1 / 22

Vícerozměrná pole (1)

Vícerozměrná pole (1). Jazyk C povoluje, aby pole mělo více rozměrů ( dimenzí ) než jeden Z vícerozměrných polí bývá nejčastěji použí-váno pole dvourozměrné – matice ( tabulka ) Dvourozměrné pole je realizováno jako jedno-rozměrné pole, jehož prvky jsou opět jedno-rozměrná pole

penney
Download Presentation

Vícerozměrná pole (1)

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Vícerozměrná pole (1) • Jazyk C povoluje, aby pole mělo více rozměrů (dimenzí) než jeden • Z vícerozměrných polí bývá nejčastěji použí-váno pole dvourozměrné – matice (tabulka) • Dvourozměrné pole je realizováno jako jedno-rozměrné pole, jehož prvky jsou opět jedno-rozměrná pole • Definice dvourozměrného pole:datový_typ idPole[vel1][vel2];

  2. Vícerozměrná pole (2) • datový_typ: • specifikuje datový typ jednotlivých prvků pole • idPole: • identifikátor proměnné typu dvourozměrné pole • vel1: • určuje počet řádků dvourozměrného pole (matice) • jednotlivé řádky jsou zpřístupnitlné pomocí indexův rozmezí 0 až vel1–1 • vel2: • určuje počet sloupců dvourozměrného pole (matice) • prvky v jednotlivých řádcích jsou zpřístupnitelné pomocí indexů v rozmezí 0 až vel2–1

  3. Vícerozměrná pole (3) • Příklad:doublea[4][5];definuje dvourozměrné pole (matici) a se 4 řád-ky a 5 sloupci, jehož prvky jsou typu double

  4. Vícerozměrná pole (4) • Zpřístupnění jednoho prvku ve dvourozměr-ném poli:idPole[výraz1][výraz2] • idPole: • identifikátor proměnné typu pole • výraz1: • výraz, jehož vyhodnocením je dán index řádku,na němž se nachází zpřístupňovaný prvek • výraz2: • výraz, jehož vyhodnocením je dán index sloupce,v němž se nachází zpřístupňovaný prvek

  5. Vícerozměrná pole (5) • Příklad:a[2][3]zpřístupní prvek, který se nachází na řádku s indexem 2 a ve sloupci sindexem 3 • Poznámka: • dvourozměrné (vícerozměrné) pole se do operač-ní paměti ukládá po řádcích (poslední index se mění nejrychleji) • Definice dvourozměrného pole může být spo-jena i s inicializací jeho prvků

  6. Vícerozměrná pole (6) • Příklad:int matice[3][4]={{10, 12, 1, 0},{-5, 8, 20, 1},{-6, -8, 15, 9}}; • Definuje dvourozměrné pole matice, které má: • 3 řádky (indexované v rozmezí 0 až 2) • 4 sloupce (indexované v rozmezí 0 až 3)

  7. Vícerozměrná pole (7) [0] [1] [2] [3] index sloupce • Zápis matice[1][2]zpřístupní prvek s hodnotou 20 [0] 10 12 1 0 matice: [1] -5 8 20 1 [2] -6 -8 15 9 index řádku

  8. Vícerozměrná pole (8) • Pro přístup k prvkům dvourozměrného (více-rozměrného) pole je možné použít i ukazatelů • Nechť je dána definice:int a[2][3];pak zápis a[1][2]je ekvivalentní zápisu*(*(a+1)+2) • Výraz *(*(a+1)+2) se vyhodnocuje v ná-sledujících krocích: • a • označení pole a se převede na ukazatel na první tří-prvkové pole (první řádek, tj. řádek s indexem 0)

  9. Vícerozměrná pole (9) • a+1 • označuje ukazatel na druhé tříprvkové pole (druhý řádek, tj. řádek s indexem 1) • *(a+1) • označení druhého tříprvkového pole, které se převede na ukazatel na první prvek (s indexem 0) tohoto pole • *(a+1)+2 • označuje ukazatel na třetí prvek (prvek s indexem 2) ve druhém tříprvkovém poli • *(*(a+1)+2) • označuje třetí prvek ve druhém tříprvkovém poli, tj. prvek a[1][2]

  10. Vícerozměrná pole (10) • Poznámka: • definice polí, která mají více než dva rozměry se provádí přidáním dalších rozměrů uvedených v hranatých závorkách • např. třírozměrné pole lze definovat jako:int pole[5][6][4]; • pro zpřístupnění jednoho prvku (hodnoty typu int) v poli pole je zapotřebí uvést tři indexy • např.:pole[2][5][1]

  11. Funkce – podprogramy (1) • Podprogram je posloupnost příkazů opatřená jménem, které je možné později používat ja-ko reprezentanta celé posloupnosti • Jako podprogram je vhodné označit algorit-micky ucelenou programovou jednotku řešící vhodně vyčleněný problém • Jazyk C umožňuje zápis podprogramů pomo-cí funkcí • Funkce představuje vhodný způsob zapou-zdření nějakého výpočtu

