Systémové programové vybavení

1. Systémové programové vybavení Operační systém je programové vybavení (souhrn programů) pro efektivní využívání prostředků výpočetního systému. Prostředky - paměť, procesor, periferní zařízení a soubory (programy a data). Kromě toho OS zajišťuje komunikaci uživatele s výpočetním systémem. OS zásadně ovlivňuje prostředí uživatele (jaké programové vybavení je pro daný systém k dispozici a v jaké kvalitě). Např. - počítače připojeny na síť, pracují standardně jako klienti v prostředí síťového operačního systému Novell NetWare Od těchto základních podmínek se dále odvíjí ostatní používané programové vybavení. Kromě tohoto prostředí jsou k dispozici i další počítačové systémy (například pracovní stanice HP, AS/400, RS/6000 a další, které pracují s jiným systémovým programovým vybavením

2. Operační systémy jednouživatelské, jednoúlohové - MS DOS (výjimka pro PRINT) jednouživatelské, víceúlohové - MS Windows víceživatelské, víceúlohové - Unixy (Linux)

3. Operační systém MS-DOS • MS-DOS (MicroSoft Disk Operating System) vychází z možností procesoru Intel 8086 • MS-DOS byl původně vybrán jako náhradní řešení pro novou řadu 16bitových počítačů IBM PC. Když IBM hledala pro tyto počítače operační systém, měla zájem o systém CP/M 86 od firmy Digital Research, která byla v této oblasti vedoucí firmou (CP/M byl dominantní systém pro 8bitové počítače). Nedošlo však k dohodě, takže IBM zvolila náhradní řešení. Použila systém MS-DOS tehdy neznámé firmy Microsoft s tím, že později vyvine systém vlastní.MS-DOS byl původně také velmi podobný CP/M a teprve později byl částečně ovlivněn systémem Unix. V té době se stal tak rozšířeným a populárním, že už nebylo prakticky možné jej nahradit čímkoliv jiným. Přestože existovaly i jiné a relativně kvalitnější systémy podobné koncepce (například DR DOS), MS-DOS se udržel a je používán dodnes pro použití na moderních a výkonných osobních počítačích koncepčně zastaralý. Přesto je jeho oblíbenost stále poměrně velká, k čemuž přispívá zejména relativně konzervativní přístup řady uživatelů (pro obrovské množství aplikací). Pro řadu počítačových sestav a aplikací je spolu s Windows 3.11 stále velmi dobře využitelný.

4. Orientace firem IBM a Microsoft na systém typu MS-DOS se ve své době ukázala jako velmi výhodné řešení. Například graficky orientovaný systém firmy Apple (včetně dalších předchozích pokusů) neměl z řady důvodů (technické možnosti, požadavky uživatelů, ...) naději na úspěch.. • Původní verze 1.x z roku 1980 systému byla silně ovlivněna CP/M. V roce 1982 následovala verze 2.x, která podporovala pevný disk, oboustranné diskety a obsahovala změny, které byly motivovány systémem Unix (například stromová struktura adresářů, přesměrování vstupu a výstupu, instalovatelné ovladače zařízení) a dovolovala tisk "na pozadí" pomocí příkazu Print.Verze 3.x z roku 1984 zavedla podporu disket 1.2 MB a později i 1.44 MB, podporu práce počítače ve funkci pracovní stanice v LAN a možnost dělení pevného disku na logické disky do kapacity 32 MB.Verze 4.x umožnila vytvářet logické disky bez omezení velikostí 32 MB.Verze 5.x (1991) se snažila řešit všechna omezení systému, takže obsahovala zlepšenou správu paměti, vyšší zabezpečení souborů, vylepšený editor, on‑line help i poněkud lepší Shell. 6.x (1993) - současná verze (nepočítáme-li DOS v rámci Windows 95). Tento systém reagoval na rostoucí konkurenci jiných systémů zejména zlepšenou správou paměti, možností automatické optimalizace paměťového prostoru….

5. Koncepce a struktura systémuMS-DOS má hierarchickou strukturuObr. 3.1 Struktura operačního systému MS-DOS

6. ROM (FLASH) BIOS podprogramy uložené napevno v paměti ROM nebo FLASH (součást základní desky PC). Účelem BIOSu je překrýt případné rozdíly v technickém vybavení počítačů PC (různí výrobci komponent) a poskytnout standardní rozhraní pro vlastní operační systém. • BIOS PC - inicializační program a  služby BIOSu. • Inicializační program se skládá z technických testů a technického zavaděče. Nejprve je prováděn diagnostický test technického vybavení (POST - Power on Self Test), kdy je prováděn test operační paměti, inicializace podpůrných obvodů a standardních periferních zařízení. Dále je v paměti budována tabulka s adresami implicitních obslužných programů, které budou využívány pro ovládání počítače (tabulka přerušovacích vektorů). Ta je doplněna (opravena) o rozšiřující moduly, které se mohou nalézat na některých adaptérech v jejich ROM paměti (např. současné videokarty). Dále je hledán systémový disk • Služby systému BIOS jsou realizovány formou podprogramů, které využívá pro svoji činnost zejména systém. Některé služby dovolují použít dále celé řady funkcí. Jako příklad lze uvést např. službu pro ovládání klávesnice (16H), která poskytuje několik funkcí (přečtení znaku, test přítomnosti znaku, zjištění stavu přeřazovacích kláves, ...). • Součástí BIOSu program pro práci s CMOS pamětí – Setup - pro různé výrobce.

