Zjevení v Křesťanství

1. Zjevení v Křesťanství Mgr. František štěch, Th.D.

2. Zjevení • Samotné slovo „zjevení“ (lat. revelatio; podobně např. ang. revelation a další) je slovesné podstatné jméno odvozené od slovesa „zjevit“ (zjevit se). Již samo slovo ukazuje, že jde o jakési odhalení dosud neznámých, či ne zcela zřejmých skutečností. Latinské „revelatio“ znamená „odhalení něčeho co bylo zakryto“ (podobně jako řecké „apokalypsis“). V náboženském smyslu se jedná o zjevení tajemství, které v sobě skrývá zpravidla řád fungování světa, smysl veškeré existence, či jiné skutečnosti lidskému poznání běžně skryté.

3. Křesťanské zjevení • Jako vzduch je živlem umožňujícím ptákům létat a voda rybám plavat, tak je Boží zjevení živlem umožňujícím teologii myslet, bádat, působit a být. Na Božím zjevení stojí, dýchá, z něho vyrůstá. V tomto smyslu by se snad dalo říci, že zjevení je cosi jako transkategoriální, a tudíž transcendentálně-teologický pomysl (nechci říci pojem). Nu a právě proto, že zjevení se má k teologii jako vzduch k ptáku a voda k rybě, tak si teologie tento umožňující živel své existence nekladla za objekt svého kritického tázání. Boží zjevení jí zůstávalo mlčky přijímaným předpokladem, takže nebylo kriticky reflektováno, pojmově tematizováno, a tak vměstnáno do určitých pojmových kategorií či myšlenkových modelů. Propracovaný traktát o Božím zjevení chyběl. A kdo ví, zda nepřiznanou příčinou této lakuny nebyla též jakási podvědomá obava vždy trochu malověrných teologů, že by si takovou kritickou reflexí sami podřezávali větev, na které sedí. Karel Skalický

4. Křesťanské zjevení • Křesťanským jazykem proto můžeme zjevení velmi obecně charakterizovat jako Boží svobodnou aktivitu (srov. DV2), která odhaluje člověku to, co leží za hranicemi možností jeho poznání a zve ho tím do vztahu (srov. DV6). V podstatě bychom to mohli přirovnat k vyznání lásky, kdy jeden druhému sděluje své city a očekává kladnou, avšak může dostat i zápornou odpověď. Stejně tak i Boží pozvání člověka do vztahu vyžaduje lidskou odpověď – pozitivní odpověď víry či negativní odpověď nevíry (srov. DV5). Obě dvě varianty jsou v rámci realizace lidské svobody možné. Tato možnost svobodného rozhodnutí pro Boha, nebo proti Bohu je zakotvena již v samotném řádu stvoření.

5. Zjevení jako „meteorit“ a „vulkán“ V zásadě lze tedy rozlišit dva základní modely zjevení: • Zjevení jako „meteorit“ - Meteorit zde symbolizuje vpád transcendentálního zjevení do pozemského imanentního světa, kde působí svým dopadem jako zmíněné vesmírné těleso. • Zjevení jako „vulkán“ - Stejně tak jako se ve vulkánu hromadí láva, hromadí se v člověku zjevení, které nakonec vyvře na povrch. Dějiny jsou symbolizovány stále rozsáhlejší erupcí neustále narůstajícího zjevení.

6. Zjevení ve Starém Zákoně • Ve starozákonním pojetí zjevení je to JHVH, který se progresivně zjevuje skrze své činy a mluvení jako stvořitel a pán dějin. Bůh mluví, ať už sám (např. k Mojžíšovi Ex 3,1-4,17), nebo prostřednictvím vyvolených osob (proroci – např. Ez 3,1-4), avšak vždy v konkrétní historické situaci Izraele. Boží řeč je často doprovázena rozličnými theofaniemi, sny, vizemi a pod. Bůh manifestuje svou moc v dějinách Izraele tedy především svým slovem, které zajistí lidu Izraele požehnání, mír, prosperitu a svatost, pakliže ovšem bude zachovávat smlouvu, kterou Bůh Izraeli v dějinách starého zákona opakovaně nabízí. Její příjímání i porušovaní je charakteristické pro izraelský národ, avšak Bůh dokládá pravdivost svých zaslíbení stále novými a novými mocnými činy o nichž zpívají žalmy (např. Ž 111 a 118). JHVH se tedy sám stává viditelný a poznatelný ve svých mocných činech [konaných zpravidla (stejně jako stvoření) pouze slovem]. Kdokoliv vidí nebo prožije mocné Boží činy, poznává v nich Boha a setkává se s ním. Bůh ve svých činech přestává být skrytý a je zjevený. Žalm 98 je např. podle Rolfa Rendtorffa takovým kompendiem starozákonního chápání Božího zjevení.

