110 let od promoce první české lékařky v Praze

1. 110 let od promoce první české lékařky v Praze MUDr. Olga Gimunová, Ph.D

2. Litomyšl • Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmannová, (31. ledna1785Všeradice – 5. srpna1845Litomyšl) byla českou buditelkou a spisovatelkou, autorkoukuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz. Dodnes je známa především jako autorka knihy Domácí kuchařka. • Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbora Panklová (4. února1820Vídeň – 21. ledna1862, Praha), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy. Úspěšná etnografka. Božena Němcová roku 1861 odchází do Litomyšle, kde se pokoušela živit prací pro nakladatele Augustu, když připravovala vydání svých spisů. V té době ale byla již vážně nemocná a finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu do Prahy k manželovi. První sešit II. Vydání Babičky (I. vydání vyšlo v roce 1855) dostala den před svou smrtí. Krátce na to zemřela v domě U Tří lip.

3. Litomyšl • Teréza Nováková, rozená Lanhausová, (31. července1853Praha – 13. listopadu1912 Praha) byla česká spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a tzv. venkovské prózy. Byla aktivní členkou ženského emancipačního hnutí. • Při studiu se Teréza Nováková seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Janem Novákem. S ním po sňatku v roce 1876 odešla do Litomyšle. • V Litomyšli pracovala Teréza Nováková osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu.

4. Karel Slavoj Amerling • Po čase začal provozovat soukromou lékařskou praxi, ale soustavně se čím dál více zaobíral svým celoživotním zájmem, snahou organizovat vzdělávání dívek, ale i českého učitelstva, zlepšit a zpřístupnit vzdělání všem. V roce 1842 založil na Novém Městě v Praze vzorovou školu, nazvanou Budeč. Název byl inspirován tradicí, podle níž mělo být přemyslovské hradiště Budeč sídlem nejstarší školy v Čechách. Velkorysý a na svou dobu nebývale vybavený projekt se však záhy ukázal být příliš finančně náročný a skončil v konkursu. • Amerling publikoval mnoho knih o přírodních vědách, které byly zaměřeny hlavně na prostší venkovské obyvatelstvo. V knize Promyslný posel seznamuje obyvatele fiktivní vesnice o technologických poznatcích té doby, zmiňuje se o hnojení, daguerrotypiích (prvních fotografiích).

5. Minerva (dívčí gymnázium) • Minerva (od roku 1915Městské dívčí reálné gymnázium Minerva) bylo první dívčí gymnázium ve střední Evropě.Vzniklo po dlouholetém snažení její zakladatelky, spisovatelky Elišky Krásnohorské, péčí Spolku Minerva roku 1890. Název nese po Minervě, etruské a italské bohyni, jež byla záhy ztotožněna s Athénou, bohyní moudrosti a lovu. Nejprve sídlilo v Pštrossově ulici u kostela svatého Vojtěcha na Praze 1, kde mělo k dispozici jen dvě místnosti (v tamní učebně se v prvním roce muselo směstnat všech 53 žákyň[4]), později se stěhovalo, před svým zrušením sídlilo také v ulici Lazarské a Vladislavově, mj. v prostorách, kde dnes sídlí Pedagogická fakulta UK[zdroj?], a později snad i v tehdy vysoce moderní funkcionalistické budově v Ostrovní ulici[zdroj?] (nedaleko svého původního umístění v Pštrossově ulici), jež byla vybavena například i bazénem (dnes v této budově sídlí Základní škola svaté Voršily). Vznik dívčího gymnázia měl velký význam pro rozvoj emancipace žen a feministické hnutí, bylo tak totiž ženám teoreticky umožněno po absolvování gymnázia studovat na univerzitě, což bylo novum. První absolventky Minervy byly promovány na Univerzitě Karlově roku 1901 (první doktorka filosofie Marie Zdeňka Baborová (později Baborová-Čiháková, 1877-1937)) a 1902 (lékařka Anna Honzáková).[5] • Druhé dívčí gymnázium založil řád sester svatého Františka roku 1905 na Královských Vinohradech v Korunní ulici. Taktéž šlo o velmi moderní budovu, jejíž zajímavostí byla astrologická observatoř umístěná ve střešní kupoli (dnes sídlo Arcibiskupského gymnázia). Mezi oběma ústavy panovala určitá rivalita.

