Historie zdravotnictví

1. ZA 2 Historie zdravotnictví

2. STAROVĚK Z výsledků výzkumů kosterních pozůstatků našich předků se dovídáme, že mnoho dnes běžných chorob (někdy paradoxně označovaných jako civilizační), jako jsou zubní kaz, paradentóza či artróza, trápily již před 40 000 lety neandrtálce. Nalezené lebky z mladší doby kamenné (kolem r. 4 000 př. Kr.) potvrzují domněnky o provádění trepanací, které řada tehdejších pacientů kupodivu přežila. Také dochované skelety tzv. cromagnonských lidí, kteří před 30 000 lety obývali území dnešní jihozápadní Francie, svědčí mimo jiné o zhojených zlomeninách, avšak s následnými deformacemi takového rázu, že princip znehybnění zraněné končetiny tehdy zcela jistě používán nebyl. I z toho důvodu je tedy nyní velmi těžké stanovit, od jaké doby lze již paralelně s existencí chorob hovořit též o medicíně. Omezíme-li se na historicky doložitelná fakta (tj. dochované písemné zmínky), musíme po časové ose učinit značný skok a od pravěkých lidí se přesunout k mnohem pozdějším starověkým civilizacím. Nejstarší dochovaný lékařský text byl totiž napsána sumersky na hliněné tabulce "teprve" před čtyřmi tisíci lety.

3. Babylon • Někdy kolem r. 1760 př. Kr. vydal babylonský král Chammurapi proslulý zákoník, přičemž 9 z jeho 282 paragrafů se týkalo přímo činnosti lékařů: šlo o stanovení nejen odměn za zdařilé zákroky (jejichž výše závisela na sociálním postavení pacienta), ale též trestů za výkony neúspěšné, kdy tehdejšímu lékaři hrozilo až useknutí ruky. Historikové se asi právem domnívají, že časový interval od nezdařené operace k trestné amputaci byl mnohem kratší než dnešní termíny vyřizování stížností příslušnými orgány ČLK, přičemž Svaz na ochranu pacientů může Babyloňanům jen tiše závidět: přinejmenším v případě nešikovného chirurga bylo useknutí ruky z medicínského pohledu řešením kauzálním i preventivním.

4. Egypt • Nejrozsáhlejší lékařský rukopis starého Egypta (s úctyhodnými rozměry 30 cm x 20 m), vytvořený kolem r. 1550 př. Kr. a nesoucí po svém německém objeviteli název Ebersův papyrus, obsahuje bezmála 900 medicínských předpisů a návodů. Ze stejného období pochází papyrus, který v Egyptě získal Ebersův americký kolega Smith a jehož text je věnován výhradně chirurgii a traumatologii.

5. Mor • Roku 1060 př. Kr. postihla Filištíny na území okupované Palestiny zničující morová epidemie. Podle Starého zákona šlo o Boží trest za uloupení posvátné archy úmluvy z chrámu Izraelitů. Podstatnější však je, že šlo o první historicky doloženou epidemii této choroby v historii lidstva. V 8. stol. př. Kr. vznikly v Řecku eposy Ílias a Odyssea, jejichž autorství je tradičně připisováno Homérovi, přičemž v obou uvedených dílech je řada zmínek, dokládajících úroveň soudobé medicíny (jen v Iliadě je zmínka o celkem 141 poraněních všech částí těla). • V letech 531-580 (za vlády byzantského císaře Justinia) postihla Evropu první vlna moru, která se rozšířila údajně z Egypta a podle fundovaných odhadů usmrtila téměř polovinu obyvatel starého kontinentu. Na neštěstí pro tehdejší Evropany se však nejednalo o jedinou infekční chorobu, která je bezprostředně ohrožovala na životech. Roku 583 rozhodl koncil v Lyonu o izolaci malomocných v leprosáriích. Ačkoli se z pohledu takto postižených lidí nejednalo o citlivý přístup k jejich chorobě, z celospolečenského hlediska představoval dohled nad dodržováním tohoto rozhodnutí jediné účinné opatření směřující alespoň k omezení šíření tehdy jednoznačně smrtící nákazy. • Mor se vyskytoval ve dvou podobách, a to mor plicní a mor dýmějový. U plicního moru smrt nastala během 24 hodin, u dýmějového během tří až pěti dnů. Lékaři té doby se začali zabývat způsobem léčení této epidemie. Neznali příčinu, ovšem tušili ji. Poznali, že ve vzniku a rozvoji moru mají rozhodující význam dva faktory: stav prostředí a stav nemocného. Stavem prostředí se rozumělo nakažení vzduchu nějakými jedovatými plyny, které byly shrnovány do jednotného názvu "miasma". Jedovatost byla spojována se zápachem. Čím více bylo zapáchající ovzduší, tím nebezpečnější byla možnost vzniku nákazy.

