KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI

1. KŘESŤANSKÉ CÍRKVEV OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI Michael Martinek Jabok 2007

2. 6. POSLÁNÍ CÍRKVÍ: MARTYRIA Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

3. Dokončení semestru • Požadavky k absolvování: • Test obecných znalostí • Seminář k praxi • Písemná zpráva z praxe • Zápis známky, příp. ústní doplnění • Harmonogram: • 29. 4.: Martyria • 6. 5. Koinonia, Liturgia • 13.5.: seminář k praxi • V týdnu 17.-21.5. TEST • 17.5. – 4.6. termíny ústní zkoušky Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

4. Činnosti církve Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

5. Martyria - svědectví • Křesťané považují za svou povinnost svědčit o tom, co poznali a prožili: svědectví, předávání, hlásání víry = martyria, jedna ze čtyř základních činností církve. • Specifikum svědectví (hlásání Božího slova) pro křesťanství – náboženství knihy: Bůh se s lidmi setkává a zasahuje do jejich života (události), Bůh k lidem mluví (slovo), lidé o tom mluví a kážou (zvěst – kérygma). • Důvody: • Zážitek, zkušenost setkání s Kristem – tak důležitá událost, že o ní spontánně chci mluvit; přesvědčení, že je to to nejlepší pro všechny lidi. • Výzva Ježíše a apoštolů v bibli (příklady textů: Mt 28 – „Jděte do celého světa“) • Dnes už neplatí plně třetí důvod, jímž bylo přesvědčení o nutnosti křesťanské víry pro věčnou spásu: teologie dospěla k možnosti spásy skrze Krista na základě věrnosti vlastní víře nebo vlastnímu svědomí (i bez víry); navíc tento důvod v historii často vedl k násilnému misijnímu působení (např. evangelizace a kolonializace Nového světa) – to dnes výslovně zakazuje CIC, can. 748 § 2!!! • Cíl: • 1. probuzení víry a života ve víře (evangelizace), • 2. jejich trvalé prohlubování a zkvalitňování (katechizace). • Povinnost předávat slovo platí pro křesťany vždy a všude, mění se důrazy. Dnes: v postkřesťanském světě prohloubení a posila víry věřících, svobodná nabídka křesťanství na náboženském supermarketu; v jiných kulturách také prohloubení a posila víry věřících s citlivostí k jejich kultuře, kvalifikovaný dialog s místními náboženstvími a nabídka vlastního poselství v inkulturované podobě. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

6. Křesťanská víra a věčná spása Lumen Gentium, čl. 16: Nevěřící Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu. Patří sem na prvém místě národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům… (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za přípravu na evangelium, za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

7. Teologie náboženství • Posuzuje hodnotu jiných náboženství měřítky křesťanské teologie: základním kritériem je pro ni otázka spásy, tedy do jaké míry mohou člověku jiná náboženství nabídnout to, co mu nabízí křesťanství na základě spásného činu Ježíše Krista. Koncilní deklarace Nostraaetate – O poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Základní modely: • Exkluzivní – eklesiocentrismus: křesťanství proti ostatním náboženstvím, nekřesťanská náboženství jsou modloslužbou, tedy zlem. Tento názor zastávají některé evangelikální církve, katolická církev jej považuje za překonaný. • Inkluzivní – christocentrismus: křesťanství nad ostatními náboženstvími, všechna náboženství mají pozitivní hodnotu, přinášejí částečný pohled na Boha a mohou vést ke spáse, ale jedině křesťanství nabízí úplnou pravdu a skrze Krista spásu. Jde o současný oficiální názor katolické církve. • Pluralistický – teocentrismus: křesťanství vedle ostatních náboženství, každé náboženství má svou hodnotu a přináší nedokonalý pohled na Boha, žádné nenabízí plnost pravdy ani spásy, ta je zde na zemi nemožná – proto jsou si náboženství vzájemně rovna; Ježíš Kristus je inkarnací Boha v podobném smyslu jako např. Buddha nebo Mohamed, podobně posvátné knihy. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

8. Expanzivita různých náboženství Židé ztotožňují ideu náboženství s ideou národa, považují sami sebe na základě starozákonních událostí za národ vyvolený Bohem. Nejde jim tedy o to, aby přiváděli příslušníky jiných národů k židovství, ale aby podporovali ve vyznávání víry své vlastní soukmenovce. Islám klade důraz spíše na ideu státu než ideu národa. Jeho cílem je zajistit, aby se tam, kde žije větší množství jeho vyznavačů, státní moc řídila koránem, aby tedy náboženské normy a zákony se staly součástí státní legislativy. Proto se islám v minulosti šířil především vojenskými výboji a politickými útvary. Východní náboženství (buddhismus, konfucianismus, taoismus, hinduismus, šintoismus a další) nemají tak velké expanzivní ambice jako křesťanství nebo islám. Spíše nabízejí cestu k duchovnímu základu jednotlivému člověku a respektují, že takových cest může být mnoho a každý si může vybrat jinou. Mimořádný důraz křesťanství na misijní činnost ve srovnání s jinými náboženstvími vychází z originální myšlenky univerzality spásy: není-li spása žádného člověka možná bez Krista, je správné, aby o tom byli všichni lidé alespoň informováni. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