6. Eliška Krásnohorská • Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (18. listopadu1847Praha – 26. listopadu1926Praha) byla českábásnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka. •  Měla sedm sourozenců, ale otec jim brzy zemřel. Matka jim však vzdělání zajistila. Eliška získala patřičné vědomosti v pražském ústavu Svobodově a s pomocí bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se i hře na klavír a malovat. Trpěla od mládí bolestmi kloubů. Mezi literární osobnosti ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[1]. • Zabývala se emancipačním hnutím, byla členkou Ženského výrobního spolku českého, který založila Karolina Světlá, a byla redaktorkou Ženských listů. Založila spolek Minerva, který následně zřídil první české dívčí gymnázium téhož jména. Je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881). [2]. • Přispívala do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou. • Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku. • Je pohřbena v Praze na Olšanech.

7. Eliška Krásnohorská • Eliška Krásnohorská získala roku 1922 čestný doktorát na Univerzitě Karlově. O jejím dalším životě už toho moc nevíme. Zemřela v Praze 26. listopadu 1926. • Elišku Krásnohorskou si můžete připomenout sochou na Karlově Náměstí.

8. MUDr. Anna Honzáková(1875-1940) • Narozena v Kopidlně v rodině Jana Honzáka, osobního lékaře a přítele hraběte ErwínaŠlika. • Jedna z prvních absolventek Minervy, maturovala s vyznamenáním. • Profesorský sbor LF Karlovy univezity se bránil přijetí žen ( s vyjímkouMaydla, Janovského a Reinsberga). • Povoleno hospitační studium • Zákon z roku 1900 umožňoval složit zkoušky za celou dobu studia. • Studium ukončila v roce 1902.

9. MUDr. Anna Honzáková • Anna Honzáková absolvovala v roce 1902 jako první žena studium na pražské lékařské fakultě Karl - Ferdinandovy univerzity a zároveň se po Marii Zdeňce Baborové a matematičce Marii Fabiánové stala třetí ženou s univerzitním diplomem z pražské univerzity. Jako čtvrtá promovala v oboru anglických dějin Alice Masaryková. • MUDr. Honzáková si otevřela vlastní gynekologickou ordinaci, kterou vedla celých pětatřicet let. • Primát první české ženy, která získala univerzitní diplom z lékařské fakulty, drží Anna Bayerová. Doktorát však složila v Curychu roku 1881. Dr. Bayerová byla pro Annu Honzákovou životním vzorem. MUDr. Honzáková je též autorkou publikace Dr.med. Anna Bayerová, první česká lékařka ve Švýcarech.

10. Anna Bayerová MUDr. Anna Honzáková Dr.med. Anna Bayerová 1853 – 1924 První česká lékařka ve Švýcarech V Praze v dubnu 1937 Náklad. Ženské Národní Rady Vytiskl Jan Lerner v Praze XV

11. Anna Bayerová • Anna Bayerová se narodila 4.11.1853 ve Vojtěchově u Mělníka jako nejmladší ze tří dětí Josefa a Marie Bayerových, vlastníků mlýna a hospodářství. Mocná byla její touha po hlubší náplni životní. Roku 1868 vstoupila Bayerová do Vyšší dívčí školy v Praze, vedle toho záhy začala docházet do domu Náprstkova, seznámila se s Krásnohorskou a Sofií Podlipskou. Později po odbytých zkouškách z nižšího gymnázia žádala Bayerová o povolení ke zkouškám z vyššího gymnázia. Vyskytly se jisté problémy, ale bez maturity byla imatrikulována roku 1875 na lékařské fakultě v Curychu. Doktorátu medicíny dosáhla roku 1881 v Bernu. Působila poté převážně jako praktická lékařka ve Švýcarsku, krátkodobě také jako ženská lékařka v Bosně. Návraty MUDr. Bayerové do Prahy byly spojeny s úsilím a bojem o přiměřenou práci. Roku 1914 bylo MUDr. Bayerové výjimečně povoleno provozovat praxi lékařskou v Praze. Působila také jako profesorka zdravovědy a po roce 1918 se podílela na reorganizaci Červeného kříže. Zemřela v roce 1924 v Praze.

12. Bohuslava Kecková • MUDr. Honzáková ve svém díle také vzpomíná a ctí památku MUDr. Bohuslavy Keckové, české lékařky promované v Curychu roku 1882. MUDr. Kecková od roku 1892 až do své smrti roku 1911 byla státní lékařkou v Sarajevě.