6. Etruskové • Z doby přelomu 8. a 7. stol. př. Kr. se na území Itálie dochovaly poměrně dokonalé zubní protézy Etrusků: pomocí pásků z drahých kovů byly ke zdravému chrupu připevňovány náhrady ve formě zvířecích zubů. Antické Řecko se může chlubit celou řadou vynikajících postav i v lékařství. Podle tradice je za "otce evropské medicíny" pokládán Hippokrates (kol. 460-377 př. Kr.). Málokdo však tuší, že nejen nebyl autorem tzv. Hippokratovy, ale i v případě rozsáhlého díla Corpus Hippocraticum, které vznikalo mezi léty 500 před až 100 po Kristu a čítá asi 60 spisů (včetně zmíněné přísahy), je jeho podíl velmi malý. Tento fakt nicméně neubírá nic na jeho zásluhách o rozvoj medicíny a zejména úspěších lékařské školy, která pod vedením Hippokrata a jeho zetě Polyba vznikla kolem r. 400 př. Kr. na ostrově Kós.

7. Evropa, Asie • Mnohaleté vědomosti egyptských lékařů se dostaly do Evropy vlivem vzájemného prolínání řecké a egyptské kultury díky Alexandru Velikému, který roku 332 př. Kr. osvobodil Egypt od perské nadvlády. Kolem roku 280 př. Kr. se pak Alexandrie stala střediskem antické medicíny, když zde král Ptolemaios založil lékařskou školu, ve které působili vědci z Horního Egypta, Řecka, Indie i Předního východu. Mezi nimi dosáhli značného věhlasu zejména vynikající anatom Hérofilos z Chalkedónu, který objevil funkci šlach i nervové soustavy, a Erasistratos z ostrova Kéa, jenž popsal fyziologii velkého mozku i mozečku a především krevního oběhu včetně funkcí poloměsíčitých i cípatých chlopní. Ve 2. stol. př. Kr. se však proti šíření znalostí řeckých lékařských škol zformovala v Římě silná opozice, která "lékařské řemeslo" považovala za podřadné a jeho provozování doporučovala svěřovat specializovaným otrokům (servi medici). Přibližně ve stejné době vzniklo první velké lékařské dílo v Číně. Jde o Vnitřní knihu Žlutého císaře, podávající formou otázek a odpovědí návod na diagnostiku i terapii řady chorob. Do období vlády císaře Augusta (r. 30 před až 14 po Kristu) spadá zakládání prvních historicky doložených nemocnic valetudinárií (z lat. valetudo = zdraví). Jedna z nejstarších byla vybudována pro římské legionáře v Alisu u Halternu ve Vestfálsku a řada dalších vznikala nejen pro vojáky, ale též jako civilní valetudinária pro otroky. V letech 25-35 vydal římský encyklopedista Aulus Cornelius Celsus spis O lékařství, v němž jako první popsal operační řešení katarakty metodou, která se pak bez zásadních změn používala až do 18. století.

