Lucie Cviklová Metodický list číslo 1

1. Lucie CviklováMetodický list číslo 1 Moderní a postmoderní společnost Co je globalizace Hlavní sociologické teorie moderní společnosti

2. Moderní a postmoderní spol. 1 • Podle ZykmundaBaumana dějiny času začínají s moderností či modernost je doba, kdy čas dostává svou historii • Čas se stal otázkou „hardwaru“, jenž lidé začali vynalézat, konstruovat, používat ho a ovládat – například konstruovali vozidla, která se dokázala pohybovat rychleji • Počátek moderní éry si můžeme spojovat s různými aspekty proměňující se lidské praxe, ale emancipace času od prostoru – jeho podřízení lidské vynalézavosti a technickým schopnostem a postavení času vůči prostoru jakožto nástroje pro dobytí prostoru a přisvojení si země - není pro počátek moderního zúčtování s minulostí o nic horší než jiná radikální změna • Je třeba rozlišovat mezi těžkou a lehkou moderností, kdy těžká moderna byla epochou územního dobývání • Prostor je možné překonávat v doslova „nulovém čase“ a tak rozdíl mezi „hodně daleko“ a „přímo tady“ tu postrádá význam • Prostor již neklade akci a jejím účinkům do cesty žádné meze, jeho význam je malý nebo žádný

3. Moderní a postmoderní spol. 2 • Přesto přechod od těžké k lehké moderně nezměnil mocenské mechanismy • Například MichelCrozier ztotožnil nadvládu (ve všech jejích variantách) s blízkým přístupem ke zdrojům nepředvídatelnosti a nejistoty a tato teze dosud platí: vládnou lidé, kteří dokážou své jednání učinit nezávislým na normách a jsou tudíž nepředvídatelní, přičemž sami normativně regulují činy svých protagonistů (prostřednictvím rutiny je činí monotónními, opakujícími se a předvídatelnými) • Lidé, jejichž ruce jsou volné, vládnou nad lidmi s rukama svázanými; svoboda prvních je hlavní příčinou nesvobody druhých – přičemž nesvoboda druhých je hlavním smyslem svobody prvních • Těžká modernost udržovala kapitál a pracovní sílu v jakési železné kleci, ze které nikdo z nich nemohl uniknout • Lehká modernost však jednomu z partnerů umožnila klec opustil • „Pevná“ modernost byla érou vzájemného zasnoubení a „tekutá“ modernost je érou nevázanosti, oproštění, neuchopitelnosti, snadného úniku a beznadějné honičky • V „tekuté“ modernosti vládnou ti, kteří jsou nezachytitelnější, ti, kteří mají svobodu pohybovat se bez povšimnutí

4. Moderní a postmoderní spol. 3 • Podle Polanyiho práce byla ztělesněnou prací: prací, s níž nelze pohnout, kterou nelze přenést bez fyzického přenesení samotných pracujících • Dnes žijeme jinou „velkou transformaci“ a jedním z jejích rysů je „odtělesnění“ práce, která slouží jako hlavní zdroj současného kapitálu • Fabriky podobné věznicím v panoptikálním stylu, s přehlednými celami v kruhu, přísný dozor a dril už nejsou zapotřebí – kapitál se zbavil nepříjemné úlohy, která ho držela při zemi a nutila žít v přímém svazku s pracujícími, vykořisťovanými kvůli jeho sebeprodukci a neomezenému růstu • Tělesnosti zbavená práce softwarové éry již nijak neomezuje kapitál: dovoluje mu, aby byl exteritorální (aby působil mimo konkrétní území), proměnlivý, přelétavý a nestálý – odtělesnění pracovní síly je znamením beztíže kapitálu • Fúzování a zeštíhlení nejsou v rozporu: naopak vzájemně se podmiňují, podporují a upevňují • Jde o směs fúzování a zeštíhlovacích strategií, která nabízí kapitálové a finanční síle možnost čím dál rychlejšího pohybu a sféru jejího putování činí stále globálnější, přičemž pracovní sílu zbavuje možnosti smlouvat, a způsobovat tak mocným mrzutosti, demobilizuje ji a mnohem pevněji než díříve jí svazuje ruce