7. Systémový disk • Práce s výpočetním systémem začíná činností operačního systému (nahrání operačního systému do paměti a jeho aktivace) (zavaděč BIOSu a programové vybavení na systémovém disku.) • Systémový disk (MS-DOS) musí obsahovat zaváděcí program a tři základní systémové soubory (IO.SYS, MSDOS.SYS a COMMAND.COM). Zaváděcí program je uložen na počátku disku v tzv. boot sektoru (u diskety stopa 0, povrch 0, sektor 1, na pevném disku potom první sektor oblasti DOS). Jak bylo uvedeno výše, je nahrán a aktivován prostřednictvím technického zavaděče ROM BIOSu. • Zaváděcí program potom nahrává do paměti další komponenty systému, konkrétně soubory IO.SYS a MSDOS.SYS, které zde zůstávají trvale. Tyto soubory musí být na systémovém disku umístěny fyzicky jako první. Soubor COMMAND.COM je brán již jako běžný soubor, takže není nijak speciálně ukládán. • FORMAT s parametrem /S (FORMAT A: /S provede formátování diskety v jednotce A: se současným uložením systému) nebo příkaz SYS: (SYS A: vytvoří systémovou disketu z diskety vložené do jednotky A

8. Soubor IO.SYS je programovým rozšířením ROM BIOSu. Zajišťuje obsluhu dalších přídavných zařízení, která jsou doplněna do sestavy PC (práce se souborem CONFIG.SYS - obslužné programy pro tato zařízení nahraje do paměti jako svoje rozšíření). Je trvale umístěn v operační paměti počítače. • MSDOS.SYS tvoří základ systému MS DOS. Bývá označován jako jádro operačního systému. Je trvale přítomen v operační paměti. Využívá nižší složky (IO.SYS) a poskytuje služby vyšším složkám systému (příkazový procesor, služební programy, ostatní programové vybavení). Pracuje na logické úrovni (tj. práce se soubory, adresáři, zařízeními, ...). • MSDOS.SYS zabezpečuje správu prostředků počítače, tj. správu procesů, správu V/V zařízení, správu paměti a správu souborů. • MS-DOS má jednotnou interpretaci všech V/V zařízení (každé V/V zařízení je interpretováno jako speciální soubor s vlastním jménem). Pro ovládání standardních zařízení V/V je MS DOS vybaven sadou rezidentních ovladačů (stále přítomny v paměti). Ostatní ovladače lze instalovat při zavádění systému (viz CONFIG.SYS). • Vstupní a výstupní zařízení jsou rozlišována na znaková (nesouborově orientovaná) a bloková (souborově orientovaná).

9. Znaková zařízení pracují sekvenčně s jedním znakem (tiskárna, klávesnice). Pracuje se s nimi pomocí speciálních jmen, která lze v řadě případů používat místo jmen souborů: • CON - standardní v/v zařízení (vstup - klávesnice, výstup - obrazovka), • COM1 - první port sériového rozhraní, • COM2 - druhý port sériového rozhraní, • PRN (LPT1) - první paralelní port (tiskárna), • LPT2 - druhý paralelní port, • NUL - prázdné (neexistující) zařízení V/V (využíváno pro simulaci V/V). • Například povel COPY DOPIS.TXT PRN provede vytištění souboru dopis.txt na tiskárně (přesněji řečeno bude zkopírován na zařízení PRN).

10. Bloková zařízení - jednotky (drives). Představují jak fyzická, tak logická zařízení (pevné disky, disketové jednotky, logický disk, síťová jednotka...). Dovolují přímý přístup k datům. Jsou označována A: až Z:. jednotky A: a B: označují vždy disketové jednotky, diskové jednotky se pak označují od C: dále, přičemž přednost mají fyzické disky, teprve pak následují disky logické. • Správa paměti • MS DOS dovoluje adresovat 1 MB paměti, (procesor 8086) 20bitová adresa. Je možné použít maximálně šestnáctkové číslo FFFFF, což dovoluje adresovat právě 1 MB paměti. Tento rozsah je dělen do dvou částí, které jsou reprezentovány intervaly <00000H, 9FFFFH> a <A0000H, FFFFFH>. První oblast představuje tzv. konvenční paměť o rozsahu 640 kB určenou pro uložení základních komponent operačního systému (včetně datových oblastí) a vlastní programy a data. Druhá oblast představuje tzv. rezervovanou paměť s rozsahem 384 kB. (BIOS a technické prostředky počítače, jako je videopaměť, síťová karta, atd. Část této paměti může být volná (nevyužitá)). • Zlepšení správy paměti se různými způsoby snaží řešit novější verze MS-DOSu, ale základní omezení rozsahem 1 MB základního adresového prostoru platí stále. Pro orientační srovnání je v následující tabulce uveden maximální základní adresovací prostor procesorů Intel x86, který vychází ze šířky adresní sběrnice.

