1 / 26

F II– 15 Příklady použití magnetických polí

F II– 15 Příklady použití magnetických polí. Hlavní body. Použití Lorentzovy síly Proudy jsou pohybující se náboje Náboje v elektrickém i magnetickém poli Měření specifického náboje Příběh objevu elektronu Hmotová spektroskopie Hallův jev Urychlovače částic. Znovu Lorentzova síla.

amena-beach
Download Presentation

F II– 15 Příklady použití magnetických polí

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. FII–15Příklady použití magnetických polí

  2. Hlavní body • Použití Lorentzovy síly • Proudy jsou pohybující se náboje • Náboje v elektrickém i magnetickém poli • Měření specifického náboje • Příběh objevu elektronu • Hmotová spektroskopie • Hallův jev • Urychlovače částic

  3. Znovu Lorentzova síla • Vraťme se k Lorentzově síle : a zabývejme se užitím totohoto vztahu. • Začněme pouze s magnetickým polem. • Ukažme, že platí :

  4. Proudy jsou pohybující se náboje I • Mějme přímý kousek vodiče délky L kolmo na magnetickou indukci a v něm náboj q, pohybující se rychlostí v. • Na překonání vzdálenosti L bude náboj potřebovat čas : t = L/v • To odpovídá proudu : I = q/t = qv/L  q = IL/v • Dosadíme za q do výrazu pro Lorentzovu sílu : F = qvB = ILvB/v = ILB

  5. Proudy jsou pohybující se náboje II • Chceme-li znát, jak se v magnetickém poli chová určitý vodič, protékaný proudem, můžeme si pro jednoduchost představit, že nosiče náboje jsou kladné a pohybují se vesměru tekoucího proudu. U většiny jevů nezáleží jakou polaritu nosiče náboje ve skutečnosti mají, ani se jimi tedy nedázjistit. Výjimkou je např. Hallův jev. • Ilustrujme to na vodivé tyčce pohybujicí se na vodivých kolejnicích v magnetickém poli.

  6. Proudy jsou pohybující se náboje III • Připojme zdroj ke dvěma rovnoběžným kolejničkám, ležícím v rovině, kolmé k magnetickým siločárám. Položme na ně dvě vodivé tyčinky. V jedné budou nosiče kladné, ve druhé záporné. • Vidíme, že vzhledem k tomu, že se náboje opačné polarity pohybují při stejném směru proudu na opačnou stranu a síla působící na náboje rozdílné polarity je opačná, bude síla působící na obě tyčky stejná. Toto je vlastně principelektromotoru.

  7. Pohybující se náboj v magnetickém poli I • Vstřelme nabitou částici q, m rychlostí vkolmo do homogenního magnetického pole o indukci B. • Velikost síly působící na částici je F = qvB a její směr můžeme najít z vlastností vektorovéhosoučinu FvB musí tvořit pravotočivý systém. • Protože F je kolmá k v, bude neustále měnit směr pohybu, ale nikolivelikost rychlosti a výsledný pohyb částice bude kruhový.

  8. Pohybující se náboj v magnetickém poli II • Výsledný pohyb je analogický pohybu planetárnímu. Lorentzova síla musí být silou dostředivou kruhového pohybu : mv2/r = qvB • Obvykle se měří r, aby se identifikovaly částice : • rje úměrné velikosti rychlosti a nepřímo úměrné specifickémunáboji a mg. indukci.

  9. Pohybující se náboj v magnetickém poli III • Tento vztah je základem pro identifikaci částic například v mlžnékomoře, používané v částicové fyzice. • Můžeme okamžitě určit polaritu částice. • Jsou-li dvě částice stejné, má ta s většímrvětšírychlost a energii. • Jsou-li stejné rychlosti, má částice s většímspecfickýmnábojemmenšír.

  10. Měření specifického náboje I • Tento princip lzepoužít k měření specifickéhonábojeelektronu. • Volné elektrony získáme ze žhavené elektrody (katody). Potom je urychlíme napětím U, necháme vletět kolmo do magnetického pole o indukci B a změříme poloměrr jejich kruhové dráhy.

  11. Měření specifického náboje II • Vyjádříme rychlost: mv2/r = qvB  v = rqB/m • Tu dosadíme do rovnice, vyjadřující zachování energie během urychlování :mv2/2 = qU q/m = 2U/(rB)2 • Veličiny na pravé straně jsou měřitelné. B lze vypočítat z proudu a geometrieelektromagnetů, obvykle Helmholtzových cívek.

