Fundamentální teologie - dějiny

1. Denisa Červenková Fundamentální teologie - dějiny 1. 2. 2014

2. Obsah: 1. APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK a) Výraz apologie v Novém zákoně b) Apologie v patristice 2. TF JAKO SOUČÁST APOLOGETICKÉ DIMENZE TEOLOGIE 2.1. apologetika v manuálech 2.2 směřování k překonání manualistického přístupu A. Kritika klasické apologetiky a) Metoda imanence (M. Blondel, P. Rousselot) b) diskuze o subjektivní apologetice (Francie) c) obnovení fundamentální teologie v Německu 3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřování TF Základní rysy a naléhavé úkoly současné TF Tři hlavní linie současné fundamentální teologie

3. LITERATURA • Dei Verbum čl. 2-6, in Dokumenty Druhého vatikánského koncilu. • H. Waldenfels: Kontextová fundamentální teologie. 103-110. • Gibellini Rosino: Teologické směry 20. století. Karmelitánské nakladatelství 2011, 157-264. • Boublík V.: Teologie dějin spásy, 43-60 (studie věnovaná M. Blondelovi), o K. Rahnerovi tamtéž, 85-116.

4. OTÁZKY K LÁTCE: • Charakterizujte klasický apologetický traktát: na jaké potřeby odpovídají jeho jednotlivé části (demonstratio religiosa, christiana, catholica)? Jaký obranný postup volí? V čem spočívá jeho přínos a kde jsou jeho limity? • Druhý vatikánský koncil nepojednává přímo o fundamentální teologii, ale nabízí obnovený pohled na některá témata – v čem konkrétně přispěl tento koncil k novému pojetí fundamentální teologie? Na základě četby a studia představte obsah a komentujte 2. článek věroučné konstituce o Božím zjevení (Dei Verbum).

5. APOLOGIE OD STAROVĚKU PO NOVOVĚK • APOLOGIE: literární žánr, jímž křesťanští spisovatelé prvních staletí představují svou víru a zároveň ji hájí uprostřed světa středomořské antické kultury. • KLASICKÁ APOLOGETIKA: novověký teologický útvar, který přetrval až do IIVC. 3. FUNDAMENTÁLNÍ TEOLOGIE: období po IIVC do současnosti, došlo ke změně názvu i náplně, dřívější apologetika je jednou z dimenzí TF.

6. Apologie a Nový zákon • obranná řeč na obhajobu sebe či někoho jiného • V NZ je výraz užit často, nejznámější místo: 1Pt 3,15 • sleduje převážně kérygmatický záměr a pastorální účel: zvěstovat víru a povzbudit k ní, k vyznání a upevnění víry v komunitách, jimž jsou jednotlivé novozákonní spisy adresovány • důraz na základy víry, adresován především „dovnitř“ křesťanských komunit

7. Apologie v patristice • Existence specifického „žánru“ apologie (2.-3. století) • Obecná struktura apologie: • Protest proti uváděným důvodům pronásledování křesťanů • Kritika polyteismu a tradičních náboženství • Představení křesťanského poselství • Krédo (monoteismus, Boží soud, Ježíš jako Logos) • Životní styl • Kult jako vyjádření víry • Orientují se i vně komunity věřících: oslovit židy i pohany • obhajoba vždy spojena s důležitými křesťanskými obsahy a s typickým způsobem argumentace

8. Apologie směrem k židům: Co křesťanům vytýkáno: 1. opustili monoteismus, víru v jediného Boha otců 2. deformují mesiášská očekávání i smysl Písma 3. nedodržují zákon Jaká je odpověď křesťanů: • Bůh Otec je Bohem Ježíše Krista • v Písmech se zpravuje o trpícím Mesiáši, Ježíš Kristus je klíčem ke čtení celého Písma • zákon byl jen pedagogem, vedoucím ke Kristu = křesťanství přestaveno jako naplnění starozákonních zaslíbení srov. sv. Justin: Dialog s Tryfonem