11. proc. x86 adr.sběrnice [b] max. číslo (hex.) max. číslo (dek.) Adr. prostor MB,GB • 8086 20 b FFFFF 1.048.575 1 MB • 80286 24 b FFFFFF 16.777.215 16 MB • 80386, … 32 b FFFFFFFF 4.294.967.295 4 GB • Operační systém MS-DOS tedy obsluhuje adresní prostor 1 MB. Dnešní PC mají paměť daleko větší. Oblast paměti nad 1 MB je možné využít prostřednictvím zvláštních ovladačů DOSu verze 5.0 a vyšších.

14. oblast rezervované paměti často obsahuje volné části, do nichž není adresována žádná fyzická paměť. Toho je možné využít pro následné efektivnější hospodaření s pamětí (viz. dále). • Expanded paměť (EMS - Expanded Memory Specification) • Lotus, Intel a Microsoft společně vytvořily technické a programové řešení, které dovoluje použití paměti o rozsahu nad 1 MB. Toto řešení se nazývá LIM EMS. Podstatou technického řešení je speciální paměťová deska (karta), která se umístí do rozšiřujících konektorů (slotů) na boardu počítače. Pro její ovládání je k dispozici programové vybavení, které zajistí přístup do této paměti. • Některé programy mohou ale dodnes vyžadovat použití paměti EMS, i když ji současný počítač nemá k dispozici. Zde se využívá ovladač EMM386.EXE. Ovladač EMM386.EXE kromě jiného dovede simulovat expanded paměť v rámci dnes běžně používaného druhu paměti, tzv. extended paměti (viz dále). Paměť extended i expanded se využívá k ukládání dat.

15. Extended paměť (XMS - Extended Memory Specification) • Jedná se technologicky o standardní druh paměti (SIMM moduly). Technicky se tedy neliší od základní (konvenční) RAM. • Podmínkou využití extended paměti v DOSu je minimálně MS-DOS verze 5.0 spolu s instalací ovladače HIMEM.SYS. Bez použití tohoto ovladače není možné extended paměť používat. Pozor - pro práci v MS Windows je také bezpodmínečně nutné mít instalován ovladač HIMEM.SYS. Zpřístupnění extended paměti provedeme povelem DEVICE=C:\DOS\HIMEM.SYS, který je součástí souboru CONFIG.SYS • HMA (High Memory Area) - oblast vysoké paměti • Termínem HMA je označováno prvních 64 kB paměti nad 1 MB. Od DOSu verze 5.0 je možné do této oblasti přesunout část DOSu z RAM (cca 40 kB), takže v konvenční RAM zůstane pouze jeho menší část o velikosti 13 kB. Tím se samozřejmě docílí výrazné úspory kapacity základní paměti. Přesunutí jádra DOSu do HMA se provede příkazem DOS=HIGH, který je v souboru CONFIG.SYS. Před tímto povelem musí pochopitelně předcházet instalace ovladače extended paměti HIMEM.SYS .

16. Horní paměť (UMA - Upper Memory Area) • Vzhledem k tomu, že oblast rezervované paměti obsahuje volné části, do nichž není standardně prováděna žádná adresace, je toho od DOSu 5.0 možno využít pro ukládání ovladačů a rezidentních programů. Tím je možné docílit další úspory konvenční paměti (ovladače a rezidentní programy by jinak musely být v konvenční RAM). Oblast paměti 640 kB až 1 MB se nazývá UMA (Upper Memory Area) a jednotlivé její části (bloky) potom UMB (Upper Memory Blocks). • Aby bylo možné používat tento mechanismus práce s UMA, je nutná instalace ovladače EMM386.EXE a použití povelu DOS=UMB (soubor CONFIG.SYS). Druhou nezbytnou podmínkou je počítač 386 a vyšší. • Většinou se užívá povel DOS=HIGH,UMB, což znamená, že jádro DOSu bude umístěno ve vysoké paměti (HMA) a budou využívány bloky horní paměti (UMB). • Poznámky: • Je třeba si uvědomit dvojí funkci ovladače EMM386.EXE. Ten jednak dovede simulovat expanded paměť v paměti extended a jednak dovoluje využití bloků horní paměti. Pokud nechceme, aby byla v činnosti simulace expanded paměti, zadáme spuštění EMM386.EXE s parametrem NOEMS. • DEVICE=C:\DOS\EMM386.EXE NOEMS