5. Problém vymezení postmoderní společnosti • Nic takového jako postmoderní společnost neexistuje, je však třeba rozlišovat mezi postmodernismem jako souborem uměleckých praktik či převratem v estetickém vnímání světa a postmodernou jako novým, specifickým stavem ducha, jako osobitou senzibilitou, která převrací a mění životní styly, obyčeje a hodnotové systémy a která tedy radikálně intervenuje do společenského života, zejména na jeho každodenní úrovni • Problém utváření postmodernismu v západním světě zasahuje nejen sféru kultury, která je sama o sobě globální (intranacionálně i internacionálně, ale dotýká se důrazně světového názoru, pohledu na svět, vnímá svět, kde „dominuje nikoliv racionální a logicky zformulovaná reflexe, ale hluboce emocionální, vnitřně prožívaná reakce soudobého člověka na okolní svět“ • 1)postmodernita se vztahuje k historické (sociální a politické epoše, která střídá modernitu, jde tedy o střídání „dějinných epoch“ • 2)postmodernismus se vztahuje ke kulturním produktům (ve výtvarném umění, filmu, architektuře, literatuře, atd.), jež se odlišují od moderních kulturních produktů • 3)postmoderní sociální teorie je druh sociálního teoretizování, který se některými významnými znaky liší od moderních sociologických a sociálních teorií • Všechny pojmy (postmodernita, postmodernismus, postmoderní teorie) jsou logicky vymezeny vlastně nesprávně, protože negativně: postmoderní je opak moderního

6. Vliv postmodernismu na umění • Postmoderní přístup ke větu v umění i epistemologii (teorii poznání) se řídí Paulem Feyerabendem, podle kterého anythinggoes, ale také zčásti vážně, zčásti ironicky míněným nothingnew, případně „konec dějin umění“, „konec dějin“, „smrt autora“ a „smrt subjektu“ • V postmodernismu to sociologicky nejpodstatnější spočívá asi a) ve vážně míněných a rozsáhle pěstovaných kulturálních studiích, jež se soustřeďují mj. také na studium populární kultury a konec konců vycházejí z teze, že rozlišení vysokého a nízkého umění je typicky moderní • b)v komplexu feministických teorií, jež odstartovaly celu plejádu studií o „odlišných identitách“, o „konstrukci Já“, „konstrukci jiného“, a konečně c)ve věcně skutečně asi nejzávažnějších mediálních studiích, jejichž předmětem je nejen to, jak média (ne)zobrazují svět, ale jak konstruují naše způsoby percepce vnějšího světa, jak námi manipulují, apod. • Ačkoliv ani kulturální studia, ani feminismus a mediální studia nelze spojit přímočaře a jednoznačně s postmodernismem, impuls k nim postmoderní uvažování nesporně dalo nebo tento směr analýzy a kritiky soudobých společností posílilo

7. Globalizace v sociologii • Sociologii globalizace si lze představit jako volný, rozporuplný shluk národně státní řádové sociologie • Ve vztahu k maintreamu se jedná spíš o deviantní teorie a výzkumné přístupy, směry výzkumu, často také teprve o sliby výzkumu, jež vnikly ve zcela rozdílných kulturních a tematických kontextech (od výzkumu migrace přes mezinárodní analýzu tříd, mezinárodní politiku, teorii demokracie až po culturaltheory a sociologii města – i když si tyto teorie často odporují, tak přesto tím či oním způsobem prolamují bariéru národněstátního myšlení vypracováváním myšlenkových alternativ • Jedná se zejména o to, které jednotky analýzy mohou nahradit národněstátní axiomatiku • Tyto snahy jsou vyvolány zejména tím, že myšlení a výzkum v rámci koncepce národního státu rozděleně a uspořádaně představovaných společenských světů vylučuje všechno, co spadá mezi tyto vnitřní a vnější řádové kategorie • Zejména v rámci výzkumu migrace je odkrýván v přístupech nadnárodních sociálních prostorů význam toho „být tady i tam“

