1 / 46

Základní mechanické vlastnosti polymerů a jejich hodnocení

Základní mechanické vlastnosti polymerů a jejich hodnocení. Příprava zkušebních těles. 1) přímo ze zkoušených materiálů – příprava vulkanizací, lisováním, vstřikováním, odléváním v příslušných formách s tvarem zkušebního tělesa 2) z hotových výrobků nebo polotovarů vysekáváním nebo frézováním

Download Presentation

Základní mechanické vlastnosti polymerů a jejich hodnocení

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Základní mechanické vlastnosti polymerů a jejich hodnocení

  2. Příprava zkušebních těles • 1) přímo ze zkoušených materiálů – příprava vulkanizací, lisováním, vstřikováním, odléváním v příslušných formách s tvarem zkušebního tělesa • 2) z hotových výrobků nebo polotovarů vysekáváním nebo frézováním • ČSN 64 0210 z 12/1987 • ČSN ISO 293 z 9/1992 • ČSN EN ISO 2818 z 7/1998 • ČSN EN ISO 294-1 z 9/1998

  3. Kondicionování • Zkušební tělesa, která budou podrobena fyzikálním či mechanickým zkouškám nesmí být předem vystavena mechanickému, fyzikálnímu či chemickému namáhání, které by mohlo výsledky zkoušek ovlivnit. • Před provedením vlastní zkoušky je nutné materiál nechat odležet až dosáhne rovnovážného stavu z hlediska teploty a vzdušné vlhkosti. • Tzv. historie vzorku se má kondicionováním vyrovnat.

  4. Kondicionování • Kondicionování spočívá v tom, že se vzorky nechají určitou dobu odležet v klimatizovaných prostorách za podmínek smluvní teploty a relativní vlhkosti. • ČSN EN ISO 291 z 9/1998 • Doba kondicionování je závislá na teplotě přípravy vzorku, jeho tloušťce, tepelné vodivosti, atd. • Kondicionování se provádí v klimatizačních skříních s regulací teploty, vlhkosti a cirkulací vzduchu. • Mechanické kondicionování se provádí u pryže (opakované deformace vedou ke změně tuhosti).

  5. Mechanické vlastnosti polymerů • Mechanické vlastnosti polymerů jsou odrazem jejich: • Chemického složení • Velikosti a tvaru makromolekul • Nadmolekulární struktury (amorfní, krystalické) • Ale také závislosti na teplotě a na čase

  6. Mechanické vlastnosti polymerů – rozdělení zkoušek • Podle způsobu stanovení vlastnosti a podle účelu se mechanické vlastnosti dělí na : • Krátkodobé – vliv relaxačních dějů se považuje za zanedbatelný, stanovení požadovaných parametrů proběhne do několika minut (zkouška tahem, zkoušky tvrdosti) • Dlouhodobé – podle charakteru působící síly se dělí na statické (relaxace napětí, krípové deformační zkoušky) a dynamické (rázová a vrubová houževnatost, cyklické zkoušky)

  7. Zkouška tahem – ČSN EN ISO 527-1 z 8/1997 • Praktické provedení zkoušky tahem je obdobné jako u materiálů kovových, obdobné jsou i vzorce pro výpočet Rm, A, Z. • Na zkušební těleso se působí ve směru jeho podélné osy stále se zvětšující silou až do okamžiku, při kterém dojde po určité deformaci k jeho přetržení nebo kdy měřené parametry dosáhnou zvolených hodnot. • V průběhu zkoušky se trvale zaznamenává síla a prodloužení tělesa.

  8. Zkouška tahem • Vzorky jsou většinou ve tvaru oboustranné lopatky – tzv. osmičky. • Volba rychlosti deformace by měla být taková, aby k přetržení došlo kolem 60 sekund. • V protokolu je nutné vždy uvádět rychlost deformace, teplotu a relativní vlhkost.

  9. Zkouška tahem

  10. Zkouška tahem

  11. Zkouška tahem

  12. Zkouška tahem

  13. Zkouška tlakem – ČSN EN ISO 604 z 6/1998 • Při deformaci v tlaku nastává zkracování zkušebního tělesa. • U tuhých, tvrdých a křehkých plastů napětí v tlaku stoupá do meze pevnosti, která je destrukční mezí. Překročí-li napětí mez pevnosti, dojde k roztříštění nebo pomalejšímu rozdrcení materiálu. Často dochází k výskytu trhlin na povrchu zkušebního tělesa, aniž by došlo k velké deformaci a byla porušena celková soudržnost.