13. MUDr. Vlasta Kálalová – diLotti1896-1971 • Člověk musí mít sny, třeba i bláznivé, aby něčeho dosáhl. A Vlasta Kálalová je měla. Pocházela z Bernartic u Tábora, kde se narodila 26. října 1896 v rodině učitele. V roce 1922 promovala na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Praktické zkušenosti pak získala na různých klinikách v Praze, Lounech a Brně, kde působila až do roku 1925, kdy se na vlastní pěst vydala do Orientu. Vlastu Kálalovou inspirovala už během studia přednáška profesora Hlavy z oboru exotické parazitologie, během níž zazněla naděje, že v samostatném státě bude aspoň na jedné z univerzit zřízena katedra pro tropické nemoci. Později si vytvořila následující pracovní plán: chtěla být průkopnicí tohoto oboru u nás a měla také v úmyslu položit praktický základ budování československého teoretického ústavu, jenž by se této problematice věnoval. Snažila se připravovat na praxi v tropech co nejdůkladněji, především v oborech, o nichž předpokládala, že by pro domorodce mohly být nejpřínosnější. Po získání doktorátu se na radu svých amerických přátel znalých situace v Orientě věnovala chirurgii. Jako cíl si vybrala subtropické pásmo a Blízký východ.

14. MUDr. Vlasta Kálalová – diLotti1896-1971 • Pouhé nadšení však nestačilo, potřebovala také peníze. V září 1924 se jí poštěstilo, že byla na zámku v Topolčiankách hostem dr. Alice Masarykové a prezidenta republiky, který jí oznámil, že peníze, které má na cestu, bylo to pětadvacet tisíc korun, si může schovat na něco jiného. Masarykův právní zástupce dr. Karel Strnad dostal příkaz k úhradě výloh její cesty. Prezident postupně Kálalové půjčil na uskutečnění jejích snů 244 000 Kč, které ona dokázala během tří let splatit. Cestovala přes Istanbul, kde několik měsíců provozovala lékařskou praxi. Pak konečně dorazila do vysněného Bagdádu, města velkého chalífy Hárúna ar-Rašída, známého z pohádek Tisíce a jedné noci. Žena v bílém plášti byla výjimkou i v Československu, natož pak v Iráku. V jistém smyslu však bylo její postavení v arabské společnosti výhodné.

15. MUDr. Anna Háková (1909-1942) • Praktická lékařka v Chýnově u Tábora • Popravena těhotná 11.6.1942

16. Feminismus • Feminismus (z lat.femina, žena) je název pro komplex filosofií, sociálních teorií, politických hnutí a ideologií, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které jsou feministkami považovány za projevy a součást utlačování ženského pohlaví. Přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická. • Pojem feminismus je relativně mladý, jelikož sahá do druhé poloviny 20. století, kdy se dostal do popředí všeobecného zájmu. Předtím se používalo označení ženské hnutí. Feministické hnutí je velice různorodé a štěpí se na mnoho křídel a směrů - od umírněných hnutí prosazujících základní lidská práva pro ženy např. v radikálních muslimských zemích, či dříve v oblastech Západního světa až po nejradikálnější směry feminismu, které jdou až k popírání jakýchkoliv rozdílů v dispozicích pohlaví nebo propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.

17. Feminismus • V 60. a 70. letech se začaly feminismus a feministické teorie široce prezentovat. Byl zaměřen na problémy, se kterými se potýká západní, bílá žena ze střední třídy, ale zároveň se snažil odpovídat na problémy všech žen. Od té chvíle se musely řady feministických teorií vypořádat s problémem „ženství“, který pokrývá mnoho individualit se stejným zájmem. Aktivistky pocházely z různých prostředí a feministické teorie se začaly zaměřovat na souvislost mezi rodem a sexualitou s dalšími společenskými atributy jako jsou rasa nebo třída. Mnoho dnešních feministek tvrdí, že feminismus je pevně zakořeněné hnutí, které se snaží bořit hranice sestávající ze sociálních tříd, rasy, kultury a náboženství; odpovídá kultuře a reflektuje problémy žen té které společnosti: například ženská obřízka v Súdánu či dvojí metr pro posuzování pracovního ohodnocení pohlaví na západě; debaty na témata znásilnění, incestu a mateřství jsou srozumitelné a důležité pro každého (nehledě na geografii nebo náboženství).