9. komunikace s helénskou kulturou: • otevřenost vůči filozofickým proudům doby (stoikové, platonismus) téma Logu u Justina, důraz na zákon, odvolávání se na starobylost tradice u Tertuliána) • Ježíš = Boží Logos (myšlenka, Slovo), které Bůh vyslovil při stvoření světa a které se stalo tělem na konci časů. • Vtělený Ježíš Kristus = týž, který byl u Otce, když tvořil svět • zároveň přítomen v každém lidském hledání pravdy • v pozadí struktura platónského výkladu světa: Logu v něm)

11. přednost apologií: pozitivní představení konverze ke křesťanství = přechod od částečného poznání k plnosti + křesťanství je opravdu schopno oslovit různé lidi a kultury svou nabídkou spásy (není jen dalším národním či kmenovým náboženstvím) • problém: např. platónské myšlenkové schéma,…

12. Středověk z pohledu TF • Spíše nezájem o apologetiku protože celkem jednotné křesťanstvo (vnitřní problémy řešeny jinak) • určitá kontinuita „apologetické dimenze“ v křesťanské teologii, ale až v 12.-13. stol. pokusy o systematickou syntézu apologetických otázek • formulace tzv. předpokladů víry (preambula fidei), promýšlení důkazů Boží existence Tomáš Akvinský

13. KLASICKÁ APOLOGETIKA VZNIK nic se nezdá jisté a jasné: náboženství už není garantem jednoty jednota hledána v racionalitě (myslím, tedy jsem) změna v adresátovi (renesanční člověk, protestant, osvícenec) roste význam apologetiky-obhajoby

14. RENESANCE→ jaké je naše místo ve světě, vesmíru? Jsou ostatní náboženství horší, stejná nebo lepší než křesťanství? REFORMACE → která církev je pravá? OSVÍCENSTVÍ → důvěřovat rozumu nebo víře? Nepřinesla by klid zbraní a rozvoj člověka spíše sekulární společnost, která neválčí o svého Boha?

15. Apologetika jako vědní disciplína • zejm. 17. století, ale už dříve pokusy Charron: ti, kdo sebejistě vystupují proti Bohu, nemají základní znalosti o křesťanském Bohu a náboženství Pascal: nejen ratio, přilněme k „rozumu srdce“, víra je sázka… • vznik apologetických traktátů (nový „žánr“) • nereflektovaný racionalismus v teologii i u jejích protivníků viz deismus: rozum je kompetentní k ověřováním všech náboženských pravd, teologie se mění v diskusi s těmito směry Jan Nepomuk Ehrlich

16. Rysy • Karteziánský způsob reflexe: rozum jako jistota • oddělení dogmatiky a apologetiky: FAKT zjevení → apologetika OBSAH zjevení → dogmatika • obsah = co je zjeveno → rozumově nelze • fakt = že něco zjeveno → rozumově lze

17. Struktura apologetického traktátu ukázat racionalitu víry ve třech krocích – (DEMONSTRATIO): demonstratio religiosa pojednání o přirozenosti a potřebnosti náboženství/zjevení demonstratio christiana dokázat, že křesťanství je věrohodné a že Ježíš vrcholem Božího zjevení (poukazem jeho osobnost, zázraky…) demonstratio catholica pravou církví je církev katolická, její vznik a povaha

18. výhodyapologetiky • důraz na absolutní transcendenci zjevení • přísná metodika, přehledné členění a koherentní seřazení argumentů. • řeší otázky, které jsou důležité pro daný nábožensko-kulturní kontext • apologetika jako střední cesta v promýšlení vztahu víry a rozumu: rozum souvisí s vírou, pokud jde o fakt zjevení, nemůže však vše, porozumět obsahu dokáže jen víra

19. Limity: • vnějškovost některých kritérií • odmítnutí „znamení času“ • výtka (nepřiznaného) racionalismu • křesťanství je přeci více než nauka, je spásnou událostí života, smrti a vzkříšení JK • vymezení zjevení jako locutio Dei (Boží mluvení) a rozlišení faktu a obsahu zjevení je sice pojmově jasné, ale neodpovídá věroučné zkušenosti • Viz též K. Skalický in TT Rozum vyhání temnoty nevědomosti a tmářství