17. pomocí prostředků správy paměti lze uvolnit značnou část konvenční paměti přesunutím ovladačů a rezidentních programů. • Správa souborů v MS-DOS (systém ovládání souborů) • Soubor (File) je skupina logicky k sobě patřících bytů, která je uložena na disku.(program,dopis, obrázek, databáze, tabulka, ...). Soubor je určen jménem a rozšířením (extenzí). Pokud je extenze uvedena, je oddělena od jména znakem tečka. V označení souboru nejsou rozlišována velká a malá písmena. Je zde možné použít kromě písmen a číslic i některé další znaky, ale to může v řadě případů působit problémy (stejně tak jako použití češtiny). • Soubor je značen ve tvaru XXXXXXXX.XXX, kde první část je jméno (name), které může mít délku 1 až 8 znaků. Druhá část je rozšíření (extension, typ, přípona), extenze je nepovinná (délka 0 až 3 znaky), ale může reprezentovat velmi důležitou informaci popisující určení souboru. Některé přípony jsou vyhrazeny přímo DOSu, jiné dalšímu programovému vybavení. MS-DOS obsluhuje standardním způsobem zejména extenze:

18. .COM - spustitelný program • .EXE - spustitelný program • .BAT - příkazový soubor (textový) • Při označování souborů lze v řadě případů použít tzv. nahrazovací znaky, které dovolují hromadné označení souborů a skupin souborů. Znak “?” představuje jeden libovolný znak, který se vyskytuje na místě daném jeho výskytem (např. soubory dopis1.txt, dopis2.txt a dopis3.txt lze najednou označit dopis?.txt). Znak “*” představuje libovolný (i nulový) počet jakýchkoliv znaků ve zbytku jména nebo přípony (například označení *.COM znamená všechny soubory s příponou .COM). Tyto znaky lze použít i následovně: *.* nebo D*.TXT. • Adresář • MS-DOS podporuje vytváření víceúrovňových adresářových struktur. Adresář (Directory) nebo podadresář (Subdirectory) je prostor na disku, který může obsahovat soubory, případně další podadresáře. Adresáře tvoří na disku hierarchickou strukturu. • Adresář je určen jménem a příponou podle stejných pravidel, jako je tomu u souboru. Ve většině případů se ale přípona nepoužívá.

19. Na disku je vždy alespoň jeden tzv. hlavní adresář (kořenový adresář - Root). Tento adresář je označen znakem zpětné lomítko "\". • Členění disku na podadresáře je kromě přehlednosti výhodné i proto, že kapacita hlavního adresáře je omezená (omezený počet položek hlavního adresáře), takže teoreticky může dojít k "zaplnění" disku ještě dříve, než se vyčerpá volné místo na disku (velké množství relativně malých souborů). Naopak kapacita ostatních adresářů je omezena pouze celkovou kapacitou disku. • V různých adresářích mohou ležet podadresáře nebo soubory shodného jména i typu (které mohou mít shodný nebo naopak zcela odlišný obsah). • Soubor je jednoznačně určen jménem zařízení, posloupností (cestou) adresářů vedoucích do adresáře, kde je daný soubor uložen, a nakonec jménem souboru. V tomto případě mluvíme o tzv. úplné specifikaci souboru. • Cesta (Path) je tedy určení konkrétního adresáře v hierarchické struktuře adresářů. První znak lomítko "\" znamená hlavní adresář, jinde je tento znak použit pro oddělení jmen jednotlivých podadresářů. • Adresář, který bude automaticky použit v případě hledání souboru nebo podadresáře, se nazývá aktuální adresář (běžný adresář, Current Directory). K tomuto adresáři není třeba zadávat cestu (v aktuálním adresáři se předpokládá činnost povelu DOSu, pokud není specifikováno jinak).

20. Příkazový procesor • Příkazový procesor (v DOSu standardně COMMAND.COM) zajišťuje komunikaci operačního (resp. celého výpočetního) systému s uživatelem. To obecně znamená obsluhu tzv. příkazového řádku, prostřednictvím něhož uživatel zadává povely (příkazy). Základní funkcí příkazového procesoru je čtení povelů z příkazového řádku, jejich následné vyhodnocení a provádění. Kromě toho dále zajišťuje automatické provádění tzv. příkazových souborů a také základní obsluhu chyb (standardní chybová hlášení). Příkazový procesor rozlišuje dva druhy povelů, a to povely interní a externí. • Interní příkazy jsou přímo součástí příkazového procesoru. To znamená, že pokud je aktivní příkazový procesor, jsou tyto příkazy neustále k dispozici (systém je může kdykoliv ihned provést). Jedná se například o povely CD, DIR, CLS, TYPE, atd • Externí příkazy - spustitelné nebo povelové soubory, které jsou uloženy na disku. Spustitelné soubory (programy) mohou mít příponu .COM nebo .EXE, povelové soubory pak příponu .BAT. Uživatel tedy specifikuje jméno povelu (případně parametry) a povel odešle klávesou Enter. Příkazový procesor nejprve zjistí, že se nejedná o interní povel. Potom se snaží dle určitých pravidel vyhledat na disku soubor zadaného jména s příslušnou příponou (.COM, .EXE nebo .BAT) a spustit jej. Pokud takový soubor nenalezne, podá hlášení, že byl zadán chybný příkaz (Bad command). V případě nalezení příslušného souboru, je soubor buď postupně prováděn (povelový soubor) nebo je jednotlivý program nahrán do paměti a spuštěn. Po ukončení jeho činnosti je řízení předáno zpět příkazovému procesoru.