8. Zapojování církve • Do péče o nemocné se postupem času začala stále více zapojovat církev. První ekumenický koncil v Nikaji r. 325 uložil všem biskupům, aby ve svých diecézích zakládali xenodochia (útulky pro cizince, chudé a nemocné) a stejný požadavek zazněl i v roce 398 na 4. koncilu v Kartágu. Dějiny nemocnic na křesťanském Západě začínají založením "velké nemocnice" poblíž Caesareje na území dnešního Turecka Basileiem Velikým r. 370. Dalším mezníkem v této kapitole se stal rok 529, kdy Benedikt z Nursie (asi 480-547) kolem sebe na Monte Cassinu u Neapole (140 km jižně od Říma) shromáždil mnišskou komunitu, čímž položil základ ke vzniku nejstarší organizované řehole v západní Evropě řádu benediktinů. Podle Benediktových zásad klášter odpovídal za nemocné ve své oblasti a péče o nemocné byla ve shodě s textem Nového zákona postavena na úroveň službě Kristu. Církevní řád byl v mnoha ohledech ideálním místem pro rozvoj řady vědních oborů, lékařství nevyjímaje. Kromě architektonicky izolovaných prostor pro nemocné a zahrady s léčivými bylinami měl totiž každý klášter svou knihovnu a předávání zkušeností ze starších generací na mladší patřilo k tradiční řeholní praxi. Díky benediktinům vznikl tedy pro pozdější rozvoj lékařství velmi důležitý fenomén, který dnes označujeme jako klášterní medicína. • V polovině 6. stol. ze začínají zřetelně projevovat snahy vzdělávat adepty lékařství pokud možno systematicky. Příkladem těchto tendencí je i vybudování klášterní akademie ve Vivariu kolem r. 550 římským učencem a politikem Cassiodorem či založení lékařské fakulty v Gundišápúru nedaleko Bagdádu králem Chusrauem I. Anúšírvánem o šest let později.

9. Omyl? • Kolem r. 620 se biskup Isidor ze Sevilly pokusil ve svém encyklopedickém díle Etymologie charakterizovat soudobou vědu. Ve čtvrté knize, věnované lékařství (které mimochodem považoval za "nejvznešenější ze všech věd"), vyšel ze zcela chybného názoru, že termín medicína pochází z latinského výrazu modus (=míra), neboť předpokladem zdraví je dodržování správné míry v životosprávě. Bez ohledu na zmíněný iniciální omyl však překvapivě došel k mnoha dodnes platným zdravotnickým zásadám: k základní triádě úspěšného lékaře podle něho patří dieta (tj. životospráva), pharmacia (nauka o léčivech) a chirurgia (instrumentální operační zákrok). Za dva základní směry Isidor pokládal profylaxi a terapii, které medicínu dělí na vnitřní lékařství a chirurgii. Lékař má pak tři hlavní úkoly: anamnézu (rozeznat původ nemoci), diagnózu (poznat současný stav) a prognózu (předpovědět budoucí vývoj).

10. Středověk • Vrcholný středověk je obdobím dalších výrazných zásahů církve do lékařství. Církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine (Církev se hrozí styku s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči a kati. Další omezení přišla pro židovské lékaře a bylo zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou církví uznávaných (Galénos, Avicenna). • V této době se začaly zakládat nemocnice (označované hospitium, později hospital, počeštěno špitál) pro nemocné poutníky, staré, chudé a nemocné lidi. V evropských špitálech – na rozdíl od arabských – nebyla zajištěna lékařská péče. Zde se shromažďovali nemocní bez rozdílu nemocí mimo malomocných, pro které byly stavěny zvláštní zařízení (tzv. leprosoria). • Významnou úlohu zahrály také laické lékařské školy v Salernu (jižní Itálie) a v Montpellier (jižní Francie). Jejich význam spočíval v setkávání lékařů různých oblastí a ve studiu antických a arabských knih (především Avicennovy spisy). • Ve 13. a 14. stol byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Studium na lékařských fakultách spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznávaných autorů (Galénos, Avicenna, Rhares, někdy Hippokratés). Významnou byla lékařská fakulta v Bologni, kde se vyučovala i chirurgie. Cirurgii také vyučovala Kolej sv. Kosmy a Damiána zřízená cechem pařížských chirurgů.

