1 / 24

Pravicový extremismus v Itálii

Pravicový extremismus v Itálii. 8.4. 2009. Fašismus po r. 1945. očista od fašistických živlů ve dvou etapách: 1943, 1945 červenec 1943 - vynucená demise Mussoliniho a jeho uvěznění

niesha
Download Presentation

Pravicový extremismus v Itálii

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Pravicový extremismus v Itálii 8.4. 2009

  2. Fašismus po r. 1945 • očista od fašistických živlů ve dvou etapách: 1943, 1945 • červenec 1943 - vynucená demise Mussoliniho a jeho uvěznění • v noci z 25. na 26. července obsazení davy ulice hlavního města - ostatní města tohoto příkladu brzy následovala - ničily fašistické emblémy, svrhávaly busty diktátora • k organizovanému honu na představitele strany ale nedocházelo • část představitelů italského fašismu uprchal do Německa

  3. Po občanské válce • Útěk Mussiliniho z Gran Sasso, založení loutkové Italské sociální republiky na severu Itálie – republika naprosto podřízena Hitlerovi, úkolem koordinovat boj proti hnutí odporu • Výsledkem krutá občanská válka mezi antifašistickými partyzány a muži „černých brigád“ • Ihned po pádu Italské sociální republiky následovala rozsáhlá, nekompromisní vlna čistek.

  4. Čistky • V druhé fázi selektivní a méně razantní očista prováděná „lidovými“ soudy podléhající výborům národního osvobození, vojenskými soudy a mimořádnými porotními soudy • Při tzv. „divoké“ očistě padlo za oběť 12 až 15 tisíc osob v severní Itálii, z toho tři tisíce v Miláně. • Před popravčí čety se dostalo poměrně málo vysokých hodnostářů režimu a vedoucích stranických kádrů. • Kromě poprav - dlouhé tresty vězení a spousta různých úředníků byla zbavena funkcí

  5. Qualunquismus • Na rozdíl od Německa Itálie po válce plně nezávislá - díky tomu, že v roce 1943 přešla na druhou stranu • Sympatie k fašismu ve společnosti přetrvaly (přece jen to byla doba slávy) • Nejaktivnější ihned po válce FAR (Fasci di azione rivoluzionaria) - mladí militantní lidé (útoky na bývalé partyzányú • První vážné útoky na režim přišly až se vznikem „apolitického“ hnutí, které v listopadu 1945 založil bývalý hlasatel Radia Tobruk Guglielmo Giannini na základě týdeníku Uomo qualunque (obyčejný člověk, člověk ulice).

  6. Člověk ulice • Podpora ze strany bankovních kruhů znepokojených sílícím vlivem výborů osvobození + strach z komunismu • Náklad týdeníku: 80 tisíc (první číslo) - 800 tisíc. • kritika divoké očisty, státu, daní, liberální elity, dekadentní demokracii • 7. listopadu 1945 v týdeníku Uomo Qualunque uveřejněn program politického uskupení – Fronte del Uomo Qualunque • stranický list Buonsenso (Zdravý rozum) • Giannini tvrdil, že nechce napodobovat Musssoliniho, ale zmobilizoval klientelu, která odpovídala klientele prvního fašismu • Útočil na antifašistické „emigranty“ a prospojenecké „zrádce“

  7. Italské volby 1946 • Červen – parlamentní volby - Fronta zisk více než 5 % hlasů a 30 křesel – stala se pátou nejsilnější politickou stranou • Komunální volby na podzim: potvrzení úspěchu Fronty: 8,4 % v Turínu, 10 % v Mantově, 13,7 % ve Florencii, více než 20 % v Římě, 24,5 % v Palermu, 46 % v Bari, 47 % v Lecce • Vítězství hlavně na jihu (horší ekonomická situace a strach z komunismu)

  8. Konec Fronty obyčejného člověka • Řídící kruhy hospodářství si brzy uvědomily, že nejlepší obrana před komunismem jsou křesťanští demokraté (DC) a přestaly hnutí finančně podporovat • řada rozkolů ve straně, úpadek • volby roku 1948 - Fronta jako součást Národního bloku spolu s Liberální stranou: zisk pouze 3,8 % hlasů – krátce na to zánik (týdeník Uomo qualanque zanikl až r. 1960 po smrti Gianniniho) • Qualanqusimus – termín označuje protestní hnutí, srovnatelné s tím, co o několik let později ve Francii znamená poujadismus.