21. prohledáván je standardně aktuální adresář, pokud není uvedena cesta přímo v povelu, nebo nejsou určeny další adresáře k prohledávání formou nastavení systémové proměnné PATH. Nejprve je hledán soubor zadaného jména s příponou .COM, teprve potom s příponou .EXE a nakonec .BAT. • Výsledkem dělení povelů na interní a externí je především to, že systém považuje každý název souboru, který není interním povelem, za externí povel. To znamená, že lze jednoduše doplňovat repertoár příkazů o další spustitelné programy a příkazové soubory dle požadavků uživatele. Naopak je možné nepoužívané programy (včetně vlastních externích povelů DOSu) smazat. • COMMAND.COM -3 základní části (některé jsou přítomny v paměti dočasně). Základem je tzv. rezidentní část, která je neustále součástí systému obsaženého v paměti. Obsahuje zejména rutiny pro obsluhu chyb. Velmi důležitá je také její funkce, kdy kontroluje přítomnost další části COMMAND.COM, "vlastního příkazového procesoru" v operační paměti. Pokud se tato část příkazového procesoru v paměti nenalézá, je v případě potřeby znovu v paměti obnovena (nahrána), a to dle specifikace uložení v systémové proměnné COMSPEC. • Druhou částí je "vlastní příkazový procesor". Jedná se o část COMMAND.COM, která zajišťuje vyhodnocování povelů, provádění interních příkazů a spouštění externích příkazů. Tato část může být v paměti přepsána spuštěným programem, protože pokud je aktivní určitý program, neprobíhá komunikace uživatele s příkazovým procesorem, ale uživatel komunikuje přímo s příslušným programem. Teprve po ukončení programu je třeba, aby byl k dispozici opět vlastní příkazový procesor.

22. Třetí je tzv. dočasná část COMMAND.COM, která je v paměti pouze dočasně při startu operačního systému. Jejím úkolem je zjistit přítomnost souboru AUTOEXEC.BAT a případně zajistit jeho provedení. • Kromě základního dělení povelů na interní a externí, lze povely také dělit na: • -- standardní příkazy (obecně použitelné), • -- příkazy pro povelové (dávkové) soubory (použitelné pouze v dávkách), • -- příkazy pro konfiguraci systému (použitelné pouze v rámci CONFIG.SYS) . • příkazy dle použitelnosti či nepoužitelnosti v počítačové síti. • Příkazový řádek (Command Line) • Prostřednictvím příkazového řádku může standardně uživatel komunikovat se systémem (v MS DOSu i v dalších systémech). Pro tuto úroveň komunikace je charakteristické, že musí být použity povely tak, jak odpovídá jejich syntaxi (definici použití), tj. uživatel je musí znát. Dnes, kdy systém často disponuje mnoha desítkami povelů, je to pro řadového uživatele poměrně nepohodlné, i kdyby měl používat jen základní množinu příkazů. • Proto je snahou tvůrců systémového programového vybavení tuto komunikaci co nejvíce zjednodušit. Z toho vyplývá orientace na různé nadstavby (NortonCommander.) a v současné době zejména na grafická uživatelská rozhraní (GUI -Graphics User Interface), která získávají stále větší oblibu.

23. Základní znalost práce se systémem prostřednictvím povelového řádku je pro řadu uživatelů stále důležitá. Všechny již zmiňované programy (NC, ..., Windows 3.11) pracují jako nadstavba DOSu, což znamená, že je nejprve aktivován systém MS-DOS (včetně případné modifikace systémového prostředí). Teprve potom je automaticky nebo volitelně možné použít příslušnou nadstavbu (Odlišná situace je v případě Windows 9x, Windows NT, OS/2, atd.). • Uživatel by neměl být v žádném případě "závislý" na používané nadstavbě natolik, že pokud se dostane k počítači, kde není k dispozici "jeho" program (nebo omylem tento program opustí), aby zůstal zcela bezradný, tj. že počítač nebude umět ovládat (ani si zpět spustit svoji známou nadstavbu nebo si zjistit, jestli je na daném výpočetním systému vůbec k dispozici). • Povely systému MS-DOS • Systém MS-DOS (i jiné obdobné systémy) disponuje velkým počtem povelů, které jsou dodávány v rámci instalace vlastního systému. Některé povely zajišťují relativně často používané funkce, naopak jiné povely většina běžných uživatelů vůbec nezná. Některé povely mají jednoduchou syntaxi, jiné jsou velmi rozsáhlé programové celky, které s uživatelem komunikují prostřednictvím řady nabídek.