20. Kritika klasické apologetiky (blíže) • APRIORISMUS pojmu zjevení • INTELEKTUALISMUS v dělení na fakt a obsah zjevení: pokud se určitý fakt ukáže zjevný, neznamená to, že mu uvěřím… • VNĚJŠKOVOST: pravdivost zjevení není hledána v teologickém základu, ale naopak mimo něj • NEZÁJEM O SUBJEKT a jednotlivé dimenze lidského života: proto ale hlásání neúčinné, protože nemá zájem o adresáta, o jeho sebeporozumění v tomto světě • REDUKCE CHRISTOLOGIE na Ježíšovu mesiášskou funkci, důraz na zázraky: z Ježíšových znamení jsou vyráběny vědecké argumenty • POLEMIČNOST, tíhnoucí k jednostrannosti a budující nedorozumění, přeceňování vedlejších témat jen kvůli jejich významu pro polemiku

21. Další vývoj • až do IIVC podobné schéma • pokusy o změnu: viz tübingenská škola, návrat k církevním otcům, metoda imanence nebo vliv personalismu • první reakce na pokusy o překonání manuálu ze strany učitelského úřadu: Lamentabili, Pascendi, Aeterni Patris …

22. První pokusy o překonání tradiční apologetiky Maurice BLONDEL: • „apologetika imanence“: lidská touha po nekonečném, má charakter něčeho potřebného i nedosažitelného • vzájemná korespondence mezi lidským hledáním a nabídkou křesťanství. • člověk musí učinit volbu pro, či proti transcendenci: otevřít se daru či zvolit postoj jeho/své vlastní negace. • transcendence uvnitř lidské existence • najít, kudy do nás vchází milost, co umožňuje její přijetí

23. Pierre Rousselot • úkon víry je syntetický: nikoliv dvě etapy 1. čistě racionální dokazování zjevení (přirozená víra), 2. spolupůsobení vůle a milosti (nadpřirozená víra). • věrohodnost (kredibilita) nepředchází víru, je její součástí nejde tedy o výsledek demonstrace věrohodnosti Zjevení. • znamení věrohodnosti jsou uvnitřzkušenostivíry: pokusit se vytěžit z konkrétní zkušenosti víry způsob, jak ji sdělovat druhým

24. lze mluvit o korespondenci lidského snažení S Božím dílem • křesťanství nehlásá zvěst, která k člověku přichází „zvnějšku“, ale to, po čem člověk v imanenci svého srdce nevědomě nebo vědomě vždy toužil. • Zjevení je tedy odpovědí na lidskou otázku po smyslu ochota věřit povinnost věřit 

25. Německo: Karl RAHNER • „antropologicko-transcendentální model“ • navazuje na imanentní metodu (ale i další vlivy) • „transcendentální“ = otevřenost vůči tomu, co nás přesahuje • Člověk není jen držitel „lidské přirozenosti“, ale obdařen milostí • a k životu v dovršení a ve společenství s Bohem člověka • Toto nasměřování do nás vloženo jako „nejhlubší střed naší existence“ • Během života si toto Boží sebesdělení stále hlouběji uvědomujeme a prožíváme náš život jako odpověď na toto oslovení • Člověk je podle Rahnera především „posluchač (Božího) Slova“: naslouchání je základním postojem člověka vůči zjevení • Úkol TF: poskytnout víře racionální základy (i se zachováním jisté neurčitosti, která tu nutná…)

26. Bernhard Welte • existence člověka je bytím ve světě • konečnost je fakticky daná, nekonečnost je ideální touhou člověka • lidská existence představuje místo jejich setkání/napětí

27. 3. Modely a směřování TF v současnosti 3.1 Podněty Druhého vatikánského koncilu 3.2 Pokoncilní směřováníTF • Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF • Tři hlavní „školy“ fundamentální teologie • Koncepce tohoto kurzu

28. Podněty Druhého vatikánského koncilu

29. Bůh se ve své dobrotě a moudrostirozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti. Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství.“ Dei Verbum2