7. Zjevení v Novém Zákoně • Nový zákon především prohlašuje, že univerzální zjevení je lidem dáno v Ježíši. Tato pravda má být hlásána Ježíšovými učedníky všem národům až do konce časů (Mt 28,18-20). Bůh si pro tento úkol volí svobodně první apoštoly, kteří zaujímají místo starozákonních proroků. Svými slovy a skutky mají všem národům světa zvěstovat vyvrcholení Božího zjevení v události Ježíše Krista, která uzavírá a naplňuje celou starozákonní ekonomii. Typické novozákonní pojetí zjevení nacházíme v listě židům: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ (Žid 1,1-2).

8. Model 1. Zjevení jako věrouka (Boží mluvení – LocutioDei) • Pro katolickou neoscholastiku, stejně tak jako pro evangelikální protestantismus je „nadpřirozené“ zjevení předáváním vědomostí skrze Boží mluvení – médiem je tedy řeč. • Schéma neoscholastického myšlení je v zásadě prosté. Z Písma víme, že Bůh mluví, a jestliže Bůh mluví, tedy něco říká, a když něco říká, tak to, co říká, je tzv. „zjevená nauka“. Zjevená nauka může být sepsána, a když je sepsána, tak činí knihu a tato kniha tedy obsahuje zjevení. Proto je Písmo prezentováno jako neomylné. Tím se kruh uzavírá a je jasné, že zjevení je primárně Boží mluvení. • Katolická neoscholastika však odmítla protestantský důraz na soběstačnost Bible a zastávala názor, že zjevení má dva zdroje: Písmo a tradici. Tradice vyjasňuje a podporuje zjevené pravdy obsažené v Bibli. Díky těmto zdrojům zjevení může pak magisterium vyhlašovat některé pravdy víry, i když tyto nejsou v Písmu jasně definovány. Nevýhodou toho je teoretická možnost mocenského zneužití Písma, velikou výhodou naproti tomu možnost pro biblické texty hovořit stále aktuálním způsobem k věřícím všech dob. V zájmu o Písmo se však evangelikální tradicionalismus shoduje s katolickou neoscholastikou.

9. Model 2. Zjevení jako Boží jednání (ActioDei) v dějinách • Ohledně svého obsahu je zjevení historickým modelem portrétováno jako velké Boží činy v dějinách. Události, které viděny ve vzájemných souvislostech, ukazují Boha jako Pána a cíl dějin. Co do formy má zjevení v přístupu tohoto modelu opět charakter událostí a činů. Nejvýznamnější událostí je vtělení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše z Nazaretu. Celé dějiny Božího zjevování lidu Izraele jsou v ní jednou provždy potvrzeny a reinterpretovány. Odpovědí na zkušenost se zjevením je pevná víra v Boha, který ukázal plně svou dobrotu, všemohoucnost a zjevil člověku své božství. Ti, kdo tímto způsobem odpoví na zkušenost Božího zjevení, dojdou konečné spásy.

10. Model 3. Zjevení jako vnitřní zkušenost a Boží sebesdílení (AutocomunicatioDei) • Co se týče formy, je zjevení považováno za aktuální vnitřní zkušenost s Bohem. Pro většinu autorů tohoto modelu je možné přímé setkání člověka s Bohem v nitru lidské duše. I přes to se najdou někteří autoři, kteří trvají na tzv. „zprostředkované aktuální vnitřní zkušenosti“. Tvrdí, že pravé zakoušení Boha je možné pouze ve společenství s proroky a především Ježíšem a právě skrze ně a podle jejich příkladu, neboť to byl právě Ježíš, kdo měl jako celý člověk nepřekonatelně intimní vztah s Bohem. Jen díky následování jeho příkladu se mu můžeme připodobnit. Obsahem zjevení potom není nauka, ani objektivní informace o minulých událostech, nýbrž raději Bůh sám, který se láskyplně sklání k člověku, naplňuje jeho nitro svou milostiplnou přítomností a v tichu chrámu lidské duše s ním rozmlouvá. • Zjevení je pro teology zabývající se jím jako vnitřní zkušeností zdrojem spásy. Zjevení umožňuje člověku ve zkušenosti setkání s Bohem cítit předchuť „věčného života“. Ačkoliv by nemuseli, odmítají autoři tohoto modelu přijmout učení o nesmrtelnosti a vzkříšení z mrtvých jako zjevené pravdy. Nakonec je to ještě „zbožný akt“, „motlitba srdce“ či „komplexní náboženský postoj“, jež jsou přiměřenou odpovědí člověka na zkušenost zjevení.