24. Syntaxe povelu je na následujícím schématu.

25. DEBUG - testovací a ladící program, • DEFRAG - odstranění fragmentace disku (6.0), • DEL - mazání souborů (též ERASE) • DELOLDOS - ruší starou verzi systému (6.0), • DELTREE - ruší část adresářového stromu (6.0), • DIR - výpis položek adresáře, • DISKCOMP - porovnání obsahu disket, • DISKCOPY - kopírování obsahu celých disket, • DOSKEY - podpora rozšířeného ovládání klávesnice (příkazovéh řádku), • ECHO - zobrazení zprávy nebo stavu přepínače echo, • EDIT - spouští systémový editor, • EMM386 - ovládání podpory upper memory a emulace EMS v XMS, • EXIT - ukončení činnosti vnořeného interpretu příkazů, • FASTHELP - výpis seznamu povelů se stručnou nápovědou (na základě povelu FASTHELP byl vytvořen tento přehled (6.0)),

26. FASTOPEN - zrychlení opakovaného otevírání souborů, • FC - porovnání obsahu souborů a výpis rozdílů, • FDISK - konfigurace pevného disku, • FIND - vyhledávání textových řetězců, • FOR - opakování operace dle zadané specifikace, • FORMAT - formátování disku, • GRAPHICS - podpora opisu obrazovky na tiskárnu v grafickém režimu, • HELP - aktivuje systém nápovědy, • INTERLNK - připojení počítače k jinému PC - serveru (6.0), • INTERSVR - aktivuje počítač pro přenos dat jako server (6.0), • KEYB - aktivace ovladače klávesnice, • LABEL - vytváření nebo změna návěští disku, • LH - zavedení ovladače (programu) do horní paměti (též LOADHIGH),

27. LOADFIX - zavedení programu nad adresu 64 KB (6.0), • MD - vytvoření podadresáře (též MKDIR), • MEM - informace o obsazení operační paměti, • MEMMAKER - optimalizace využití paměti (modifikace systémových souborů AUTOEXEC.BAT a CONFIG.SYS (6.0)) • MODE - nastavení parametrů zařízení, • MORE - filtrace výstupu po obrazovkách, • MOVE - přesun souborů a přejmenování adresářů (6.0), • MSAV - systémový antivirový program (6.0), • MSBACKUP - systémový zálohovací program (6.0), • MSD - diagnostika počítače (6.0), • NLSFUNC - zavedení programové podpory pro obsluhu znakových tabulek, • PATH - specifikace seznamu cest pro spouštění programů, • POWER - zapnutí podpory šetření baterií přenosného počítače (6.0), • PRINT - tisk souborů,

28. PROMPT - změna systémového promptu, • QBASIC - spuštění interpretu QBASIC, • RD - mazání adresářů (též RMDIR), • REN - přejmenování souboru nebo adresáře (též RENAME), • REPLACE - nahrazování souborů novými verzemi a doplňování souborů, • SET - nastavení nebo zobrazení hodnot systémových proměnných, • SETVER - podpora práce s tabulkou čísel verzí DOSu pro některé povely, • SHARE - podpora sdílení souborů, • SMARTDRV - ovládání vyrovnávací paměti při diskových operacích (6.0), • SORT - třídění dat (souboru), • SUBST - simulace diskové jednotky nad adresářem, • SYS - vytváření systémového disku, • TIME - zobrazení nebo nastavení systémového času, • TREE - výpis stromové struktury disku,

29. TYPE - výpis obsahu souboru na obrazovku, • UNDELETE - program pro obnovu smazaných souborů, • UNFORMAT - obnova disku zničeného příkazem format, • VER - zobrazení čísla instalované verze DOSu, • VERIFY - zapíná/vypíná ověřování zapsaných dat na disk, • VOL - zobrazení návěští disku, • VSAFE - rezidentní antivirový monitoring (6.0), • XCOPY - rozšířený kopírovací program. • Pokud je u povelu uvedeno (6.0), jedná se o povel, který je k dispozici až od verze DOSu 6.0. V přehledu nejsou uvedeny některé povely, které se v systému dříve vyskytovaly, ale od verze 6.0 byly vypuštěny (BACKUP, RESTORE, DOSSHELL, ...), nebo byly jejich funkce zahrnuty do jiných povelů ( JOIN, ...). • Základní povely (zvýrazněné) by za současných podmínek (provoz DOSu s nadstavbou typu NC nebo Windows) měl orientačně ovládat každý uživatel. Může se totiž snadno dostat do situace, kdy se nadstavba nespustí, případně je omylem ukončena. Potom je třeba nastalou situaci řešit. Pomineme-li radu zkušeného uživatele, může si uživatel pomocí základních povelů pomoci sám.