11. Středověká medicína • Pouštění krve z léčebných či preventivních důvodů bylo známo již v antické medicíně. Byly k němu používány povrchové žíly na paži, na čele, za ušima a pod jazykem, ale také žíly na nohou, řidčeji i artérie. O pouštění krve psali i představitelé arabské medicíny, např. Rhazes, Avicenna nebo Averroes. • Při pouštění krve se ve středověku používalo dvou postupů, známých již z antiky , a to revulse("odvrácení") a derivace ("umenšení"). Derivací se rozumělo otevření žíly na postižené straně těla v blízkosti nemocného místa. Revulse - otevření žíly umístěné na vzdáleném a protilehlém místě těla. • Kříšťan z Prachatic se ve svém tráktátu také zmiňuje o pouštění krve pomocí baněk. Tato metoda byla používána také již v antice. Zapálený kus troudu byl umístěn do kovové zvonovité nádoby, která pak byla přiložena ke kůži. Oheň spotřeboval kyslík v nádobce a vzniklý podtlak vytáhl z těla "škodlivou tělesnou tekutinu". • Další způsob pouštění krve je za pomocí pijavic. Křišťan se zmiňuje o vhodném druhu pijavic a varuje před jedovatými pijavicemi. Uvádí způsob jejich uchovávání a příprava místa, na které mají být přiloženy a také způsob jejich odstranění. • Svérázným a nejbolestivějším způsobem léčení zranění byla amputace končetin. Ta se prováděla většinou bez anestezie. Úspěšnou amputaci dovolovalo až zavedení metody ligatury ( tj. podvázání cév) lazebníkem Amroisem Parém roku 1545. Chirurgickými nástroji při amputaci končetin byly nůž a pila, pacienta muselo držet až 12 lidí, celá operace musela proběhnout velmi rychle.

12. C. 1280, brýle 1540, protéza, Ambrose Pare 1630, porodnické kleště, Peter Chemberlen 1714, rtuťový teploměr, Gabriel Fahrenheit 1775, bifokální čočky, Benjamin Franklin 1792, ambulance, Jean Dominique Larrey 1796, očkování, Edward Jenner 1816, stetoskop, Theophile Laennec 1817, zubní náhrada, Anthony Plantson 1827, endoscope, Pierre Segalas 1846, anestetika, William Morton 1851, ophthalmoscope, Hermann von Helmholtz 1853, injekční stříkačka, Alexander dřevem 1863, barbiturate, von Adolfa Bayer 1865, dezinfekce, Joseph Lister 1885, očkování vztekliny, Louis Pasteur 1887, kontaktní čočka, Adolf Frick 1895, rentgen, Wilhelm Rontgen 1903, electrocardiograph, Willem Einthoven 1928, antibiotika, Alexander Fleming 1955, antikoncepční tabletka, Gregor Pincus 1957, vodič, Clarence W. Lilleie a Earl Bakk 1967, srdeční transplantace, Christiaan Barnard 1973, prohlédnutí Cata, Godfrey Hounsfield a Allan Cormack 1979, ultrazvukové vyšetření, Ian Donald 1982, umělé srdce, Robert Jarvik Lékařské vynálezy

13. 1819 francouzský lékař René Théophile Hyacinthe 1882 Koch objevil mikroorganismus působící tuberkulózu Laennec ( 1781-1826) vynalezl stetoskop a popsal patologické nálezy při tuberkulóze 1844 americký dentista Horace Wells ( 1815-1848) použil jako první oxid dusný ( NO2- rajský plyn) k celkovému znecitlivění ( narkóze) ve stomatologii. 1885 francouzský bakteriolog Louis Pasteur ( 1822-1895) úspěšně použil vakcínu proti vzteklině. 1846 britský lékař Wiliam Thomas Morton( 1819-1868) použil k narkóze éter 1894 nizozemský fyziolog Willlem Einthoven sestrojil elektrokardiograf 1847 britský porodník sir James Young Simpson použil k narkóze chloroform 1895 německý fyzik Wilhelm Conrad Rontgen ( 1845-1923) objevil rentgenové záření 1858 německý patolog Rudolf Ludwig Karl Vir chow (1821-1902) prokázal, že nemoci jsou způsobeny patologickými změnami buněk. 1896 italský chirurg Scipione Riva-Rocci ( 1863-1937) vynalezl sfygmomanometr k měření krevního tlaku. 1864 britský chirurg Joseph Lister (1827-1912) odstartoval éru chirurgických operací pro váděných za aseptických podmínek:použil k tomu sprejování operačního pole fenolem. 1898 polská fyzička Marie Curie- Sklodowská ( 1867-1934) izolovala radium britský lékař Ronald Ross (1857-1932) dokázal, že zárodky malárie přenášejí samičky moskytů. 19. století