8. Globalizace a světová politiky • Existují dvě světové politiky: nejprve se jedná o společnost (národních) států na straně jedné a nejrůznější nadnárodní organizace, aktéry, skupiny, individua, jež budují a vyztužují sociální vztažné sítě na straně druhé • V teorii rizikové světové společnosti nastupuje začtvrté na místo základní jednotky účelového jednání kategorie nechtěných vedlejších důsledků • Nové entropie a turbulence ve světe jsou způsobeny ekologickými krizemi a dalšími globálními riziky (zejména jejich sociální a politickou konstrukcí) • V úvahách o nadnárodní občanské společnosti jsou viditelné sociokulturní procesy, zkušenosti, konflikty a identity, jež se orientují na „model jednoho světa“, na nadnárodní sociální hnutí, na globalizaci „zespodu“, na nové světoobčanství • Existují klíčoví autoři globalizace jako Wallterstein, Rosenau, Gilpin, Held, Robertson, Appadurai a jako společný vztažný bod Giddens • Wallerstein – jeden z prvních, kdo se v sedmdesátých letech začali zabývat otázkami globalizace – přišel s konceptem světového systému, podle něj je motorem globalizace kapitalismu • Rosenau, Gilpin a Held studovali mezinárodní politiku a zpochybňovali národněstátní ortodoxii tím, že vyzvedávají význam technologické globalizace (informační společnost a společnost vědění) a tím, že zdůrazňují politicko-vojenské faktory z hlediska mocenské politiky

9. Kapitalistický světový systém: Wallerstein • Koncepce nadnárodních sociálních prostorů odmítá národněstátní pohled na společnost • „nadnárodní“ znamená, že vznikají formy života a jednání, jejichž vnitřní logika má své kořeny v invenčnosti, s níž lidé „bezvzdálenostně“ vytvářejí a udržují sociální světy a souvislosti jednání • Jak jsou vzdálenosti a hranice rušící nadnárodní světy možné? • Jak mohou být vytvořeny a jak o ně může být pečováno v jednání individuí, často v odporu proti národněstátním individuím? • Jde při tom o bezstátní, možná dokonce bezinstitucionální rané formy nadnárodních světových společností? • Jaké orientace, zdroje, instituce upřednostňují, či jakým zabraňují? • Jaké politické důsledky(dezintegrace nebo nadnárodní mobilizace) jsou s nimi spjaté? • Wallerstein radikálně nahrazuje obraz vůči sobě uzavřených jednotlivých společností protiobrazem jednoho světového systému, v němž se všichni – všechny společnosti, všechny vlády, všechny podniky, všechny kultury, třídy, všechny domácnosti, všechna individua – musejí zařadit a prosazovat v jedné dělbě práce • Tento světový systém, který poskytuje vztažný rámec pro sociální nerovnosti ve světovém měřítku, se podle Walltersteina prosazuje s kapitalismem, podle něj je kapitalismus na základě své vnitřní logiky nezbytně globální • Tuto argumentační figuru (která zde může být uvedena pouze zjednodušeně) charakterizují dva znaky: je monokauzuální a ekonomická - globalizace je definována jedině a výlučně jako institucionalizace světového trhu

10. Postmezinárodní politika: Rosenau I • Podle Rosenaua je třeba rozlišovat dvě fáze mezinárodní politiky: globalizace znamená, že lidstvo za sebou zanechalo čas mezinárodní politiky, jenž se vyznačoval dominací národních států na mezinárodní scéně • Nyní vznikl věk postmezinárodní politiky, ve kterém se národněstátní aktéři globální scény a moci musejí dělit s mezinárodními organizacemi, nadnárodními koncerny a nadnárodními sociálními a politickými hnutími • Empiricky se to projevuje kupříkladu tak, že pouze počet mezinárodních organizací, včetně nevládních organizací (například Greenpeace) dosáhl nevídaného řádu a stále roste • Rosenau odpovídajícím způsobem vysvětluje přechod od národní k postnárodní éře zaprvé vztahy mezinárodního politického systému a zadruhé tím, že monocentrická mocenská struktura rivalizujících nadnárodních států je nahrazena a nahrazována prostřednictvím polycentrického mocenského rozdělení, ve kterém si konkuruje, resp. kooperuje, velká množina nadnárodních a národněstátních aktérů • Existují tedy dvě arény globálních společností: jednak společnost států, v níž stejně tak jako dosud jsou klíčovými veličinami pravidla diplomacie a mezinárodní moci, a svět nadnárodní subpolitiky, ve kterém se pohybují tak odlišní aktéři jako nadnárodní koncerny, Greenpeace, AmnestyInternational, ale i NATO, Světová banka, Evropská unie, atd.