30. Nápověda (Help) • Operační systém MS DOS nabízí dva způsoby nápovědy. Prvním znich je použití programu HELP, pomocí kterého lze získat ucelený přehled o příkazech, parametrech a ovladačích, druhým je pak využití základní nápovědy, která je součástí každého povelu DOSu (lze ji aktivovat uvedením povelu s parametrem /?). • Povel HELP • Využít nápovědu je možné buď zadáním povelu HELP s uvedením klíčového slova (povel o který se zajímáme), nebo bez parametru. Ve druhém případě se objeví seznam klíčových slov, o kterých můžeme volit nápovědu. Výběr se provede jednoduše pomocí šipkových kláves (šipka nahoru, šipka dolů), kláves TAB, PageDown a PageUp s potvrzením klávesou ENTER. • Ve většině případů jsou k dispozici tři druhy informací: • - syntaxe povelu (pravidla zápisu povelu), • - poznámky k povelu, • - příklady použití.

31. Pro přepnutí mezi jednotlivými druhy nápovědy k příslušnému povelu je možné využívat stisku následujících kláves: • N - Notes (poznámky), • E - Examples (příklady), • S - Syntax (syntaxe povelu). • Implicitně se vypíše syntaxe povelu. Použitelné volby jsou vypsány v horní části obrazovky. Ve stavové řádce jsou zobrazeny další příkazy, pomocí kterých je možné pracovat s informačními soubory nápovědy: • Alt-C (Contents) - pro zobrazení seznamu povelů, jako by byl spuštěn HELP bez parametru, • Alt-N (Next) - přechod na další informace, • Alt-B (Back) - přechod na předchozí informace (informační soubor). • Obecné informace o vlastním povelu HELP jsou k dispozici po stisku klávesy F1. Uživatel má poté k použití také volby Search a File. Volba Search je určena pro hledání zadaného slova (v informačních souborech) a lze ji aktivovat pomocí Alt-S. Potom je možné použít nabídku Find (např. stiskem klávesy F) a následně na dotaz zadat požadované slovo. Po nalezení specifikovaného slova se dá zadat opakované (další) hledání pomocí klíče F3 nebo volby Repeat Last Find. Volba File dovoluje vytisknout informace na tiskárnu (nabídka Print) nebo ukončit program HELP (nabídka Exit).

32. Povel HELP je pochopitelně také možné spustit (jako každý jiný povel) s parametrem /?. V tomto případě obdrží uživatel krátký návod použití povelu HELP. • Pozor na nadstavby DOSu a další programy. Klávesa F1 je dle současných konvencí používána pro zobrazení nápovědy obecně. Proto například pod NC (Norton Commander) bude po stisku F1 zobrazena nápověda k NC. • Dávkové soubory • Dávkový soubor je textový soubor, který obsahuje sekvenci povelů. Ty budou v případě aktivace dávkového souboru postupně vykonány. Dávkový soubor charakterizuje přípona .BAT. Dávka může obsahovat běžné povely operačního systému (interní a externí), dále speciální povely pro dávkové soubory a také volání dalšího příkazového souboru. • Speciálním případem dávkového souboru je AUTOEXEC.BAT. Tento dávkový soubor je vykonán automaticky při startu systému. Je tedy výhodné v něm umístit povely, které mají být vždy provedeny před zahájením práce s výpočetním systémem (například aktivace ovladače myši, spuštění češtiny, automatické spuštění nadstavby,...). • Pro použití především v dávkových souborech je určena sada povelů, které jsou uvedeny v následujícím přehledu.

33. Call - volání dalšího dávkového souboru se zajištěním návratu, • Choice - zobrazení požadavku na volbu uživatele (větvení zpracování dávkového souboru), • Echo - povoluje/zakazuje zobrazování povelových řádků během zpracování • For - realizace příkazu na skupinu souborů (realizace cyklu), • Goto - skok na určené návěští (v příslušném dávkovém souboru), • If - podmíněné provedení příkazu (s využitím speciálních podmínek), • Pause - pozastavení provádění dávkového souboru, • Rem - poznámkový řádek, • Shift - posun hodnot parametrů o jednu pozici vlevo. • Některé z těchto povelů lze použít také přímo v příkazové řádce.