11. Model 4. Zjevení jako dialektická přítomnost • Co do formy zjevení dialektický model hovoří o samotném Kristu ve formě Slova. Nic konečného nemůže být formou zjevení (ani Bible), pakliže skrze to nehovoří samotné Slovo = Kristus = Bůh. To samé platí pro církevní hlásání Božího slova. Církevní hlásání Božího slova (eventuelně i svátosti) musí být vždy podřízeno Božímu slovu tak, jak je zaznamenáno v Písmu, a Písmo (psané slovo) je podřízeno Kristu – Slovu zjevenému. Obsahem zjevení pro dialektický model je pak rovněž sám Bůh, který zjevuje sám sebe (skrze Slovo = Bůh „mluvící“). • Specifické křesťanské zjevení je sám Ježíš Kristus – ZJEVOVATEL = ZJEVENÍ ! • Událost Ježíše Krista je však brána jako něco ne-dějinného (mimo-dějinného či nad-dějinného). Paradoxně je však opět nemožné o ní hovořit mimo běžné dějiny. Zjevení je tedy bezmístní a bezčasové a zároveň místní i časové. • Aby bylo zjevení skutečně zjevením, musí mu být ze strany člověka porozuměno. Zjevení není tématem pro teology, zjevení je pro člověka a má sloužit k jeho poznání Boha, sebe sama a k jeho nasměrovaní ke spáse. Současné ano i ne tedy nemůže být konečnou odpovědí na otázku zjevení.

12. Model 5. Zjevení jako nové vědomí (dějinné narůstání zjevení) • Teologové „nového uvědomění“ či „postupného narůstání“ trvají na nezastupitelné roli rozumu v procesu přijímání zjevení; rozumu, který díky Božímu zjevení a v jeho procesu nabývá postupně svého osvícení Pravdou. Z toho důvodu nemůže být zjevení nikdy umístěno pouze do minulosti. I když je (např. pro Teilharda de Chardin) konkrétní historická událost Ježíše Krista vrcholem a úplností Božího zjevení, neznamená to, že by proces zjevování nemohl pokračovat. Vtělení je totiž každodenní realitou, nakolik je „Tělo Kristovo“ budováno ve světě již od dob Ježíšových. A toto postupné prosazování se Slova, Pravdy či chcete-li Krista ve světě vyvrcholí definitivně v závěrečné Parúsii. • Zjevení se pro ně zdá být jakýmsi rámcem, v němž se realizuje víra jako neustálé hledání transcendence – expanze našeho vlastního vědomí. Bůh je pokaždé novým horizontem odhalovaným postupně ve zjevení. Zjevení je vlastně pokračující proces odehrávající se uvnitř člověka tak, jak se přibližuje ke Zjevovateli; je to nikdy nekončící hledání se zásadně otevřeným koncem, kde víra tuší plnost bytí ve společenství Stvořitele se svým stvořením. • Co do formy je zjevení v perspektivě tohoto modelu především průlomem do vyšších sfér lidského vědomí. • I když zjevení dochází svého naplnění na své antropologické úrovni, když vyústí do tzv. „nového vědomí“ (do víry). Když lidé mluví a jednají ve víře, užívají jazyk, který vyjadřuje jejich vlastní koncepty zjevení, jež jsou však zpětně utvářeny jejich vlastní vírou. Jazyk, jímž hovoříme o zjevení, je však vždy nedokonalou lidskou snahou popsat vznik víry mající základ v nadpřirozeném Božím díle – Boží milosti.

14. Syntéza křesťanského zjevení: • Zjevení je Boží svobodná aktivita směrem k jeho duchovním tvorům. Ve svém zjevování poskytuje Bůh dar, který převyšuje a precizuje základní dar stvoření. • Skrze zjevení Bůh sdílí pravdu o sobě samém i o svém vztahu s člověkem. Zjevená pravda je vždy, alespoň svou částí, za hranicí poznatelnosti lidskou myslí a jí vlastními silami. • Pravda zjevení je duchovně důležitá. Má svou hodnotu pro spásu (to znamená, pro absolutní a konečné dobro jedince a společenství). Většina by považovala zjevení za nezbytné pro spásu. • Zjevení přichází pro křesťany konečně rozhodujícím způsobem v Ježíši, vtěleném Slově Božím. • Pro křesťany je normální cestou ke zjevení církev, která čte a hlásá biblické poselství. • Zjevení vyžaduje pozitivní vnímání ze strany těch, k nimž přichází. Toto vnímání či odpověď se povětšinou označuje slovem „víra“.

15. Jakou definici zjevení by akceptovali představitelé všech uvedených modelů? • „Zjevení je svobodná Boží činnost sdělující spásonosnou pravdu stvořeným osobám (myslím, duším – „minds“), především skrze Ježíše Krista, jak to přijala apoštolská církev a dosvědčuje Bible a trvající společenství věřících.“ Viz. DULLES, A. Models of Revelation, s. 117.