  12. Specifický náboj elektronu I • Původní přístup objevitele elektronu J. J. Thompsona v roce 1897 byl odlišný. • Používal zařízení známé nyní jako “rychlostní filtr”. • Použije-li se magnetické pole B a kolmé elektrické pole Esprávné polarity, projdou filtrem pouze částice, mající určitou rychlostv.

  13. Specifický náboj elektronu II • Má-li částice filtrem projít, musí se navzájem kompenzovatelektrická a magnetická síly, které na ní působí : qE = qvB  v = E/B • Tato podmínka nezávisí ani na hmotnosti ani na náboji částic!

  14. Specifický náboj elektronu III • Thopson tedy : • Použil elektronové “dělo”, nyní známe jako CRT. • Označil si, kam dopadají nevychýlené elektrony při nulových polích. • Zapnul elektrické pole E a označil si výchylku. • Zapnul také magnetické pole a nastavil jeho indukci B, aby paprsek elektronů dopadal na stejné místo, jako při nulových polích.

  15. Specifický náboj elektronu IV • Vletí-li nabitá částice o hmotnosti m rychlostí v do elektrického pole o intenzitě E, koná pohyb po parabolické dráze (obdobně jako při vodorovném vrhu) a po průletu úsekem pole o délce L, je odchýlena o y : y = EqL2/2mv2 • Dosadíme za rychlost v = E/B a dostaneme : m/q = L2B2/2yE

  16. Hmotová spektroskopie I • Výše popsané principy jsou také základem významné analytické metody – hmotnostníspektroskopie, která funguje následovně : • Analyzovaný vzorek je separován, např. GC a ionizován. • Ionty se urychlí a nechají prolétnout rychlostním filtrem • Nakonec vletí kolmo do magnetickéhopole a měří se množství částic v závislosti na poloměru dráhy.

  17. Hmotová spektroskopie II • Výsledkem je množství částic v závislosti na specifickém náboji, z něhož lze, alespoň principiálně rekonstruovat chemickésložení analyzované látky. • Moderní hmotnostní spektroskopy obvykle pracují s proměnným polem, aby poloměr r byl konstantní a svazek částic dopadal po stejné dráze do velice citlivého detektoru. • Základní princip ale zůstává stejný.

  18. Hallův jev I • Vložme vzorek látky ve tvaru tenké, podlouhlé a ploché destičky do homogenního magnetického pole, aby silořáry procházely kolmo jeho největší plochou. • Protéká-li proud po délce, objevuje se tzv. Hallovo napětínapříč vzorku. • Polarita tohoto napětí závisí na polaritě volných nosičůnáboje a jeho velikost nese informaci o jejich pohyblivosti.

  19. Hallův jev II • Okraje vzorku se budou nabíjet až do rovnováhy mezi elektrickými a magnetickými silami : qE = qvdB • Je-li rozměr napříč L, bude Hallovo napětí U : Uh = EL = vdBL

  20. Urychlovače částic • Urychlovače se staví, aby se získaly nabité částice a velké energii. Obvykle používají elektrické pole k urychlování a magnetické k udržení svazku částic v určitém tvaru (fokusaci). • Cyklotrony • Synchrotrony

  21. Cyklotrony I • Cyklotron je plochý, dutý, evakuovaný buben, rozdělený na dvě, v půdorysu, polokruhové části. Materiál musí být vodivý, ale proniknutelný pro magnetické pole, které je kolmé k plochám. Obě části jsou připojeny k vysokonapěťovému a vysokofrekvenčnímu generátoru, který přepíná polarity. • Částice jsou urychlovány při průchodu mezerou a přepínání způsobuje, že projdou jen ty, které mají správnou frekvenci kruhového pohybu.

  22. Cyklotrony II • Poloměr je určen : • r = mv/qB •  = v/r = qB/m  • f = /2 = qB/2m • frekvence fje naladělna na částice s určitým specifickým nábojem. Konečná energie závisí na počtuprůchodůmezerou. Omezení: velikost Ek ~ r2, relativita.

  23. Homework • Chapter 28 – 1, 2, 5, 14, 21, 23 • Due this Wednesday July 31st !

  24. Things to read • Repeat chapters 27 and 28, excluding 28 7, 8, 9, 10

  25. The vector or cross product I Let c=a.b Definition (components) • The magnitude |c| Is the surface of a parallelepiped made by a,b.

  26. The vector or cross product II The vector c is perpendicular to the plane made by the vectors a and b and they have to form a right-turning system. ijk = {1 (even permutation), -1 (odd), 0 (eq.)} ^

More Related