě (včetně britských ostrovů) jižně od polárního kruhu a v celé Asii až po Japonsko na východě, po střední Ob na severu a po Izrael, Irán, Tibet a jižní Čínu na jihu. S oblibou vyhledává lesy prostoupené poli a lukami, kde nachází možnosti budovat své složité nory a dostatek potravy.

9. Způsob života a potrava Jezevec vede noční způsob života, ale rád se v klidu též sluní. Na skrytých místech si vyhrabává velmi složité a propletené chodby, které vedou až 5 m hluboko a jsou dlouhé kolem 10 m. Na nejvzdálenějším konci má prostorný brloh, v němž samice vrhá mláďata. V brlohu udržuje jezevec úzkostlivou čistotu. Vystýlá jej mechem a kapradím, které dopravuje do nory pozpátku, "nacpané" pod břichem. Jezevec si svůj trus ukládá do jamky několik kroků (ale také až do vzdálenosti 100 m) od nory. Tento "záchod" nezahrnuje, ale vyměňuje ho za jiný, je-li tento již plný. Často se do obydlené jezevčí nory nastěhuje liška, ale čistotného původního nájemníka po čase vypudí svou nepořádností. Jezevec není vybíravý strávník. Z našich šelem má nejméně přizpůsobený chrup k chytání a požírání masité kořisti. Zvláště stoličky mají široké korunky, které prozrazují, že chrup je uzpůsoben převážně rostlinné potravě i když živočišné se nevyhýbá. Za potravou vychází až v noci a vyhledává ji jemným čichem. Tlapami rozhrabuje lesní půdu, drolí ztrouchnivělé pařezy, obrací kameny nebo vyhrabuje doupata drobných podzemních obratlovců. Spokojí se i s různým hmyzem, sbírá slimáky, žáby, mršiny a tuto živočišnou stravu doplňuje lesními plody, kořínky, houbami nebo hlízami.

10. Rozmnožování Chruje (páření) jezevců probíhá v červenci, u mladých jedinců a samic dosud neoplodněných do srpna i déle. Březost se udává 28 - 32 týdnů a z toho 5 měsíců embryonální latence, tedy pozastavení vývoje plodu tak, aby se mláďata narodila do příznivějších klimatických podmínek. Samice vrhá 3 – 5 jezevčat, která jsou holá a asi měsíc slepá. Prohlédnou po 28 až 35 dnech. V červenci loví již mláďata samostatně. S matkou zůstávají dost dlouho a ještě na podzim můžeme potkat celé jezevčí rodiny. Po roce dospívají. Jezevec se dožívá až 15i let. Ochrana Je chráněn je vyhláškou 134/ 1996 Sb. Ministerstva zemědělství ze dne 9. května 1996, kde je podle § 3 hájen celoročně s výjimkou § 6 odst. 2.

11. Český název: Jezevec lesní Latinský název: Meles meles Hlavní znaky: Zavalitá postava, bílá hlava se dvěma podélnými, černými pruhy. Délka až 75 cm, hmotnost 10 až 20 kg. Způsob života: Samotářsky

12. 4 Lužní les (luh) Příklad lužního lesa z Ohia v USA Detail na lužní les v PP Skalský

13. Typy lužního lesa Vrbiny a olšiny- u vody měkký luh -dále od vody tvrdý luh nejdále od vody-nezaplavované Podmínky pro vznik lužního lesa Důležitá je přítomnost vodního toku nebo vysoké hladiny podzemní vody, díky tomu je totiž v půdě nedostatek kyslíku, a tak dochází k redukčním pochodům. Vznikají sloučeniny, dávající půdě modré zbarvení a zvláštní zápach, tzv. glejové půdy.

14. Flóra Typickými stromy lužních lesů jsou topol, dub, jasan, jilm, olše, vrba a lípa. Na více světelných místech jsou keře: střemcha, zimolez, svída, kalina či bez. Bylinné složení je ovlivněno přítmím, které ve spodních patrech lesa panuje. Mnohé rostliny se popínají, aby se dostaly výše, jako například chmel otáčivý. Různé šlahouny pak tvoří popenec obecný, ostružiník či svízel. Na jaře vzniká v lužních lesích tzv. jarní aspekt, porost světlomilných rostlin, které kvetou, ještě než vyraší listy stromů. Mezi tyto rostliny patří bledule jarní, sněženka podsněžník, orsej jarní, křivatec žlutý, ptačinec velkokvětý, plicník lékařský, violka lesní a dymnivka dutá. V létě nastupují v bylinném patru především stínomilné byliny, hlavně trávy a dále děhel lesní, pomněnka bahenní, kosatec žlutý, čarovník obecný, podražec křovištní, vrbina penízková, pryskyřník plazivý, kostival lékařský, krtičník hlíznatý, netýkavka nedůtklivá a kopřiva dvoudomá. Mechové patro nebývá kompaktní, zabírá maximálně 10 % území.