34. Použití parametrů v dávkových souborech • V dávkových souborech lze používat parametry (tzv. formální parametry), které jsou při spuštění dávky nahrazeny parametry skutečnými. Tyto parametry se zadají za jméno spouštěné dávky oddělené mezerami. • Počet standardně použitelných formálních parametrů je deset. Parametry se označují znakem procento a číslicí, tedy %0 až %9. V parametru %0 je uloženo jméno dávky, parametry %1 až %9 jsou pak využitelné dle potřeby. • Následující jednoduchá dávka KOPIE.BAT provádí kopírování souboru s využitím dvou parametrů (%1 je specifikace zdroje, %2 je určení cíle): • KOPIE.BAT • rem Kopirovani souboru • rem ------------------------ • echo Kopie souboru: %1 na %2 • copy %1 %2 • Když zadáme KOPIE SOUBOR.TXT B:\SOUBOR.BAK, potom bude mít parametr %1 hodnotu SOUBOR.TXT a parametr %2 hodnotu B:\SOUBOR.BAK. Dávka provede kopii příslušného souboru z aktuálního adresáře na jednotku B: pod shodným jménem souboru ale s příponou BAK.

35. Přesměrování a spojování příkazů • tzv. přesměrování vstupu a výstupu, případně spojování příkazů (určitá obdoba dle systému Unix). Toho lze využít nejen v dávkových souborech, ale i v rámci práce s povelovou řádkou. • standardním vstupním zařízením je klávesnice, standardním výstupním zařízením je obrazovka. Pro specifikaci přesměrování se používají znaky > (výstup) a < (vstup). • Přesměrování výstupu: DIR > ADRESAR.TXT • provede výpis obsahu adresáře, který nebude směřovat na obrazovku, ale do zadaného souboru (zde ADRESAR.TXT). Pokud soubor nebude existovat, bude vytvořen. Když soubor naopak již existuje, bude jeho obsah přepsán. Jestliže nechceme ztratit obsah již existujícího souboru, lze přesměrovaný výsledek připojit na konec daného souboru použitím zdvojeného znaku >, tj. v našem případě DIR >> ADRESAR.TXT. • Přesměrování vstupu: SORT < POKUS.DAT • Tento povel provede třídění, jehož vstupem bude soubor POKUS.DAT (standardně je vstup pro povel SORT z klávesnice). Výstupem bude abecedně setříděný výstup na obrazovku. Kdybychom chtěli provést nejen přesměrování vstupu, ale také přesměrovat výstup do souboru P.TXT, muselo by se například v předchozím případě zadat: SORT < POKUS.DAT > P.TXT

36. Spojování příkazů • Kromě přesměrování je možné využívat také spojování povelů. Zde je výstup jednoho povelu vstupem pro povel další. To je zajištěno pomocí znaku “|”. • Například: DIR | SORT | MORE • Spojení uvedených tří povelů vytváří setříděný výpis adresáře, který se při zobrazování na obrazovce po jejím zaplnění zastaví a dále čeká na stisk libovolné klávesy. • Start systému MS-DOS a jeho konfigurace • Problematika systémového disku a základních systémových souborů DOSu (IO.SYS, MSDOS.SYS a COMMAND.COM) byla již uvedena a vysvětlena. Kromě těchto nezbytných komponent systému hrají při startu systému důležitou úlohu další dva soubory, na které bylo v předchozím textu již několikrát upozorněno. Jedná se o soubor CONFIG.SYS a AUTOEXEC.BAT. Jejich funkce při zavádění systému a pořadí použití jsou znázorněny na následujícím diagramu. Soubor CONFIG.SYS je určen pro dodatečnou konfiguraci parametrů počítače, soubor AUTOEXEC.BAT k automatickému provedení některých povelů, které je výhodné spustit při zavádění operačního systému. • Jak je vidět ze schématu, použití těchto souborů není povinné.

38. Unix Koncepce systému (převážně v C jazyku) - jádro - služby (mail, ftp, telnet, X11, nfs, gopher, vi, tex) - dnes i v jiných operačních systémech login, logout (Ctrl D)

39. Příkazy Unixu man - nápověda k příkazům, cp - kopírování souborů, cd, mkdir, rmdir, ls - výpis obsahu adresáře, ps - výpis běžících procesů, kill - zrušení procesu, chown - změna vlastníka souboru passwd who

40. Systém souborů Unixu Součástí jména souboru může být i tečka, malá, velká písmena jedna adresářová struktura - svazek příkaz mount vlastník souboru může patřit do skupiny vlastníků právo zápisu i mazání (w - write) právo čtení (r - read) právo spouštění (x - execute) (otvírání adresáře) nastavení sobě, skupině, ostatním práva rwx r-x r-- (754) (111 101 100) - vlastník čtení, zápis, spouštění (rwx), skupina čtení, spouštění (r-x), ostatní čtení (r--)

41. Základní struktura svazku kořenový adresář /, obsahuje podadresáře - /bin - adresář s programy (příkazy) OS - /dev adresář s ovladači periferních zařízení - /usr - adresář s uživatelským software - /home adresář pro domácí adresáře uživatelů Administrace systému Unix jeden správce systému - root mount - propojení cizích adresářů nebo zařízení do adresářového stromu místního systému unmount - odpojení shutdown ukončení práce operačního systému