  14. Zkouška tlakem • Při stlačování houževnatých a měkčích plastů se těleso deformuje, aniž by docházelo k jeho viditelné destrukci. • Tlakové vlastnosti jsou konstrukčně zajímavé do meze kluzu. • Zkušební tělesa mají tvar hranolu, válce nebo trubky – délka 10 až 50 mm, šířka 10 mm, tloušťka 4 mm. • V průběhu zkoušky se stanovuje síla (napětí) a odpovídající stlačení (poměrné stlačení) zkušebního tělesa.

  15. Zkouška tlakem

  16. Zkouška ohybem – ČSN EN ISO 178z 8/1998 • Výsledkem zkoušky jsou ohybové křivky síla (napětí) – průhyb, ze kterých se vyhodnocují potřebné charakteristické hodnoty. • Zkouška dává konstrukční podklady pro plasty, které jsou při aplikaci namáhány na ohyb, je zvlášť vhodná pro křehké plasty, pro které je provedení zkoušky tahem obtížné. • V průběhu zkoušky se zaznamenává síla (napětí) působící na těleso a velikost odpovídajícího průhybu zkušebního tělesa.

  17. Zkouška ohybem

  18. Zkouška ohybem • Při ohybové zkoušce se jedná o namáhání tlakem a tahem současně – v horních vrstvách je tahové, směrem k neutrální ose se zmenšuje a přes nulové napětí se mění v dolní polovině průřezu na tlakové. • Napětí v ohybu je podílem ohybového momentu M při zatížení F ku modulu průřezu zkušebního tělesa W.

  19. Zkoušky tvrdosti • Podstatou zkoušek je vtlačování tvrdých hrotů definovaných tvarů za stanovených podmínek do povrchu zkušebního tělesa. • Principem měření je určení vztahu mezi silou, která vtlačuje tvrdý hrot, a plochou otisku, která vtlačováním hrotu vnikne. • Vzhledem k tomu, že plasty jsou materiály převážně houževnaté a jejich povrchy se vtlačováním více či méně deformují, vyvinuly se tyto zkoušky v měření odporu celého objemu proti vtlačování hrotu. • Tvrdost je vlastně vyjádřením tuhosti plastů.

  20. Zkoušky tvrdosti • Metody měření se dělí podle tvaru hrotu: kulička, jehlan, kužel, komolý kužel. • Vzhledem k viskoelastickému chování polymerů nelze měřit stopu po vpichu tvrdoměru, ale měří se rovnovážná hloubka vniknutí hrotu při určité konstantní síle vtlačování. • Tvrdost (tuhost) může být silně ovlivněna teplotou, stupněm navlhnutí u polárních plastů, stupněm krystalinity. Kondicionování.

  21. Zkoušky tvrdosti – měření podle Brinella – ČSN 640128 z 3/1953 • Konstantní průměr kuličky (5 ± 0,1) mm • Konstantní zatížení • Proměnnou je hloubka vtisku, která se po určité době odečítá pomocí hloubkového indikátoru. Tvrdost je vyhodnocována podle vzorce HB =F/A = F/π.D.h [MPa] • HB(5/50/60) = 20MPa • průměr kuličky (mm) – použitá síla [N] – doba působení síly [s]

  22. Zkoušky tvrdosti vtlačováním kuličky – ČSN EN ISO 2039-1 z 4/1998 • Průměr ocelové kuličky je konstantní (5 ± 0,05) mm • Proměnnou je zatížení vybírané z řady hodnot (49, 132, 358, 961) N tak, aby hloubka vtisku byla po 30 s působení zatížení v rozmezí 0,15 až 0,35mm • Hloubka vtisku se měří pod zatížením, plocha povrchu vtlačení se vypočítává z jeho hloubky • Hodnota tvrdosti je ze vzorce H = Fr/5.π.hr[MPa] (redukované zatížení, redukovaná hloubka vtlačení)

  23. Zkoušky tvrdosti podle Vickerse • Vtlačuje se čtyřboký diamantový jehlan • Princip měření spočívá v tom, že po provedení vtisku určitou konstantní silou se měří úhlopříčky vzniklé stopy • Jehlan má vrchol 136o • Tvrdost se vypočítá podle vzorce HV = F/A = 1,8544.F/ u2[MPa]

  24. Zkoušky tvrdosti podle Shoreho – ČSN EN ISO 868 z 2/1999 • Pro měkčené plasty Shore A, pro houževnaté Shore D • Typické je zatěžování pomocí kalibrovaných pružin, které je nutno před měřením kontrolovat a vynulovat. • Hroty mají tvar kužele (typ D) nebo komolého kužele (typ A) • Hodnota tvrdosti se odečítá ze stupnice tvrdoměru za 15 ± 1 sekund po jeho přiložení • Výsledkem zkoušky je průměr z 5 měření.