14. 20. století • německý neurofyziolog Richard Jung zavedl novou metodu – POLYGRAFII • simultánní záznam se nejdříve uplatnil ve výzkumu spánku • první pokusy se omezovaly na paralelní registraci dobře měřitelných projevů ( např. rychlost pulsu… ), tato metoda se stává důležitou pro základní výzkum i klinickou diagnostiku ( např. kardiologie, neurologie a psychiatrie) • polygrafické sledování dnes patří k běžným úkonům intenzivní péče

15. ROK 1940 • američtí hematologové Karl Landsteiner a Alexander Solomon oznámily objev krevního Rhesus faktoru • německý patolog a biochemik Gerhard Domagh odhalil v laboratorních podmínkách možnost léčby tuberkulózy • italský biochemik Vittorio Erspamer objevil tkáňový hormon a neurotransmiter serotonin, který účinkuje i na hladké svalstvo střeva a cév

16. VRAŽDĚNÍ NEMOCNÝCH „EUTANÁZIE“ • eutanázie je nacistický program , který pochází z osobního rozkazu Hitlera • již v září a říjnu 1939 bylo zavražděno přes 1 000 nemocných • začalo docházet k seleci „méněcenných“ pacientů a odesílání do zvláštních „ústavů smrti“ • v dubnu 1940 byla zřízena první organizační centrála T4 s programem T4

17. transport nemocných zajištovala společnost „Veřejně prospěšná přeprava nemocných“ • říšskou železnicí nebo poštovnímy autobusy s okny zadělanými závěsy • „šedivé autobusy“ sloužily pro ochranu před leteckými útoky • už v říjnu 1939 byly rozesílány dotazníky, které měly podchytit pacienty • existovaly 4 ústavy smrti kde byly nemocní vražděni ve sprchách plynem (Grafenek, Branderburg/Havel, Hartheim a Sonnenstein)‏ • do 24.8. 1941 kdy Hitler ukončil akci T4 bylo zavražděno přes 70 000 lidí a dalších 30 000 jich bylo zaevidováno • “Divoká eutanázie“si vyžádala dalších 20 000 lidských obětí

18. ROK 1941 • Američan objevil látku, která zabraňuje srážení krve • američtí biochemici objasnili genové řízení buňěčných funkcí • 27.1. - penicilin byl uveden do lékařské praxe • 7.2. - vydáno 1. nařízení k ochraně před rengenovým zářením

19. ZDRAVOTNICKÁ PÉČE NA FRONTĚ • špatná spojení mezi obvazištěm a stanovištěm vozů stěžovala práci zdravotníkům • přibývá zánětů ledvin, revmatické onemocnění, bronchyidy, skvrnitého tyfu a onemocnění zažívacího ústrojí • důležitá byla preventivní očkování, ale proti virovým infekčním očkování nebylo možné • nejdůležitější činnost lékařů byla chirurgická péče (amputace....)‏ • lékaři považovali frontu jako příhodné místo k nácviku dovednosti

20. ZÁRDĚNKY V GRAVIDITĚ • australský lékař Norman McAlister Gregg jako první upozornil na souvislost mezi zárděnkovou infekcí v graviditě a poruchami • Greggorův kolega Charles S. Swan v roce 1943 konstatovali, že děti které se narodily ženám, které prodělaly v prvním nebo druhém měsíci gravidity zárděnky, jsou velmi často poškozené • nejčastěji trpí: slepotou, šilháním, hluchotou, defekty zůbů, vrozenými srdečními vadami a duševní retardací • od roku 1969 je možné budoucí matky v ČR proti zárděnkám očkovat