15. Fauna Kvůli vysoké půdní vlhkosti je v lužních lesích relativně málo půdní fauny, jako jsou žížaly a sekáči. V blízkosti vody naopak bývá hodně obojživelníků. Mezi typické ptáky patří pěnice, budníček, pěnkava, sedmihlásek, červenka, špaček, cvrčilka, rákosník, čáp, volavka, kvakoš, včelojed, káně, luňák, jestřáb, raroh či orel mořský.

16. Lužní lesy v ČR V ČR se nachází už jen 3 zachovalé a funkční ekosystémy charakterizující lužní lesy. Lužní les je účinná ochrana proti povodním, přesto v ČR mizí. • Libický luh na Kolínsku • Litovelské Pomoraví (povodí řeky Moravy mezi Olomoucí a Litovlí) • Břeclavský luh na Dyji

17. Přírodní památka (zkratka PP) je území obvykle menší rozlohy zřízené k ochraně určitých přírodních objektů místní až národní hodnoty. Je obdobou národní přírodnípamátky. Status přírodní památky má ke konci roku 2011 v České republice 1248 území a objektů.

18. Chráněné území Původně byla tato kategorie zamýšlena pro ochranu menších území, v nichž je účelem ochrany významný přírodní fenomén neživé přírody (např. geologický či hydrologický), nebo významná lokalita ohroženého druhu. V současné době do této kategorie jsou obecně řazena i malá území jiných účelů ochrany (např. taková, která by z hlediska ochranných podmínek spadala spíše pod kategorii přírodní rezervace, neboť v nich jde primárně o ochranu určitého biotopu).

19. Příčinou tohoto nejasného pojetí kategorie přírodní památka je fakt, že přírodní památka je sice definována zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ovšem tento zákon věnuje problematice ochranných podmínek v přírodní památce jen 1 krátký paragraf s tím, že konkrétní ochranné podmínky určí orgán ochrany přírody při jejím vyhlášení. Při novelizaci zákona v roce 2004 navíc bylo toto nejasné pojetí kategorie posíleno tím, že většina lokalit soustavy Natura2000 (tzv. Special Area of Conservation, území zvláštní ochrany) by měla být rovněž vyhlášena v kategorii přírodní památka (ač jde často o poměrně velká území, jejichž účelem má být někdy druhová a někdy naopak biotopová ochrana). Rozdíl mezi přírodní památkou a přírodní rezervací se tak v praxi často zcela stírá.

20. Vyhlašování Přírodní památku vyhlašuje vyhláškou krajský úřad, správa chráněné krajinné oblasti, správa národního parku nebo statutární město. Značení přírodních památek Přírodní památka je po obvodu značena malým státním znakemČeské republiky a dvěma červenými pruhy na sloupech a kmenech stromů. Spodní pruh je zakreslen pouze na straně směrem k nechráněnému území, zatímco horní pruh obíhá celý obvod kmene. Při vstupu na území přírodní památky jsou tedy viditelné dva červené pruhy, při jeho opuštění pak návštěvník vidí pouze jeden pruh.

22. Shrnutí kapitoly. Přírodní památka – je území obvykle menší rozlohy zřízené k ochraně určitých přírodních objektů místní národní hodnoty. Věřňovice - je přírodní památka poblíž obce Dolní Lutyně v okrese Karviná. Důvodem ochrany je výrazná říční terasa řeky Olše s téměř přirozeným lesním porostem a výskytem chráněných druhů rostlin a živočichů. Značení přírodních značek - přírodní památka je po obvodu značena malým státním znakem České republiky a dvěma červenými pruhy na sloupech a kmenech stromů.

23. Použité materiály: • WEISSMANNOVÁ H. A KOL. Chráněná území ČR : Ostravsko. Praha : AOPK ČR a EkoCentrum Brno, 2004. • HANZÁK, VESELOVSKÝ, Světem zvířat I. díl - savci. Albatros, Praha 1975 • Kolektiv autorů, Myslivost, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1966 • HERÁŇ , Zvířata celého světa - 9 Kunovité šelmy, Státní zemědělské nakladatelství,Praha1982 • HŮNA, Co, jak a proč?, Petrklíč, Praha 2000 • http://www.kvetenacr.cz/ • cs.wikipedia.org