  9. Italské sociální hnutí – MSI • Zánikem Fronty dobrého člověka vznikl prostor pro neofašisty • Ilegální skupiny fašistů se sloučily v prosinci 1946 v politické straně MSI. • Hlavními postavami strany byli většinou představitelé Italské sociální republiky – např. Giorgio Pini, Augusto De Marsanich, Pino Romualdi, Arturo Michelini a Giorgio Almirante. • Dovolávání se původního, revolučního a aktivistického fašismu (nikoli režimního z 2. sv.v.) • Ve straně se utvořila dvě křídla.

  10. MSI • 2 proudy – na jedné straně stáli stoupenci „fašismu – hnutí“ , tzv. socializzatori, většinou mladí lidé, kteří bojovali v řadách republikánských milicí (radikálnější proud). Na druhé „politikové“ pocházející často z řad fašistů, kteří se po 25. červenci 1943 smířili s porážkou režimu a nyní bojovali za integraci hnutí do celonárodní politické hry. Tato diferenciace byla zároveň generační i geografická (revolucionáři na Severu, konzervativci na Jihu). Tyto dva proudy ve straně přetrvávaly po celou dobu.

  11. První roky • Až do roku 1951 převládala tvrdá tendence, ztělesňovaná tajemníkem Almirantem. Úderné skupiny MSI, avanguardisti, útočily na sídla komunistické strany a přepadaly její členy, aniž by proti nim vládní křesťanská demokracie příliš zasahovala. • Ve volbách v r. 1947 (po schválení nové Ústavy) získala MSI 525 000 hlasů (z toho dvě třetiny v jižních provinciích) a šest poslanců. • Roku 1951 byl generální tajemník MSI G. Almirante, jemuž italská justice vykázala nucený pobyt, nucen přepustit místo Augustovi De Marsanichovi, bývalému státnímu podtajemníkovi ministerstva spojů ve fašistické vládě – začátek úspěchu MSI

  12. 1951 • Když tedy corporativisti, stoupenci fašismu jako režimu, spojení s církví a tradičními elitami, zvítězili nad socializzatori, obdivovateli republiky Salo, přijali vedoucí činitelé MSI oficiálně méně „revoluční“ orientaci než byl původní kurz Almiranteho týmu • MSI se dostala na dlouhá léta do hegemonického postavení na krajní pravici – přesto stále vnitřní debaty o směřování strany (mírnější proud se chtěl začlenit do politického systému) • Roku 1951 se MSI skládalo z několika stovek sekcí a mělo desetitisíce stoupenců, především v jižních provinciích. K nim je třeba připočíst paralelní organizace: Movimento femminile, Sdružení studentské a pracující mládeže, Národní federaci republikánských bojovníků.

  13. 1952- 1954 • De Marsanich v roce 1954 přepustil místo Arturu Michelinimu, který vedl stranu jeho stopách (konzervatismus) • Na sjezdu v roce 1956 se objevil třetí proud v MSI – tzv. mladí aktivisté, Pino Rauti, Enzo Erra – styl: tradicionalistický extremismus – z tohoto proudu vzešlo mnoho pozdějších ultrapravicových teroristů.