30. namísto dvou pramenů Zjevení (Písma a Tradice): jediný zdroj/pramen, jímž je Bůh • víra: trojí dimenze aktu víry vztah rozumu a víry jako poslušnost intelektu a vůle, která vyplývá z víry • Úkol tradice: církev „ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem generacím předává všechno, co sama je a v co věří“ • Úkol učitelského úřadu: autenticky vykládat Boží slovo, „není nad Božím slovem, ale slouží mu“

31. Duch svatý umožňuje hlubší porozumění víře • na prvním místě je poznání Boha ve Zjevení a teprve poté - jako o dílčí součást tohoto širšího poznání - „přirozené“ poznání Boha

32. 3.2 Pokoncilní směřování TF Období přechodu k obnovenému širšímu pojetí TF (do 1979) • přidržení se tradičního schématu • téma otevřenosti člověka vůči transcendentní dimenzi • včlenění dějin spásy • promýšlení pojmů víry a zjevení • strukturace apologetiky v novém kontextu • zaměření na analytické, lingvistické, logické a vědeckoteoretické otázky

33. 3.3.2. Tři současné „školy“ TF • NĚMECKÁ ŠKOLA: • TF jako věda o základech teologie • Traktáty často zachovávají trojiční pojednání otázky náboženství, křesťanského zjevení a církve, nakonec připojeno pojednání o gnozeologických otázkách. Handbuch der Fundamentaltheologie od W. Kerna, H. Pottmeyera a M. Secklera z let 1985-88, také H. Fries, H. Waldenfels, K. H. Neufeld

34. 2. ŘÍMSKÁ ŠKOLA PAPEŽSKÉ UNIVERSITY GREGORIANUM • soustředí se na otázky věrohodnosti zjevení. • dělí látku na dvě části: 1. zjevení a jeho předávání v církvi, 2. apologetická část o epistemologických otázkách v současném kontextu. • R. Latourelle, J. Wicks, G. O´Collins, C. Dotolo, C. Aparicio Valls. R. Fisichella, S. Pié Ninot. Reprezentativním dílem této školy je Dizionario di teologia fondamentale (Slovník fundamentální teologie), který vyšel poprvé r. 1990 v Assissi.

35. ŘÍMSKÁ ŠKOLA PŘI PAPEŽSKÉ UNIVERZITĚ V LATERÁNU • navazuje na práci teologů českého původu, V. Boublíka a K. Skalického • tzv. „dialogická perspektiva fundamentální teologie • K této škole lze přiřadit autory jako G. Lorizio, P. Coda, L. Žák, P. Sguazzardo, A. Sabetta ad., Ukázkovým dílem této školy je čtyřdílná Teologia fondamentale (2004-2005). • postupuje od epistemologických otázek a dějin bádání o víře k otázkám po základech teologického poznání (zjevení, tradice, víra), k tématu věrohodnosti a teologických pramenů v minulosti a dnes

36. Souhrn novodobého vývoje • TF si vždy (vedle hájení křesťanského poselství) uchovala charakter úvodní teologické vědy: uvádí do teologie, jejích oborů a metod (poskytuje v nich základní orientaci) a hledá klíčová slova, kterými lze zpřístupnit podstatu křesťanství, to co je právě křesťanství vlastní • dnes se většinou TF soustředí na zjevení ve smyslu sebesdělení Boha v Ježíši Kristu, právě ono je ústředním momentem křesťanské víry a teologie

37. Pojetí TF v našem kurzu • Částečně v linii lateránské školy (+další:): od metodologie a historického úvodu do oboru, k hlavním tématům: zjevení, víře a jejímu předávání (tradici). • TF jakoteologie základů: pokud porozumíme vlastním základům, snadněji najdeme cesty, jak vlastní víru sdělit/obhájit před druhým • Další postup: od základní struktury TF k tématu zjevení, (jeho povaze, zjevení v Písmu, v tradici, kultuře), víře (jako odpovědi na zjevení) a tradici (předávání zjevení v dějinách)