5. Řecko: předřecké motivy v mysteriích a „normální“ řecké náboženství

1. 5. Řecko: předřecké motivy v mysteriích a „normální“ řecké náboženství • 1. tisíciletí před n. l. (na starším základě). • Extrémní příklon k mýtu, zobrazování a „hrám“, později divadlo… • Mysteria jako relikt starších kultur. • „Homérské“ náboženství a jeho proměny v průběhu antiky. • Panhelénská („všeřecká) kultovní centra: hry, divadla a věštírny. • Posvátná místa, oltáře, chrámy a sochy.

2. 5. 1. Řecko: Mysteria jako relikty starších kultur • Mysteria jsou v Řecku nejspíš reliktem kultur doby bronzové, občas asi šlo o přechodové (iniciační) rituály, mnohdy s využitím metamorfované neolitické tematiky (zemědělské). • Neřecké souvislosti: Thrákové, maloasijské a ostrovní kultury (Kyklady, Kréta), Foiníčané. • V řecké antice se další proměnou stala s přechodového rituálu mysteria. • Často v uzavřeném prostoru (v chrámu pro lidi uvnitř). • Nejslavnější mysteria v Řecku: • Eleusinská • Samothrácká • Fenejská, Lykosúrská (v Arkádii na Peloponésu); Naxijská (Gyroulas)…

3. 5. 1. 1. Eleúsis • Od archaické řecké antiky je to athénský státní kult, vedený ovšem údajně thráckým rodem Eumolpovců. • Analogie plodnosti země, pole, zvířat, žen. • Vegetační cyklus, setba a sklizeň, metafora pole. • Člověk je pozemšťan, závislý na nebi (počasí) a zemi (úrodě): • „Rosu dejte nebesa shůry, otevři se země a vydej spásu!“ • Individualita, smrtelnost a sex patří k sobě, jsou to různé stránky téže životní dispozice – izolovaně není nic z této trojice možné: • „Zrno, pokud nezemře, nevydá plod.“ • O eleusinských mysteriích víme hodně, avšak krom toho hlavního. • Viz fotky z areálu, z místního muzea, nálezů jinde.

4. 5. 1. 1. 1. Eleúsis - obřad • Několikadenní obřad začíná průvodem z Athén (něco přes 15 km). • Podmínky zasvěcení: • Nebýt vrah • Věk aspoň 15 let • Rozumět aspoň pasivně řecky • Veselé obscénnosti „na mostě“ v půli cesty = rozloučení s všedností. • Průvod jde hledat ztracenou Persefonu (Koré, „Dívka“). • Koupel v moři a tanec na kopci, oběť prasete, zakopání a vykopání březí svině. • Hlavní obřad ve zvláštním velkém chrámu pro lidi uvnitř, což jinak není v Řecku obvyklé. • Patrně divadelní představení příběhu o Démétér a Koré (Persefoné). • Zázračně vyrostlý klas obilí, v noci „v přítomnosti obou bohyň“; účastník má asi najít bohyně (nebo syna Koré) uvnitř sebe, ztotožnit se s nimi.

5. 5. 1. 1. 2. Příběh (mýtus) o Démétér a Persefoné (Koré) • Bohyně Démétér působí plodnost polí, zvířat a žen. Zobrazovaná jako stará dáma v černém. Foto Démétér. • Její krásná mladá dcera Persefoné (= Koré = „Dívka“) si vyšla natrhat šafrán; náhodou tak činila u ústí podsvětí v Eleúsině, nejspíš o tom ani nevěděla – a podsvětní bůh Hádés ji unesl. Foto: Persefoné (Koré), Hádés. • Démétér to dlouho neví, truchlí, je naštvaná, ergo: neprší, pole nerodí, zvířata nerodí, ženy nerodí, muži nemají radost z plození („konec světa“ na řecký způsob). • Démétér hledá dceru, až přijde do Eleúsiny, unavená usedne na okraj studny. Tamní mladá princezna nebo služka Iambó nebo Iambé ji ukonejší veselými oplzlostmi („iamby“), čímž ji přiměje k jídlu a pití (kykeón). • Démétér se usadí v místním královském paláci, časem zasvětí prince Triptolema do pěstování obilí.

6. 5. 1. 1. 3. Příběh o nalezení mladé bohyně Persefoné (Koré) • Démétér zjistí, že její dcera je dole v Podsvětí, u Háda. • Démétér si vymůže, aby Hádés její dceru vrátil na svět. • Hádés se ale pojistil tím, že s ní snědl rudé granátové jablíčko – a ona jedla dokonce i s pecičkama. • Proto už může na svět vždycky jenom na část roku - a navíc s Hádem čeká syna. • Původně asi dívčí iniciační rituál (do ženské dospělosti), přeznačený na obecnou iniciaci do vztahů individuality, smrtelnosti a sexu. • Původní kontext umění pěstování obilí (vegetační cyklus setby a sklizně) zůstal.