  14. Volební výsledky MSI • 1948 – 2 % • 1953 – 5,8 % • 1958 – 4,8 % • 1963 – 5,1 % • 1968 – 4,5 % • 1972 – 8,7 % • 1976 – 6,1 % • 1979 – 5,3 % • 1983 – 6,8 % • 1987 – 5,9 % • 1992 – 5,4 %

  15. Identita hnutí • Zcela zásadní otázka pro MSI. • Již od r. 1956 Radikálové kolem Juliuse Evoly (duchovní otec neofašistů) • Na sjezdu v r. 1963 došlo ke ideovým střetům mezi konzervativci a revolucionáři. • Rok 1968 znamenal v dějinách MSI nový mezník. S méně než 1,4 miliony hlasů a 4,5 % v parlamentních volbách – znamenalo ztrátu poslaneckých křesel a MSI porazila i Liberální strana. • G. Almirante byl znovu zvolen do čela MSI – více aktivizačních a socializačních prvků shodujících se s původním fašismem – MSI chytlo druhý dech (i díky ekonomickým potížím Itálie)

  16. Strategie napětí • Označení pro strategii, která měla destabilizovat demokratické instituce v Itálii, spojována s bombovými útoky v 60./70. letech. • Některé skupiny, které byly spojovány se strategií napětí měly vazby na MSI, i když stály mimo ně. • Akce: k první významné došlo v Miláně: na piazza Fontana před budovou Národní zemědělské banky vybuchly 2 bomby – 14 mrtvých a mnoho zraněných (obviněna ultralevice). • Útok v Brescii, vykolejení vlaku 12 mrtvých – Ordine nuovo (černý řád). • Nejvražednější z atentátů spáchaných v letech 1977 – 1982 se udál na nádraží v Boloni. V srpnu 1980 si vyžádal 85 mrtvých a 200 zraněných.

  17. Nové hledání sama sebe • Sněm v roce 1970 dal straně zelenou, aby se vydala směrem k „moderní“ pravici – méně zahleděné do minulosti a usilující o vyhovění politické poprávce (snaha opustit ghetto, ve kterém byla MSI uzavřena) • Úspěšná cesta potvrzena v komunálních volbách 1971 (někde mezi 15 – 22 %) • V této době už to není malá strana, kterou lze přehlížet: 400 000 členů, 300 000 členů neofašistických odborů, 55 poslanců, 26 senátorů – koaliční potenciál • Zdálo se, že z MSI se stane masová strana – dobré podmínky: ekonomické problémy, nezaměstnanost X nestalo se tak, naopak odliv voličů (zřejmě si uvědomovali, kam vede demagogie a měli v paměti atentáty) • Obnovení sporu mezi jednotlivými křidly – rozkol a odchod mnoha členů – třetinová ztráta (založení strany Democrazia nazionale – krátká životnost, ve volbách 1979 zisk 0,5 % - rozpuštění) • Na konci 70. let opět změna strategie – radikalizace, odmítání jakéhokoli kompromisu s režimem, ale oficiálně se střežili podporovat teroristické útoky – přesto počítali s tím, že budou těžit ze strategie napětí

  18. MSI – Národní aliance • Nemocnému Almirantemu se ještě před smrtí podařilo nechat na XV. Sjezdu strany v Sorrentu v prosinci 1987 zvolit Gianfranka Finiho (kontiunita). • Přesto: v roce 1990 do čela strany Pino Rauti • Začátek přistěhovalecké problematiky – Itálie byla vždy zemí vystěhovaleckou, teď na konci 80. let 1,6 % přistěhovalců (Rauti tento problém ale nereflektoval, neviděl jaký úspěch přináší vsazení na kartu strachu z cizí invaze Le Penovi?, zaměřil se na zisk voličů nalevo od KS) • jenže téma tolerance vůči cizincům němělo ve straně vliv (anketa na sjezdu): 80 % delegátů cítilo ohrožení národní identity, 60 % pro poslání imigrantů domů, 46 % uznalo nadřazenost a podřazenost ras, 44 % - židé mají v rukou finanční moc. - silná xenofobie • Návrat Finiho do čela strany – reflektoval xenofobii a vyžadoval antiimigrační zákony • Rok 1992 (!). – velký volební propad všech vládních stran, kromě MSI (nebyla zapojena do korupčních afér) • Zdálo se, že cesta pro MSI je volná X změna volebního systému – smíšený s převahou většinového (75 %) – čas pro vystoupení z ghetta! • Bývalé MSI, z něhož se stala Aleanza nazionale, zapojené do parlamentní hry a souhlasící v principu s rozchodem s politickou kulturou zděděnou po mussolinistické éře