11. Postmezinárodní politika: Rosenau II • Rozpor mezi dvojí světovou společností a teorií světového systému je zřejmý: Rosenau na místo jednoho, ekonomicky „řízeného“ světového tržního systému staví polycentrickou světovou politiku, ve které nemají monopolní slovo ani kapitál, ani národněstátní vlády, ale ani OSN, Světová banka, Greenpeace atd., nýbrž všichni, byť s rozdílnými mocenskými spolu zápasí o dosažení svých cílů • Přechod o národněstátně dominované k polycentrické politice Rosenau – také na rozdíl ofWallersteina – odvozuje z technologické dimenze globalizace a její vlastní dynamiky • V jeho politologických studiích se argumentuje, že hustota a důležitost mezinárodních závislostí získala novou kvalitu • Je to technologie, co ruší geografické a sociální vzdálenosti prostřednictvím nadzvukových letadel, prostřednictvím počítačů, prostřednictvím satelitů a mnoha dalších inovací – stále více a více lidí, myšlenek a zboží může překonat čas a prostor rychleji a bezpečněji než kdy předtím • Technologie zesiluje interdependence mezi lokálními, národními a mezinárodními obcemi, a to do takové míry, jakou dosud nezažila žádná doba • Polycentrická světová politika vystihuje situaci v níž: • a)nadnárodní organizace jako Světová banka, katolická církev apod. působí vedle sebe či proti sobě • b)národní problémy jako klimatické změny, drogy, AIDS, etnické problémy a měnové krize určují agendu politiky • c)nadnárodní události jako mistrovství světa ve fotbale a válka v Zálivu vyvolávají prostřednictvím satelitní televize nepokoje ve zcela rozdílných zemích a světadílech • d)vznikají nadnárodní „obce“ založené např. na náboženství (islám), vědě (odborníci), životním stylu (popř. ekologie), příbuzenství (rodiny), politických orientacích (environmentální hnutí, bojkoty zboží) • E)nadnárodní struktury jako formy práce, produkce a kooperace, banky, finanční toky, technické znalosti atd. řeší a stabilizují souvislosti jednání a krizí skrze vzdálenosti

12. Přehled současných sociologických teorií • Modernita v tomto smyslu tedy vyvolává představu radikálně se měnících časů, výraz „modernizmus“ obvykle označuje specifická kulturní a intelektuální hnutí, jež rozličným způsoby dramatizují právě tuto zkušenost – výraz modernizace obvykle označuje proces zavádění modernity • Modernita je často považována za období, které má svůj počátek v průmyslové revoluci v evropských zemích, s šířením idejí francouzské revoluce a takzvaného věku „osvícenství“ • Podle ReinhardtaKosellecka je postojem, jímž společnost objektivizuje svou minulost jako „dějiny • Modernita je doba, v níž společnost uvažuje o své minulosti jako o ukončeném sledu událostí kulminujících v současnosti, a nikoli jako o cyklicky opakovaných událostech • Modernita se často klade do protikladu s „tradicí“ , s „tradičními“ způsoby života nebo s „tradicionalismem“ • Výraz „tradice“ pochází z latinského slova tradere“ čili „předávat“ nebo „odevzdávat“ • Vyjadřuje představu přijímaného a samozřejmého způsobu myšlení a jednání • Za přijatelné a vhodné způsoby chování se považuje to, „jak se věci vždy dělaly“, jak to řekl kněz nebo otec nebo jak to dělali předkové • Jedním z nejvlivnějších způsobů rozlišení mezi „moderními“ a „tradičními“ společnostmi v sociální teorii zavedl v polovině 20. století americký funkcionalistický teoretik TalcottParsons • Rozlišoval mezi tradičními a sociálními strukturami založenými na „předurčení“ a moderními sociálními strukturami založenými na „úspěchu“

13. Občanská společnost • Pojem „občanská společnost“ v sociálním myšlení – poprvé jej začali používat angličtí a skotští političtí ekonomové v 18. století – označoval instituce ve společnosti, které působily jako prostředník mezi zákony a činností státu na straně druhé • V kontextu liberální ideologie 19. století občanská společnost v podstatě zahrnovala ty, kteří vlastnili majetek, podíleli se na bohatství státu a měli tudíž právo volit • Občanská společnost se tedy vztahovala převážně na sociální a politickou činnost střední třídy • Ve Francii ve třicátých letech 19. století v období restaurace monarchie po revoluci v roce 1789 a po porážce Napoleona působil jeden z nejvlivnějších politických komentátorů liberalismu Alexis de Tocqueville • Tocqueville srovnával násilné zavedení demokracie ve Francii s mírumilovnější společností ve Spojených Státech • Podle Tocquevillova pozorování pramenila „solidarita v americké společnosti z existence „dobrovolných sdružení“ malých skupin jedinců, kteří si mohli důvěřovat a spolupracovat na základě společných zájmů • Kořeny těchto dobrovolných sdružení spatřoval v protestantských sektách původních anglických osadníků, které se staly základem rovnostářství a osobní soběstačnosti, jimiž se vyznačoval život v Americe v 19. století