7. 5. 1. 2. Samothráké • Mysteria na ostrově v severovýchodní Egeidě, nedaleko ústí Dardanel. Kontexty námořnické až drsné. Víme o tom málo. • Podmínky účasti: prý věk aspoň 18 let (asi ne vždycky, viz Arsinoé). • Hlavními postavami jsou „Velcí bohové“ (Megaloi Theoi), čili Kabeirové (Kabeiroi), což je ovšem řecká zkomolenina fénického výrazu „Velcí bohové“ (Chabirim). Nejsou to žádní z normálních řeckých bohů, i když se pak s některými dávají do souvislosti. • Je to asi také o původu lidských schopností všeho druhu (k neduživému „prvnímu člověku“ přicházejí Pronikavý a Moc). Viz fotky. • Obřad prý začíná čímsi na způsob zpovědi, pokračuje jakýmsi nazíráním, vrcholí prozřením (epopteia). Asi je to divoké (kam se hrabe slušňácky sehraný hieros gamos v Eleúsině).

8. 5. 2. Řecko: „Homérské“ náboženství a jeho proměny v průběhu antiky. • Mysteria máme za sebou, o jednotlivých „normálních“ řeckých bozích až příště. • Homérské eposy (kolem -800) ukazují náboženské reálie své doby i konce doby bronzové („válka o Tróju“ v -12. století). • Hésiodos podává (po roce -700) pokus o systematizaci náboženství. Takových je pak víc. • Koncem archaické doby (-6. století) se ustavuje ten typ řeckého náboženství, který pak (výtvarně proměněný v klasické době) vytrvá do konce antiky.

9. 5. 2. 1. Bohové a lidé v řeckém náboženství • Bohové jsou součástí světa; netvoří svět, jen ho pořádají. • Bohové jsou součástí přírody, skutečnosti (fysis, φύσις). Řecko nezná rozlišení na „přirozené a „nadpřirozené“. • Bohové jsou věční, i když se rodí. Bohové jsou nesmrtelní, i když někteří umírají, občas dokonce v pravidelném cyklu. • Lidé jsou smrtelní, jsou „smrtelníci“. • Vztah k bohům neurčuje víra, ale úcta (motlitby, oběti), mýty (poezie) a zpodobování (výtvarné). • Na rozdíl od bohů mají lidé vůli, což není nic moc. • Nad lidmi (i bohy) vládne Osud (viz Odipús, textyO osudu, Drama o probuzení). Jindy je Osud „úradek Diův“.

10. 5. 2. 2. Příkazy a zákazy v řeckém náboženství • Řecké náboženství není eupraktické, velice málo reguluje konkrétní individuální život. Nemoralizuje, neomezuje. Pouze: • Pět obecně zakázaných skutků: • Vražda (zabití člověka mimo válku) • Incest • Nechat staré nemocné rodiče hladovět a bez péče • Zrada státu ve stavu války • Znemožnit průběh veřejné bohoslužby (pak zneužíváno) • Ostatní činy nejsou vždy dobré, ale závislé na kontextu; tyto jsou špatné vždycky. Neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno. • Malou roli má záměr (úmysl), spíš podle výsledku. Spíš než o hříchy jde o „poskvrnění“ (miasma).

11. 5. 3. Panhelénská kultovní centra • Od -8. století stoupá role všeřeckých náboženských center, kde se potkávají Řekové z různých kmenů a států. Tyto původně lokální kulty mají jednotící roli. Hlavně: • Athény • Delfy (v horách, pohoří Parnássos) • Olympie (na Peloponésu, ne pod Olympem) • Délos (kykladský posvátný ostrov) • Většinou jsou tam stará kultovní místa s novými chrámy, ale i hry, divadla a věštírny. • Pokračuje však tradice lokálních kultů, včetně třeba jeskynních.

12. 5. 4. Posvátná místa • Opakování části fenomenologie náboženství (3.4.), vztažené na Řecko. • Vrcholky hor: Olympos (je však jich víc), Parnássos, Kronův pahorek v Olympii; Lykaion, Kylléné, Kótilion a Akrokorint na Peloponésu; Kynthos na Délu; Zás na Naxu, … • Jeskyně (většinou jde o jeskyně božího narození, často Diova): Psychro, Mínoův stůl, Ída a Kamarská na Krétě; Hyakinthova na Délu, Zás na Naxu; Kórycká nad Delfami; Hermova na Kylléné; kuriozitou je kontinuální (teď pravoslavný) kult v jeskyni na ostrově Íraklia(Malé Kyklady). • Skalní terasy pod horami jsou typickými místy pro Apollóna (viz tam). • Prameny a bystřiny (věštné, nymf, Artemidy). • Zelenající se mokřadla nebo lesy (Artemidy, nymf, Pana). • Mysy (Poseidóna), například Súnion. • Pahorky v centru města osídluje často Athéna, např. athénská akropolis.