  12. Funkce – podprogramy (2) • Opakování – funkce je tvořena: • hlavičkou, která specifikuje: • viditelnost funkce vně souboru, ve kterém je defino-vána • návratový typ – typ hodnoty, kterou funkce vrací • jméno funkce • seznam (typ a počet) formálních parametrů, pomocí nichž funkce může komunikovat se svým okolím • tělem funkce, které obsahuje: • lokální deklarace a definice • posloupnost příkazů, která bude po vyvolání funkce provedena

  13. Funkce – podprogramy (3) • Definice funkce:návratový_typjmFunkce(seznam formálních parametrů) { /* Tělo funkce jmFunkce*/ /* Lokální deklarace a definice */ /* Posloupnost příkazů */ } • Poznámka: • při definici funkce není za její hlavičkou uveden středník Hlavička funkce

  14. Funkce – podprogramy (4) • návratový_typ: • udává typ hodnoty, kterou funkce vrací • vrácenou hodnotu je možné použít kdekoliv na pozici výrazu odpovídajícího typu • vrácená hodnota může být také ignorována • jestliže funkce nevrací žádnou hodnotu, pak by návratovým typem měl být typ void • jmFunkce: • identifikátor specifikující jednoznačné jméno funkce • následně se používá pro její vyvolání

  15. Funkce – podprogramy (5) • seznam formálních parametrů: • slouží k předání vstupních hodnot funkci • je-li prázdný, měl by být použitý typ void • formální parametry: • se zapisují včetně svého datového typu • jsou od sebe odděleny symbolem čárka (,) • příklad:int a, int b, double x • identifikátory použité pro formální parametry funkce jsou lokální a z jiných funkcí nejsou viditelné (dostupné)

  16. Funkce – podprogramy (6) • ostatní části programu mohou používat stejné identifikátory, aniž by docházelo ke konfliktům • Jestliže má funkce vracet hodnotu, pak by v jejím těle měl být obsažen příkaz return následovaný výrazem, který je typově kom-patibilní s typem návratový_typ • Příkaz return způsobí ukončení provádění funkce • Vrácená hodnota je dána hodnotou výrazu, který je uvedený za příkazem return

  17. Funkce – podprogramy (7) • Příklad:longint mocnina(int zaklad,unsignedint n){ longintm;for (m=1; n>0; n--)m*=zaklad; return m;} • Funkce počítající hodnotu mocniny zakladn pro zaklad  Z a n N

  18. Funkce – podprogramy (8) • Volání (použití) funkce: • způsobí předání řízení volané funkci, tj. začnou se postupně vykonávat její jednotlivé příkazy • prováděno jménem funkce, za nímž v kulatých zá-vorkách následuje seznam skutečných parametrů (argumentů) reprezentovaných výrazy, tj.jmFunkce(seznam skutečných parametrů) • v době volání funkce dochází k substituci skuteč-ných parametrů za parametry formální • vzájemná korespondence skutečných a formálních parametrů je dána pořadím v těchto seznamech

  19. Funkce – podprogramy (9) • odpovídající si parametry musí být typově kompa-tibilní • provádění funkce je ukončeno: • provedením příkazu return • dosažením konce (provedením posledního příkazu) funkce • po ukončení funkce je řízení předáno na příkaz, který se nachází bezprostředně za voláním funkce • příklad:x=mocnina(2+3,4);vypočítá hodnotu 54 avýsledek vloží do proměn-né x

  20. Funkce – podprogramy (10) • Poznámky: • je-li seznam skutečných parametrů prázdný, pak je nutné v době volání funkce uvést prázdné kulaté závorky • funkce může ve svém těle libovolně volat funkce jiné nebo i sama sebe – tzv. rekurze • funkce není možné do sebe vnořovat • V jazyku C jsou všechny skutečné parametry předávány (volány) hodnotou: • při volání hodnotou substituce skutečného para-metru za formální probíhá takto: • výraz (skutečný parametr) se vyhodnotí

  21. Funkce – podprogramy (11) • formální parametr se stane lokální proměnnou, které je při volání funkce vyhrazeno paměťové místo, do něhož je zkopírována hodnota skutečného parametru • po ukončení funkce se toto místo opět uvolní • funkce může hodnotu této své lokální proměnnéměnit, aniž by se tím měnila hodnota skutečného parametru • Volající funkce může vytvořit podmínky pro změny své proměnné tím, že poskytne její adresu (ukazatel) – pomocí operátoru &

  22. Funkce – podprogramy (12) • Volaná funkce musí definovat parametr jako ukazatel a prostřednictvím něj může nepřímo přistupovat k proměnné volající funkce • Jestliže je jako skutečný (formální) parametr použito jméno pole, pak funkce obdrží adresu začátku pole ke kopírování prvků pole nedojde • Funkce tedy může přistupovat k libovolnému prvku pole a měnit jej

More Related