9. Misie – misiologie • Základní cesta předávání víry: výchovou nových generací. Vedle toho však křesťané vždy cítili poslání přinášet evangelium (dobrou zprávu) těm, kdo ho neznali. • Definice: Misie (lat. missio – poslání, vyslání) = proces hlásání evangelia a ustanovování partikulárních církví (dva prvky: předávání poselství – martyria; organizace církve, zákonodárství, osamostatňování – koinonia). • Dějiny: do 3. stol. středomoří, do 10. stol. celá Evropa (včetně Slovanů: Konstantin a Metoděj), do 13. stol. Skandinávie; 12. – 14. stol. Čína, zároveň křižácké války a snaha o znovuobrácení muslimů; 16. – 18. stol. Amerika, Asie, Afrika. • Krize: Od 19. století vstupují do hry faktory, které tento proces zpomalily a posléze zastavily, příp. způsobily kroky zpět – ztráty již křesťanských regionů: • Konfrontace s vyspělými kulturami a náboženstvími Asie: postupný přechod od jednosměrných misijních aktivit k mezináboženskému dialogu • Proces sekularizace: ztráta masové podpory církve/církví a příslušnosti ke křesťanství v západním světě. • Teologické přesvědčení, že i bez výslovné víry v Krista a bez přijetí křtu může člověk dojít spásy (katolická církev na 2. Vatikánském koncilu). Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

10. Evangelizace Latinské Ameriky • Misionáři (většinou řeholníci) doprovázeli vojáky při výzkumných i dobyvatelských cestách, jejichž cíle byly zároveň politické (podmanění národů) i náboženské (šíření evangelia). Evangelizace probíhala většinou tak, že po stručné výuce základů křesťanské víry následoval hromadný křest, pak se udělovaly svátosti manželství a pokání. Tím byly v pojetí tehdejší církve splněny základní podmínky pro věčnou spásu místních obyvatel v případě jejich úmrtí. • Eucharistie se udělovala jen výjimečně, neboť kněží zpravidla v místních vesnicích dlouhodobě nezůstávali. • Svátost kněžství misionáři domorodcům vůbec neudělovali – první tři domorodí kněží byli vysvěceni v Chile v roce 1794 – až 300 let po objevení Ameriky. Místní obyvatelé tedy byli fakticky donuceni jak podřídit se politické moci Evropanů, tak také přijmout jejich víru a kulturu. • Výjimečné případy: • Bartolomé de Las Casas, dominikán, biskup v Chiapasu v jižním Mexiku, který prosazoval práva Indiánů u španělské koruny. • Jezuité v Paraguayi, kteří mezi léty 1610 – 1750 založili 24 indiánských vesnic (tzv. redukce) s celkem 120 000 obyvateli, v nichž vládli velmi vstřícným způsobem a podporovali místní kultury. Udržovali však jejich obyvatele v pasivitě: všechny osady řídili sami misionáři, nevychovali si mezi místními obyvateli žádné nástupce, vůdce ani kněze, a proto po zrušení řádu a odvolání jezuitů z oblasti tento experiment během několika desetiletí zcela zanikl. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

11. Obsah víry • Po celé dějiny vytváří křesťané formulace obsahu víry, které jsou závazným zdrojem hlásání v jednotlivých církvích. • Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible – SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Schéma základních pohledů v současné době: • Protestantský: sola scriptura – jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: „Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona“ (CZ ČCE). • Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = každodenní život Božího lidu. Jejím nepřednější projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). • Katolický: existují dva prameny víry – Písmo a tradice (život církve a jeho psané projevy), které jsou v neustálé živé interakci: „Kristus svěřil církvi poklda víry…, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala“ (Can. 747 § 1). • Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry – dnes společné pro všechny křesťany (důležité z hlediska ekumenického) – společné prohlášení představitelů všech hlavních církví v Německu o letnicích 1981. Nejednota trvá pouze ve filioque. • Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) – závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