13. 5. 5. Hry • Nejde jen o sport, konají se k potěše bohů i lidí a mají sakrální význam. • Navazují na hostinské a pohřební hry pozdně bronzové doby. • Konají se k uctění poraženého, někdy i k oslavě vítěze. Protivníka je totiž nutné úplně zničit a pak uctít. Později z toho pošlo: „Sláva vítězům, čest poraženým!“ • Různé discipliny, hlavně atletické (běžecké) a jezdecké. • K tomu se staví stadion, délka jeho tratě je taky délkovou jednotkou. • Nejslavnější antické stadiony (stadia v místech panhelénských her): • Olympie: K uctění poraženého Krona a oslavě Diova vítězství • Delfy: K uctění poraženého Pythóna a oslavě Apollónova vítězství • Nemea: Na památku zemřelého maličkého prince Ofelta • Isthmia: Na počest zabitého vozataje

14. 5. 6. Věštírny • Věští Zeus. Někdy sám, např. skrze šumění dubu, zvuk větru (Dódóna); blesky; let ptáků; házení kostek (původně kůstky z nártu ovce). • Často prostřednictvím Apollóna, který promlouvá skrze věštkyni, jejíž hlas někdy musí interpretovat theologové. • Nejslavnější Apollónovy věštírny: • Delfy (Delfoi) – složitý rituál, po předběžných věštbách a očištění pýthie v Kastalském prameni se věští v podzemí Apollónova chrámu, u Dionýsova hrobu, na trojnožce s „dračími“ zuby. Věštírna je úzce spojena s dějinami řecké filosofie • Kláros a Didyma v Iónii (Malá Asie, teď v Turecku) • Řekové ctili a pak i převzali taky Ammónovu věštírnu v oáze Siva v Egyptě. • Další věštírny: • Věštírna mrtvých (Nekromanteion) v severozápadním Řecku • Kuriozitou je maličká věštírna na kykladském ostrově Amorgu, kontinuálně fungující do roku 1958

15. 5. 7. Oltáře a oběti • Lidské oběti v Řecku skoro přestaly už v době bronzové, ale výjimky ještě z -6. století a v rustikálním prostředí i mnohem později (Lykaion). • Zvířecí oběti jsou běžné, včetně většího počtu býků (Artemidě), což vyžaduje masivní oltář a odtok krve. • Upečené maso se společně sní, je to společná hostina lidské obce pospolu i s bohy, jakési „přijímání“. • K podobnému identifikačnímu přijímání slouží i rhyton. • Obětní koláčky, ječmen... • Úlitby: víno, mléko, voda… (občas krev ovce). • Oheň, vykuřovadla (kadidla). • Květiny, oběť slov (modlitba, logiké thýsia). Co je víc? Co je lepší? • Oltář je většinou před chrámem, a musí odpovídat typu obětí. • Viz fotky: oltáře, rituál a rituální náčiní.

16. 5. 8. Chrámy • Původně spíš jenom zvýraznění posvátného místa, třeba ohrádka kolem posvátného stromu, jako se uchovala v Dódóně. Temenos. • Už koncem bronzu palácová posvátná ohniště a chrámové místnosti. • Od -8. století se staví skutečné chrámy. • V -6. století dostávají podobu, jakou si u antického chrámu každý představuje. Dál už je to otázka spíš jen proměn výtvarného kánonu. • Bohoslužba se obvykle děje před chrámem! • V chrámu je běžným lidem nepřístupná místnost, adyton. • Uvnitř chrámu je socha božstva, která se na svátky vynáší. Kněží (kněžky) o ni pečují. Kolem jsou další sochy, i venku. • Pod chrámem nebo vedle chrámu bývá pramen.

17. 5. 9. Sochy a výtvarno • Posvátná socha zpřítomňuje sílu toho božstva, které znázorňuje. Lidé se klaní zobrazenému božstvu, ne té soše (i když…). • Od konce archaické doby se postupně vyděluje kategorie „umění“, předtím splývala s náboženstvím nebo se řemeslem. Souvisí to s výtvarným verismem (realismem) a s objevem perspektivy (kolem -400). • Proto například Platón považuje „umění“ za úpadkové. • Je jen velice málo kultur, které rozlišují „umění“ a „náboženské ztvárnění “: • Řecko od klasické doby do konce antiky • Evropa od renesance • Prý něco v Číně (snad od středověku?) • Skoro do konce klasické doby se v Řecku dodržuje zvyk, že bohové a muži se zobrazují převážně bez oděvu; bohyně a ženy oblečené. Na řeckém Východě je tomu ovšem naopak.