18. Feminismus • Historie feminismu (či ženského hnutí) bývá dělena na tři vlny, podle převažujících snah a témat. První vlnu feminismu (zhruba 19. století až počátek 20. století) lze charakterizovat jako kritiku nerovností de iure, a tedy boj za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě. Druhá vlna (zhruba 60.-80. léta 20. století) se soustřeďovala především na boj s nerovnostmi, které i přes oficiální rovnost mužů a žen dále přetrvávaly de facto. Třetí vlna feminismu (od 90. let 20. století) kritizuje předchozí esencialistickou a monolitickou definici femininity a rozbíjí jednolitý feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různost žen (podle věku, barvy pleti, sexuální orientace, původu apod.). • Do historie feminismu lze řadit i předchůdce/-kyně feminismu (viz první vlna) a postfeminismus, tedy myšlenkový proud tvrdící, že cílů feministického hnutí již bylo dosaženo a další aktivity již nejsou potřebné.

19. Feminismus • Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen Mary Wollstonecraftové, zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“, které vyšlo v roce 1792. Zde jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí. • V Evropě se začal feminismus vyvíjet souběžně s osvícenstvím v 18. století. Myšlení se na konci 18. století začíná dynamicky proměňovat a začíná výrazněji akcentovat individuální svobody a vymaňovat se z těsného sepětí s náboženstvím. • V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým (hnutí proti otrokářství).Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit rasovému nepřátelství.

20. Feminismus • V Evropě došlo k významné emancipaci žen během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Myšlenky provázející vznik a průběh revoluce oslovily mnoho žen a vzbudily u nich živý zájem o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gougesová, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklarace lidských práv (Deklarace práv muže a občana), hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791Deklaraci práv ženy a občanky. • Tato deklarace nebyla pouhým přepisem původní Deklarace, ale hlásala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a zároveň se dožadovala garance rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy.

21. Feminismus • Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gougesová, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklarace lidských práv (Deklarace práv muže a občana), hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791Deklaraci práv ženy a občanky.[3] • Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy.[2] Bojovnost Olympe de Gougesové, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů, protože politická angažovanost žen byla považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ nové společnosti. Nakonec byla na podzim 1793 popravena gilotinou.[4] Byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. V první fázi revoluce se vůdcům revoluce hodil revoluční potenciál žen a jejich emancipace. Již během revoluce se však rozpoutala zuřivá protiženská kampaň. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí. Pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.

22. Emancipace • Slovo pochází z latinskéhoe-mancipare, propustit z područí, od manus ruka a capere, uchopit, držet.[1] V římském právu znamenalo propuštění dospělého syna z moci otcovské (patriapotestas). Opatření mělo původně syna chránit z nadměrného vykořisťování jeho pracovní síly. (Otec syna často prodával k dočasné práci v cizím domě, kde měl podobné postavení jako otrok, byl tzv. osoba v mancipiu, persona in mancipium). Po vydání Zákona 12 desek začal být trojí formální obrazný prodej (mancipatio) a prodej zpátky (remancipatio) používán k dobrovolnému rozvázání otcovské moci. Syn se stal emancipací osobou suiiuris. Později se tohoto způsobu užívalo i k propuštění otroka a podobně.

23. Novověké emancipace • Novověký program emancipace, chápané nikoli jako propuštění, nýbrž jako vymanění se vlastní silou, začal bojem měšťanů o svobodu a politický vliv od 15. století. Později se týkal náboženských svobod pro menšiny, v 18. století zrušení nevolnictví a od počátku 19. století i emancipace národů a etnik. Už od poloviny 18. století se v Evropě prosazovala emancipace otroků (zrušení otroctví čili abolicionismus) v koloniích, jež se uskutečnila v britských koloniích do roku 1833, ve francouzských před 1858 a roku 1863 v USA. Počátkem 19. století došlo ve většině evropských zemí k emancipaci židů a roku 1829 k emancipaci katolíků v Anglii. V 19. století vzniklo hnutí za emancipaci žen, za jejich přístup na vysoké školy, do zaměstnání a za volební právo. V téže době začíná i zápas dělníků o politická práva a sociální zajištění.

24. Nechtěná emancipace • V době krize nyní muž ztrácí zaměstnání a žena je živitelkou rodiny

25. Přestřelená emancipace • Žena by neměla zapomínat na výchovu svých dětí a péči o domov.