12. Neomylnost církve a hierarchie pravd • Neomylnost (can. 749) – platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného (v praxi vždy vyžaduje souhlas biskupů) a sboru biskupů na koncilu nebo mimo koncil spolu s papežem. • Hierarchie pravd (poprvé v UR, pak CIC 750-754): • 1. Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, zároveň slavnostně vyhlášené nebo řádně předkládané magisteriem: nutno věřit vírou božskou a katolickou, souhlas plný a neodvolatelný (750), všichni jsou POVINNI vyvarovat se každého učení, které je s ním v rozporu; • 2. učení hlásané magisteriem jako platné, ale nevyhlášené definitivně – může se dalším vývojem poznání změnit: vyžaduje se poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry (752), křesťané SE SNAŽÍ varovat se toho, co se s ní neshoduje; • 3. rozhodnutí biskupů, společně i jednotlivě (753): křesťané jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů. • Od odpovědných činitelů v církvi (biskupové, představení řádů, nositelé teologických vědeckých titulů a učitelé teologie) se vyžaduje slib naprostého souhlasu se vším, co církev učí (Professio fidei). Učitelský úřad církve: CIC 747 – 843. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

13. Proces evangeliazce • V ČR je v současnosti ročně několik tisíc konvertitů ke křesťanství • Průběh evangelizačního procesu –stupně evangelizace = postupná cesta víry jednotlivého člověka / křesťanské obce • svědectví života (preevangelizace) • hlásání evangelia (evangelizace) • přijetí evangelia • začlenění do společenství – vytvoření místní církve • svátostný život (liturgie, katechizace) – růst a zrání místní církve • poslání evangelizovaného – samostatnost místní církve Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

14. Katechumenát • Příprava dospělého člověka (cca od 14 let) na křest • cíle: • upevnit víru a její spojení s životní praxí, • získat systematické vzdělání v nauce víry, • zapojit se do společenství církve (najít v ní domov); • měl by trvat alespoň rok, křest nejlépe o velikonocích; systematicky podané učení víry, zároveň osobní doprovázení – ručitel, později kmotr (nejlépe účast v komunikativní katechumenátní skupině), postupné iniciační obřady; • fáze: • 1. konverze, rozhodnutí, přijetí do katechumenátu (označení křížem – 34, předání Bible NZ – 37), • 2. katecheze s příslušnými obřady (exorcismy, žehnání, mazání olejem), zařazení mezi čekatele křtu (rozhodnutí katechumena a jeho potvrzení ručitelem a církví), • 3. duchovní příprava, očištění a zasvěcení, obřady skrutinia (3., 4., 5. neděle postní: exorcismy, svěřování symbola a modlitby Páně, vyznání víry, efeta, volba jména, mazání olejem) – postní doba, končí přijetím křtu, • 4. mystagogie – doba velikonoční, doprovázení po křtu! • Křest: uděluje kněz nebo jáhen, politím nebo ponořením, v rámci velikonočních obřadů, zároveň biřmování a eucharistie, není třeba se zpovídat! Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

15. Katecheze - katechetika • Základní činnost církve od počátku její existence, navazuje na evangelizaci, slouží trvalému zkvalitňování osobní víry křesťana – činnost církve dovnitř. • Praxe: katecheze sociálních skupin (např. vyučování náboženství ve škole…), svátostná (příprava na první přijímání a zpověď, na manželství, biřmování, křest dětí nebo dospělých), veřejná (např. biblické hodiny), osobní doprovázení na cestě víry. • Nejčastější činnost laiků (na rozdíl od kázání), kteří studovali teologii. • Definice: systematické doprovázení na cestě víry – neztotožňovat s pouhým vyučováním, i když je její součástí. Viz též KS ČBK, s. 1. Její součástí je také vyučování náboženství, náboženská pedagogika apod. • Dokumenty: VDK, Katechetické směrnice ČBK; ČCE Řád pro kazatele – čl. 19; Řád výchovy a vzdělávání v církvi. • Obsah: úplná a nezkreslená nauka víry podle KKC, důraz na existenciální otázky konkrétních lidí; společné i osobní doprovázení s dialogem o víře a s nabídkou odpovědí víry; ČCE: ŘVV čl. 3. • Metodika: všechny výchovné a vzdělávací formy – přednášky, názorné vyučování, dialog, osobní příklad a vztah, zážitková pedagogika… • Kvalifikační předpoklady: • osobní víra a příklad života (katecheta nejen učí, ale také ukazuje cestu, předává zkušenosti a doprovází), • souhlas s církví (katecheta pracuje v církvi a jménem církve, z jejího pověření: dochází k vnitřnímu rozporu, pokud jeho osobní smýšlení není v úplném souladu s církví – jak to řešit? Sdělovat jasně nauku církve, ale o sporných otázkách zároveň vést dialog a spolu s posluchači být trvale na cestě); vzdělání: TF, VOŠ, katechetické kurzy; • Jabok tuto kvalifikaci dává (nikoli však pro výuku náboženství ve školách!), udělení kanonické mise však závisí na rozhodnutí biskupa – neexistuje na ni nárok. • Povinnost kanonické mise: uděluje ji biskup s časově omezenou platností, žádá farář; ČCE katechetu povolává staršovstvo, pověření dává seniorát. Požadavky viz čl. 19 ŘK. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