  19. Strategie 1994 • Spojenectví s Forza Italia (S.Berlusconi) – do voleb v koalici: Pól svobody (na severu) – Forza Italia a Liga severu. Dobrá vláda (na jihu) – Forza Italia a MSI-AN. • Hlavní překvapení voleb MSI-AN – 13,5 % voličů. Fini ztrojnásobil zastoupení politické strany (109 poslanců, oproti 34 z roku 1992). • MSI-AN se 1994 dostalo k moci ve vládě S. Berlusconiho, v níž mělo 5 ministrů a 12 státních podsekretářů • Od r. 1995 (jen AN) je možné považovat AN za konzervativní stranu, dle výsledků sjezdu z Fiuggi (proti rasismu, proti totalitarismu, Fini navštívil Ardeatinské masové hroby, kde SS popravili mnoho lidí apod.) (ten Fini, který před 18 lety oslavoval fašistickou hymnou výročí pochodu na Řím a který prohlašoval, že Mussilini byl největší hlavou státu ve 20. století; nyní uznává demokracii se všemi principy) • Pino Rauti – založení Sociálního hnutí-Trojbarevný plamen. – Neúspěch.

  20. Otázka Ligy severu • V80. letech začátek krize politického systému (korupce, klientelismus), kompromitace DC – prostor pro nové strany • sever Itálie: Benátská liga, Piedmontský svaz, Lombardská liga – požadavky na autonomii, upřednostňování vlastních občanů • Boj proti „režimu stran“, kritika státní správy, klientelismu • Kritika přerozdělování financí ve prospěch Jihu, otevřené nepřátelství vůči přistěhovalcům z jižní Itálie, požadavek federalizace Itálie – xenofobní a rasistické momenty • 1989 spojení lig do formace Liga severu • Volby 1992 – 8,7 % • Volby 1994 - spojenectví s Forza Italia (117 mandátů)

  21. Liga severu • 1996 – změna strategie: silný nacionalismus a separatismus (projekt Padánie, úprava názvu strany na Liga severu za nezávislost Padánie) • republika Padánie prohlášena v polovině září 2006 během manifestace, prozatimní vláda –soudy kvůli „útoku na celistvost státu“ • 1998 obrat k federalismu, vstup do vlády • Nyní není Liga tolik radikální, začlenila se do systému, chybí kritika estabilishmentu, výlevy proti cizincům

  22. Je Liga severu krajně pravicová? • Ne: fašismus je jí cizí, nekritizuje režim, nepodněcuje ke xenofobii, je příliš integrovaná do systému, voliči z celého pravo-levého spektra • Ano: nacionalismus, populismus, nesnášenlivost vůči cizákům z jihu, snaha o převrat, antiamerikanismus, anti-EU • V každém případě regionálně populistická

  23. Mimoparlamentní hnutí • Velká část zanikla v průběhu 90. let na základě soudních stíhání • Skinheads, neonacisté: Movimento politico, Azione Skinhead (po zákazu v ilegalitě) Autonomní nacionalisté Resistenza Nationale • Neofašisté: Fronte nazionale, Lega nazionale popolare, Meridiano Zero (zakázány) Forza Nuova – vznik 1997, bez volebních úspěchů, řízená miliardáři, organizace nostalgiků, člen Evropské národní fronty Sociální hnutí-Trojbarevný plamen – založena P. Rautim (býv. předseda MSI), neúspěch

  24. Veneto Fronte Skinheads – „kulturní asociace“, existence cca 20 let, pořádání koncertů s mezinárodní účastí, včetně české (NO): Veneto Summer Fest, VFS-USGI Fest (11.dubna 2009) • Kapely: Zetazeroalfa, Strappo, Arm­co, The Criminals

More Related