  25. Rázová a vrubová houževnatost • Houževnatost patří spolu s pevností k nejdůležitějším materiálovým charakteristikám. • Je to schopnost materiálu odolávat iniciaci a šíření trhliny. • Houževnatost představuje energii, kterou je materiál schopen lokálně absorbovat, než se poruší. • Zkoušky poskytují určité informace o chování plastů při nárazu. Výsledky stanovení závisí na druhu plastu, jeho složení, teplotě, zkušební metodě, podmínkách provedení zkoušky, tvaru zkušebního tělesa. • Houževnatost lze ovlivnit volbou aditiv.

  26. Rázová a vrubová houževnatost • Rázová houževnatost je energie spotřebovaná na porušení zkušebního tělesa vztažená na plochu kritického průřezu zkušebního tělesa za předepsaných podmínek, označuje se an (kJ/m2) • Vrubová houževnatost – plocha kritického průřezu v místě vrubu, označuje se ak(kJ/m2) • Vrubové číslo, vrubová citlivost (poměrná rázová houževnatost) je poměr vrubové a rázové houževnatosti, Kz (číslo menší než 1)

  27. Rázová a vrubová houževnatost Metody - Charpy - Izod - Dynstat - rázové zkoušky tahem - rázové zkoušky padajícím závažím

  28. Metoda Charpy – ČSN EN ISO 179 z 6/1998 • Kyvadlové kladivo s rozsahem podle typu materiálu a rozměru zkušebních těles, bývá opatřeno stupnicí, na které se absorbovaná energie W (spotřebovaná práce) odečítá přímo. • Odečtené hodnoty mají ležet mezi 10 a 80 % celkového rozsahu stupnice. • Vruby ve zkušebních tělesech mohou mít různé tvary (normováno). • Při zkoušce se tělesa ukládají tak, aby vrub byl v tahové oblasti (opačná strana tělesa něž je provedena deformace). • Vliv vrubu je značný, vrubová houževnatost až 10 krát nižší než rázová.

  29. Metoda Izod – ČSN EN ISO 180 z 6/1998 • Odlišný způsob přerážení zkušebního tělesa – trámeček se na jednom konci pevně upne a na druhém se přeráží. Tělesa s vrubem ČSN EN ISO 180 z 6/1998 se přeráží ze stejné strany.

  30. Metoda Dynstat – ČSN 64 0611 z 2/1968 • Vyměnitelná kladiva • Odlišné rozměry zkušebního tělesa – lze je připravovat z hotových plošných výrobků vyřezáváním

  31. Rázové zkoušky tahem – ČSN EN ISO 8256 z 8/1998 • Využívají se ke stanovení odporu materiálu vůči přetržení při vysokých rychlostech a lze je popsat jako tahové zkoušky při vysoké rychlosti deformace. • Tímto způsobem se zkouší vysoce houževnaté plasty. • Práce vynaložená na přetržení měřené části tělesa se rovná součinu působící síly a prodloužení (spotřebované energii a deformace tělesa).

  32. Rázové zkoušky tahem

  33. Rázové zkoušky padajícím závažím • Využívají se především pro zkoušení plochých výrobků. • Při zkouškách působí na zkušební tělesa volně padající zkušební závaží s různě volenou kinetickou energií. • Postupným zvyšováním hmotnosti závaží dojdeme k takové hodnotě energie, která způsobí zlomení vzorku nebo při které praskne 50% zkoušených těles.

  34. Cyklické zkoušky • V případě dynamického namáhání dochází k porušování materiálu při podstatně menším napětí, než při statické zkoušce. • Únava materiálu je proces probíhající v materiálu v důsledku dlouhodobého statického nebo časově proměnlivého namáhání, způsobujícího, že materiál se poruší při napětích nižších než odpovídá mezi pevnosti zjištění krátkodobými zkouškami. • Při únavových zkouškách se používá cyklického namáhání nucenými kmity za takových podmínek, které vedou k destrukci zkušebních těles. Způsob deformace je např. jednosměrný tah-tlak, ohyb.

  35. Cyklické zkoušky • Mez časové únavy se zjišťuje Wöhlerovou metodou, při které se zkouší zkušební tělesa při různých výkmitech napětí tak dlouho, až dojde k lomu nebo až se dosáhne stanovené mezní hodnoty. • Mez únavy plastů má značně nižší hodnoty než je pevnost statická – polymery se během namáhání zahřívají (špatná tepelná vodivost), mění se E. • Vyztužené plasty – 25 – 35% krátkodobé pevnosti, nevyztužené termoplasty – 10%.