16. Organizace katechetické činnosti • Katolická církev: základním metodickým dokumentem s celosvětovou platností je Všeobecné direktorium pro katechizaci (1997), na nějž navazují Katechetické směrnice České biskupské konference. Výkonným orgánem ČBK v této oblasti je Národní katechetické středisko, které spolupracuje s diecézními katechetickými středisky a nabízí jim pomoc a metodické vedení. • V Českobratrské církvi evangelické stanovuje hlavní zásady pro katechizaci Řád výchovy a vzdělávání v církvi, podmínky pro práci katechetů stanovuje 19. článek Řádu pro kazatele. Synodní rada ČCE ustavuje pro výchovnou a vzdělávací práci několik poradních odborů: poradní odbor pro práci s dětmi, poradní odbor mládeže, poradní odbor pro laiky a poradní odbor pro práci s lidmi s postižením. • Řád výchovy a vzdělávání ČCE, čl. 4, odst. 6: • Tyto odbory dávají podněty do sborů, předkládají synodní radě návrhy na vhodné pomůcky a materiály pro výchovu a vzdělávání v seniorátech, ve sborech a v rodinách, připravují programy pro různá shromáždění (vánoční, velikonoční) apod., pořádají celocírkevní kursy, rekreace pro rodiny i pro rodiny s dětmi s postižením, tábory pro děti, semináře pro učitele nedělních škol a pro pracovníky mezi mládeží, semináře pro křesťanské pedagogy apod., svolávají pravidelné porady se zástupci seniorátů, případně sborů. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

17. Kázání • Historicky nejpůvodnější podoba předávání evangelia, touto formou šířili svou víru Ježíšovi učedníci. Dnes součást bohoslužeb, ale i samostatně. • Další termíny: • promluva • homilie (z řec. homilein – s někým se stýkat, mluvit, přátelsky rozmlouvat). Z toho homiletika: vědecký obor, který se touto činností zabývá. • Kázání se odlišuje od katecheze svým cílem, obsahem i metodou. Nemělo by systematicky informovat o nauce víry, ale mělo by • zvěstovat událost (vykoupení), • nabídnout vztah (k osobě Ježíše Krista), • motivovat k akci (lásce k bližnímu). • Nemá zaujmout jen rozum, ale i city a vůli posluchače. • Východisko: Boží slovo, při jeho výkladu vycházet z vědecké exegeze, ale zároveň aplikovat biblickou zvěst na situaci dané církevní obce. • Kazatelská činnost na rozdíl od činnosti katechetické je vyhrazena v katolické a pravoslavné církvi biskupům akněžím, příp. jáhnům, v evangelických církvích ordinovaným služebníkům. Kázání laiků katolické církevní právo nepřipouští za žádných okolností, některé evangelické církve jsou benevolentnější. Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek

18. Církev a média • Není možné, aby křesťané opomenuli média v rámci svědectví o víře (martyrie) – bylo to tak od počátku, první média byla kázání a dopisy apoštolů, veřejně čtené. Dnes jsou média největší silou, která ovlivňuje myšlení a chování lidí. • Historie: Rozvoj médií od 19. století, první reakce: snaha o rozvoj katolického tisku jako protiváhy ke světskému, upozorňování na mravní nebezpečí ve filmu (Vigilanti cura – Pius XI. 1936) – církev by měla vydávat závazná stanoviska pro katolíky (srov. Index zakázaných knih). Komplexní pohled až na koncilu – Inter mirifica 1963, Communio et Progressio 1971 (Pavel VI.). Založena Papežská rada pro sdělovací prostředky – poslední dokumenty: Etika v médiích 2000, Církev a internet 2002. • Zásady: • Církev by měla mít vlastní média k šíření svého poselství mezi věřícími i nevěřícími. • Křesťané by měli kvalifikovaně působit v médiích obecně, a tak skrze ně šířit křesťanské hodnoty. • Křesťanský uživatel by měl odpovědně vybírat z nabídky a kriticky na ni reagovat (mediální pedagogika). • Křesťanská média v ČR: • Nakladatelství (Portál, Karmelitánské n., Vyšehrad, Kalich, CDK…) • Periodika (většina církví + odborné) • Rádio a TV (Proglas, Telepace, TV Noe) • Internet (christnet, evangnet, cirkev, vira, signaly…) Křesťanské církve v občanské společnosti. Michael Martinek