21. ROK 1942 • Britský medical Reserch Council testoval očkovací látku proti černému kašli. Samostatné očkování se uplatnilo v 50.letech • Rakouský neorolog K.T. Dussik využil k proměření velikosti mozkových komor echolot, přístroj sestrojený r.1921 německým fyzikem Alexandrem Behmem. Tento přístroj byl předchůdcem modernějších ultrazvukových diagnostických aparatur, které se začaly objevovat v 50.letech

22. BRUTÁLNÍ POKUSY NA LIDECH • 6.ledna -1.února 1942 se začaly provádět první série pokusů s očkovací látkou proti skvrnitému tyfu • pokusy trvaly 2 roky prošlo jimi 450 vězňů a z toho jich 158 zemřelo na následky testování • motivem bylo rozšíření skvrnitého tyfu mezi vojáky • další typy např.: podchlazení organismu, podtlaku strangulací s vodou a jiné drastické způsoby....

23. Mozek zavražděné oběti po pokusu s účinky podtlaku strangulající pod vodou • Děti, při pokusu zaměřeného navýzkum učinku hladovění

24. ROK 1943 • chirurg Dragstedt poprvé přeťal bloudivý nerv • zavedena léčba štítné žlázy radioaktivním jodem • 4.4. - Kolfovy pokusy a úspěchy s „umělou ledvinou“ • 30.5 – Josef Mengel se stal lékařem v Osvětimi a poslal několik Romů s podezřením na tyfovou nákazu do plynových komor

25. ROK 1944 • americký biolog a paleontolog George Gaylord Simpson zveřejnil dílo, které se stalo základem evoluční biologie - Tempo and modus in evolution • německý kardiolog Arthur Weber napsal první studie, které se staly základem pro vyšetření

26. ROK 1945 • V květnu byly zveřejněny návrhy na reformu zdravotnictví a studia medicíny v Československu. V programu za svobodu do nové ČSR, který v letech 1940-1941 vypracovali intelektuálové v ilegálním Petičním výboru Věrni zůstaneme, se v pasáži věnované zdravotnictví požadovalo přebudování nemocenského pojištění a pojištení zdravotní

27. V návrhu na novou úpravu veřejného zdravotnictví a školení zdravotnického personálu, který vypracovala skupina komunistických lékařů založená Milošem Nedvědem, byl především zdůrazněn požadavek ústavního práva na zdraví, preventivního zaměření zdravotní péče a vytvoření jednotné, státem řízené zdravotnické soustavy

28. ATOMOVÉ BOMBY • po svržení bomb v japonsku se začaly projevovat dlouhodobé poškození, zejména vzrostla leukémie • v roce 1947 byla založena první oficiální veřejná instituce zabývající se studiem biologických a medicínských účinků radioaktivního záření na člověka obětem se zde dostalo zdarma příslušné péče • 6.srpna 1945 první americká vojenská atomová bomba na Hirošimu, zemřelo asi 200 000 lidí, následky až do konce padesátých let • obrovská energie uvolněná na nepatrné ploše vyvolala ničící vlnu tepla a žáru, jež vedla k popálení v okruhu 3 km, smrtelná dávka záření měla dosah až 1 km

29. školní dítě z Hirošimy s rozsáhlými jizvami po spáleninách; snímek je z července 1946 • rozsáhlé jizvy u oběti exploze hirošímské atomové bomby po více nežli dvou letech

30. Otázky do testu • Co to byl Ebersův papyrus? • Co všechno víš o moru? • Kdo to byl Hippokrates? • Co víš o pouštění žilou? • Jmenuj pět lékařských vynálezů 19. století • Kdo původně „vynalezl“ eutanázii a proč? • Popiš zdravotnickou péči na frontě • Jaké pokusy byly prováděny na lidech v koncentračních táborech?