každý z nás za běžných okolností – stabilní, pro nás typické projevy

1. Adaptace osobnosti na zátěž. Změny osobnosti při dlouhodobém stresu. Poruchy osobnosti každý z nás za běžných okolností – stabilní, pro nás typické projevy pokud jsou situace nové, neobvyklé, spojené se zvýšenými nároky – změna oproti každodennímu stereotypu, jiné vlastnosti, jiné kompetence, jiná integrace - to je užitečné o sobě i o druhých, s nimiž žijeme pracujeme atd. vědět – doplní to tak celkové porozumění jeho osobnosti

2. Transakční teorie stresu (Lazarus) stres jako pocit nadměrného zatížení či ohrožení duševní a tělesné pohody • událost je vnímána jako ohrožující • člověk dospívá k závěru, že není schopen takovou zátěž zvládnout (jinak by to pro něj představovalo výzvu) pocit obtížně zvládnutelné či nezvládnutelné situace  kognitivní a emoční nejistota; dosud fungující strategie se zdají být neefektivní

3. Subjektivní hodnocení a prožívání zátěže • událost je jen podnětem, subjektivní interpretace závisí na osobnosti (odolnost resp. citlivost vůči zátěži) • hodnocení stresující situace – narušení obvyklých kognitivních schémat – „krize smyslu“ – potřebujeme se orientovat a najít význam – „co a proč se stalo“ • zdlouhavé obtížné, možnost zkreslení • snaha dojít co nejdříve k nějakému závěru (jakémukoliv) • tlak na rychlé zpracování nepříjemných informací může být příčinou nesprávného vyhodnocení siuace a neefektivního řešení  zesilují se negativní emoce, panikaření

4. Tendence vysvětlovat si situace, které se nám dějí určitým způsobem - atribuční styl • proč se to stalo? proč zrovna mně? • připisujeme té události určité příčiny (činíme kauzální atribuce) - to je vedeno naší snahou získat alespoň nějakou kontrolu nad událostí (že jí rozumím, dovedu ji vysvětlit) • příčiny • vnější vs. vnitřní • trvalé vs. náhodné, přechodné • globální (obecněji platné) vs. specifické pro tuto situaci • způsob vysvětlování příčin ovlivňuje náš dojem kontrolovatelnosti nebo nekontrolovatelnosti situace a tedy i míru stresu

5. Odolnost vůči zátěžím ? nakolik víra že mohu získat nebo udržet kontrolu nad situací (sám nebo s pomocí, a zda o sociální oporu umím požádat – komunikace o potížích) ? zátěž aktivizuje nebo vede k rezignaci a pasivitě (až bezmocnost) ? flexibilita (neulpívat na neúčelných strategiích, zapomenout na nepříujemné zážitky, „zotavit“ se i po traumatické zkušnosti

6. Odolnost vůči zátěžím hardiness – pevnost, nezdolnost - stupeň odolnosti resilience – pružnost, houževnatost; zotavení a stabilizace a udržení pocitu přijatelné duševní pohody; dostatečná důvěra ve vlastní kompetence a možnost najít přijatelné řešení

7. Coping – zvládání zátěže • 2 základní strategie • zaměření na řešení problému • zátež jako výzva , je „co“ řešit, soustředění na cíl, odstínění rušivých činností, podpora (sociální, instrumentální) • zaměření na emoce • přehodnocení • relativizace • sociální podpora

8. Vliv osobnostních rysů na vyrovnávání se se stresem • odolnost vůči stresu a schopnost se s ním vyrovnávat závisí na kombinaci jednotlivých rysů • 2 osobnostní faktory vyššího řádu • míra stability – nízký neuroticismus, vysoká přívětivost a vysoká svědomitost • míra pružnosti reagování – vysoké skóre extraverze a otevřenosti vůči zkušenosti

9. Vliv osobnostních rysů na vyrovnávání se se stresem

10. Vliv osobnostních rysů na vyrovnávání se se stresem

11. Posttraumatická stresová porucha (PTSD) biologický základ – dlouhodobé přetížení, snížení hladiny kortizolu, který za normálních okolností stimuluje uvolňování energie po úvodní poplachové reakci (energie pro „snášení stresové situace“) narušení emočního prožívání – úzkost, napětí, přecitlivělost, podrážděnost; nebo také emoční otupělost, vyhaslost změny kognitivních funkcí – narušení hodnocení, zkratkovité závěry, černobílé vidění, negativizmus, vztahovačnost; propad sebevědomí, sebeúcty, pocity méněcennosti, bezmocnosti, někdy i sebeobviňování změny chování – inhibovanost, nezájem o běžné dění; jindy nadměrná iritace, agresivita

12. Model posttraumatické adaptace • v průběhu zvládání osobní krize a stresu pozitivní změna v kognitivní i emocionální oblasti – je výsledkem zpracování traumatických zážitků • kognitivní reinterpretace – pochopení stresující události jako alespoň v něčem smysluplné a přínosné • díky přehodnocení situace – pocit, že život není jednoduchý, ale je naplněnější a bohatší, pocit rozvoje/růstu vlastního potenciálu • změna hodnot a postoje k životu, vztahu k lidem, k sobě – změna sebepojetí • idealizující změna sebepojetí – přesvědčení o pozitivní proměně a růstu vlastní osobnosti • fundamentální životní pragmatismus – trápení přichází se stejnou pravděpodobností jako příznivé události, nelze se mu vyhnout ale lze se naučit s ním zacházet

13. Poruchy osobnosti Porucha osobnosti je trvalý stav projevující se nepříznivými nebo nadměrně zvýrazněnými vlastnostmi osobnosti, odchylkami osobnosti citového prožívání, uvažování i chování, zejména ve vztahu k druhým lidem a společnosti. Porucha osobnosti (dříve nazývaná psychopatie) se projevuje narušením adaptace, málo adaptivním až hrubě rušivým chováním, jehož důsledky nakonec trpí i sám jedinec, ale které způsobuje potíže především jeho okolí. Lidé s poruchou osobnosti nemívají na své chování náhled a považují je za přiměřené (na rozdíl od ostatních lidí). Poruchy osobnosti přetrvávají prakticky celý život. Mohou je ovlivnit nepříznivé vnější nebo vnitřní faktory, protože postižení mívají sníženou toleranci k jakékoli zátěži. Smolík (1996) uvádí, že se v populaci vyskytuje 6 – 9 % lidí, u nichž lze shledat nějakou trvalou poruchu osobnosti.

14. Poruchy osobnosti PARANOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI SCHIZOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI DISOCIÁLNÍ PORUCHA OSOBNOSTI EMOČNĚ NESTABILNÍ PORUCHA OSOBNOSTI HRANIČNÍ TYP NESTABILNÍ OSOBNOSTI HYSTRIONSKÁ PORUCHA OSOBNOSTI ANANKASTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI ÚZKOSTNÁ PORUCHA OSOBNOSTI ZÁVISLÁ PORUCHA OSOBNOSTI NARCISTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI

15. Pozitivní psychologie osobnosti

16. Pozitivní psychologie osobnosti