1 / 13

Politické důsledky globalizace

Politické důsledky globalizace. - Dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV (států)

savea
Download Presentation

Politické důsledky globalizace

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Politické důsledky globalizace - Dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV (států) - I když státy stále hrají svou významnou roli ve světovém dění, globalizace postupně rozdíl mezi vnitřním a zahraničním děním stírá, hranice států se stávají průchodnými, přičemž vzrůstá vliv nadnárodních útvarů, mezinárodních uskupení a organizací. Zatímco ve 20. století moc státu enormně vzrostla, nyní hrozí až jeho vymizení. Hovoří se o „postsuverénních státech“ – moc se „vsakuje dolů i vzlíná vzhůru“. (loajality spjaté s regionem, náboženskou nebo etnickou identitou, regionalizace, náboženský fundamentalismus). Na druhé straně růst významu mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, WB, IMF, WTO).

  2. Politické důsledky globalizace Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

  3. J. Keller, podle něho je globalizace někdy mylně datována příliš brzy (antika, 19. století), jindy zase příliš pozdě. Ve skutečnosti nutno však odlišit dvě fáze globalizace: - první fáze globalizace začíná po 2. světové válce (1939 - 1945) a v 50. a 60. letech 20. století probíhá v režii západních států, ty se orientují na vývoz zboží a dovoz surovin z rozvojových zemí, to zajišťuje zaměstnanost ve vyspělých zemích, což umožňuje financování sociálního státu; • druhá fáze globalizace začíná po roce 1970 a v 70. a 90. letech 20. století probíhá již ne v režii západních států, nýbrž v režie nadnárodních společnosti, ekonomický vývoj zde působí proti zájmům sociálního státu, korporace praktikují přesuny výroby do třetích zemích, kde jsou nízké mzdy, dožadují se daňových prázdnin a různých dotací, postupně tak soukromý zájem pohlcuje veřejný sektor. Tři možné cesty dalšího vývoje: • návrat k etatistickému modelu • pokračující kolonizace veřejného sektoru soukromým zájmem korporací s následnou refeudalizací společnosti a rostoucím vlivem mafiánských struktur • spojení těch, kdo sdílejí společnou nejistotu, spojenou s neoliberální formou globalizace (anarchismus)

  4. Geopolitický klíč (realismus) • Americké století • Úpadek Evropy, Ruska a Číny • Vzestup Turecka, Japonska, Polska • Ekologie a oteplování (úpadek demografického růstu, nové technologie)

  5. Global Governance • větší ovladatelnost globální ekonomiky a globálních politických procesů, zvýšení demokratické participace v rozhodovacích procesech na mezinárodní a globální úrovni • zvýšená „manažerská“ efektivita mezinárodních institucí Má jít o instituci, mocenské centrum, nebo mezinárodní režim? (vláda principů, lidská práva…) • nezbytnost čelit globalizaci (chaos, nestabilita) • globální demokracie • globální sociální spravedlnost • reformovaná OSN X • zneužitelnost, paternalismus, utopie • zachování autonomie států • moc neformálních a tajných vlivových uskupení? • Světovláda, New World Order – příchod Antikrista?

  6. Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů. 2008. Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

  7. Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: • náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice • oslabení císařské moci • vznik územně svrchovaných států jako jediných aktérů MV (svrchovanost jako základní pravidlo evropského řádu)

  8. Mezinárodní vztahy Realistická tradice Základem realismu je důraz na mocenskou politiku. Realisté si uzmuli tento pojem, protože mají zato, že chápou MV takové, jaké skutečně jsou, narozdíl od ostatních, kteří se zabývají utopiemi (MV jak mají být, liberálně-idealistické tradice) - za rozhodující otázku MV považují problém moci - rivalita a válka je trvalým prvkem MV, trvalá spolupráce a mír jsou nereálné - aktéry MV jsou takřka výhradně státy - státy jednají v MV racionálně Liberálně-idealistická tradice Definitorickým znakem idealismu je, že na MV pohlíží z hlediska morálních hodnot a právních norem, má tedy normativní charakter. - Je zde přesvědčení o možnosti trvalého míru a spolupráce v MV, které se opírá o hlubší předpoklad o jednotě lidstva, základem je internacionalismus, tedy přesvědčení, že uspořádání lidských věcí se musí řídit univerzálními a nikoli jen lokálními, národními principy. -Lze oddělit liberální a idealistické směry – liberální předpokládají, že základem je ekonomická spolupráce, idealisté předpokládají, že trvalý mít se musí opírat o změnu norem MV. Extrémní formou této tradice je „mírové“, či „pacifistické“ hnutí.

  9. Realistická tradice Platon a Aristoteles – nic, co by se týkalo vztahů mezi polis Thukydides (- 5. stol.) se svým dílem Dějiny peloponéské války (Válka koalice států vedenou Spartou proti vzrůstající moci Periklových Athén ) Thukydidés – Machiavelli – Hobbes - (moc) X Stoikové – Augustin – Tomáš Akvinský – Locke – Kant - (univerzalismus, hodnoty)

  10. Realistická tradice Edward Hallet Carr anglický diplomat, dílo The Twenty-Years Crisis, 1919-1939, Utopismus je podle něj voluntaristický, věří v možnost změny radikálním aktem vůle, chce vytvořit nový svět (levicově radikální), zatímco realismus je pravicově konzervativní, dichotomie: realismus x utopismus odpovídá: praxe x teorie Hans Morgenthau Politika mezi národy (1948) Politics Among Nations, Američan německého původu, národní zájem – základní koncept Kenneth Waltz Člověk, stát a válka (1959), Teorie mezinárodní politiky (1979), kterým se stává zakladatelem neorealismu, činí ústupky scientismu... Považují MV za anarchické, kde funguje logika mocenské rovnováhy Kritika realismu: nemožnost reformy, determinismus, státocentrismus, nepočítá s jinými aktéry MV a zejména s oslabením států v důsledku globalizace, pomíjí význam ekonomiky a idejí, neodůvodněně předpokládá, že státy se chovají racionálně, přehlíží spolupráci a možnost dohody...

  11. Idealistická tradice Norman Angell, Velká iluze (1910), v roce 1933 dostal Nobelovu cenu míru staví na britském liberálním myšlení, rozvíjí argument interdependence, zejména ekonomické, racionalita je zejména ekonomická racionalita, útočná válka je iracionální a z ekonomického hlediska neefektivní David Mitrani, teorie funkcionalismu (1943) Robert Keohane, dialog s realisty, podíl na vzniku neoliberalismu, který usiloval o scientistickou formulaci některých základních liberálních témat. mezinárodní režimy (international regimes) jako samostatní aktéři MV Kritika LIT: optimismus, záměna je a má být, přeceňování vzájemné závislosti, ekonomiky a etických norem, podcenění bezpečnostních zájmů...

  12. cíle prostředky

  13. Robert Gilpin The Political Economy of International Relations (1987)

More Related