  36. Cyklické zkoušky

  37. Viskoelastické chování polymerů • Při aplikaci materiálů v praxi jsou důležité jeho deformační vlastnosti, které vyjadřují vztah mezi vnější silou a deformací materiálu • Mezní případy • 1) ideálně pružné těleso • 2) ideálně viskózní kapalina

  38. Viskoelastické chování polymerů Ideálně pružné těleso - deformace se ustaví okamžitě a její velikost je napětí přímo úměrná a s časem se nemění • veškerá práce vynaložená na deformaci tělesa se v něm akumuluje jako potenciální energie a lze ji kvantitativně získat zpět po zrušení vnějšího napětí • k popisu deformačního chování stačí jediná materiálová konstanta – modul pružnosti E, který nezávisí ani na velikosti deformace, ani na době jejího trvání - při modelování se ideálně pružné těleso znázorňuje zavěšenou pružinou

  39. Viskoelastické chování polymerů Ideálně viskózní kapalina • vztah mezi smykovým napětím a deformací vyjadřuje Newtonův zákon • působením vnějšího napětí dochází k posuvu jednotlivých vrstev kapaliny – nastává tok • mezi napětím a deformací se rovnováha neustaví, deformace narůstá po celou dobu působení síly, deformovaný stav zůstává zachován • celková deformace závisí na velikosti napětí i na době jeho působení • veškerá práce vynaložená na deformaci se mění v kinetickou energii pohybujících se částic a nakonec v teplo • znázorňuje se válcem s netěsným pístem pohybujícím se v kapalině určité viskozity

  40. Viskoelastické chování polymerů • Složitá struktura polymerů se projevuje i v jejich komplikovanějším deformačním chování. • Na vnější namáhání reagují tak, že deformace zahrnuje vždy současně složku elastickou i plastickou a navíc ještě deformaci zpožděně elastickou. • Celková deformace je tedy časově závislá a deformační chování je označováno jako viskoelastické. • Viskoelasticitu materiálu je možné znázornit Tucketovým modelem.

  41. Viskoelastické chování polymerů

  42. Viskoelastické chování polymerů Model se skládá ze 3 členů 1- pružina – představuje ideální elastickou neboli Hookovu pružnou deformaci ε1 2- Kelvinův model – vznikl paralelním zapojením pružiny a netěsného válce s pístem – reprezentuje elastickou deformaci ε2 3- netěsný válec s pístem – představuje viskózní tok – trvalou deformaci ε3 Celková deformace viskoelastického tělesa se rovná součtu deformací jednotlivých členů. Deformace 1 nastane okamžitě a je vratná. Deformace 2 je časově závislá a je vratná. Deformace 3 je časově závislá a je nevratná.

  43. Viskoelastické chování polymerů • Se vyznačuje těmito znaky: • Deformace je funkcí nejen napětí, ale i času a je vratná jen zčásti. • Práce spotřebovaná k deformaci se v deformovaném tělese ukládá částečně jako potenciální energie a tuto část lze získat zpět, částečně se ztrácí ve formě tepla. • Poměr mezi napětím a deformací není materiálovou konstantou, ale je funkcí času, po který působí napětí (tato hodnota se nazývá časově závislý modul pružnosti).

  44. Viskoelastické chování polymerů • Deformace tělesa je brzděna vnitřními odpory ve hmotě, a proto nemůže nastat okamžitě. Čím rychleji má deformace proběhnout, tím je brzdící účinek viskózních členů výraznější a tím větší napětí je nutno vynaložit na dosažení určité požadované deformace. • Ve skutečnosti probíhají procesy relaxace deformace pomaleji než odpovídá jednoduchému Tucketovu modelu – kombinace více Kelvinových modelů – vzniká modelové spektrum – lze odhadnout chování polymerů při různých podmínkách vnějšího namáhání – např. vliv teploty nebo rozdílné rychlosti deformace.

  45. Viskoelastické chování polymerů Vliv teploty • Jestliže je teplota, při níž je polymer zatěžován mnohem nižší než jeho Tg, je viskozita ve válcích členů 2 a 3 tak vysoká, že se tyto členy při deformaci nemohou uplatnit a hmota vykazuje vlastnosti blížící se dokonale pružnému tělesu. • Blíží-li se teplota teplotě Tf, viskozita klesne a uplatní se pouze vliv viskózního členu a tavenina se přibližuje ideální kapalině.

  46. Viskoelastické chování polymerů Vliv rozdílné rychlosti deformace (rozdílná doba působení vnější síly) • Působí-li síla po velice krátkou dobu (např. namáhání rázem), kapalina ve válcích klade tak velký odpor posuvu pístu, že se tyto složky nemohou uplatnit a výsledná deformace odpovídá prakticky jen deformaci ideálně pružného členu. • Bude-li síla působit naopak po velmi dlouhou dobu, má zpožděný i viskózní člen dost času, aby se jeho deformace mohly plně rozvinout a při dlouhé době zatěžování pak obě tyto složky mohou převládnout.

More Related