14. Společenství a společnost: Ferdinand Toennies • Ferdinand Toennies je znám pro své pojednání rozdílu mezi Gemeinschaft a Geselschaft , které se obvykle překládá jako společenství a společnost • To, co nazýval Toennies pospolnými vztahy“, je v procesu industrializace, urbanizace a šíření diferencovaného kapitalistického hospodářství stále více nahrazováno „společenskými vztahy“ • Výrazem „pospolné vztahy“ označuje Toennies typ vztahů mezi jedinci v hospodářské soustavě závislé zejména na venkovském zemědělství, kde se malé populační jednotky sdružují do vesnic , v tomto uspořádání existují široké rodiny a členové rodu žijí v těsné blízkosti, směna se odehrává zejména prostřednictvím protislužeb bez výraznějšího zprostředkování penězi a vztahy k autoritě mají většinou osobní charakter tradičně definovaných rolí • Tradiční víra a dovednosti se předávají ústně a vlastním příklad a vzniká tak pocit nepřerušené souvislosti mezi generacemi • Pojmem „společenské vztahy“ označuje Toennies takové podmínky, v nichž jsou vztahy charakterizovány komerční směnou zboží a služeb • Zboží není vyráběno a spotřebováno na místě, ale směňuje se za peníze • Práce a služby se formalizují prostřednictvím námezdních smluv • Společenské vztahy se dělí na veřejné pracovní na straně jedné a na soukromé osobní na straně druhé • Vztahy mezi jedinci jsou stále častěji zprostředkovány neosobními a anonymními předměty, zákony a institucemi • S rozvojem peněžního hospodářství splývají jednotlivá společenství v „masu“ žijící na jednom místě, tedy ve městech, a v důsledku toho začínají ztrácet svou jedinečnou identitu • Na přelomu 19. a 20. století tyto kategorie odborněji rozvinuli Durkheim, Weber a Simmel

15. TalcottParsons: funkcionalismus jako sjednocená obecná teorie V roce 1927 nastoupil Parsons na Harvardovu univerzitu a setrval tam po celý zbytek své profesní dráhy až do své smrti v roce 1979 Ve vývoji jeho práce se běžně rozlišují tři fáze: raná, střední a pozdní V rané fázi, která začíná ve třicátých letech, se Parsons snažil vypracovat přesnou teorii povahy a struktury sociálního jednání Ve střední fáze ve čtyřicátých a padesátých letech se zajímal o strukturu a funkci sociálních systémů. V poslední fázi se věnoval vymezení procesů strukturální diferenciace a typologii různých fází sociálního vývoje Parsons ve svém vysvětlení strukturální diferenciace předpokládá, že s rostoucí komplexitou společnosti vznikají v souvislosti s konkrétními funkcemi stále specializovanější instituce Dokládá to na příkladu měnících se forem příbuzenství v moderní industriální společnosti, kdy příbuzenství dříve plnilo řadu různých funkcí – podílelo se například na regulaci sexuální činnosti, na socializaci dětí, naplňování základních potřeb obživy i na organizaci politické autority – kdežto později se tyto funkce rozptýlily do politických institucí S rozvojem industrializace byly ekonomické potřeby naplňovány prostřednictvím placeného zaměstnání, které se odehrávalo mimo domácnost Autoritu zprostředkovávaly politické instituce a funkcionáři byli voleni nebo jmenováni za zásluhy, zdá se, že funkce rodiny se zúžily na regulaci sexuality a socializaci dětí

16. Robert Merton: manifestní a latentní funkce Komentátoři většinou poněkud nespravedlivě přisuzují Mertonovi druhořadé postavení za TalcottemParsonsem • Ve snaze vytvořit uspokojivý základ funkcionální analýzy navrhl Merton rozlišovat mezi manifestními a latentními funkcemi • Manifestní funkce souvisejí s vědomými záměry aktérů, latentní zase s objektivními důsledky jejich jednání , které byly často nezamýšlené • Podle Mertona byla většina chyb stávajícího funkcionalismu důsledkem spojení těchto dvou zmíněných kategorií Stávající funkcionalismus zejména nedokázal rozeznat, že historický původ určitého prvku lze vysvětlit odkazem na vědomé záměry aktérů, zatímco výběr prvku a jeho reprodukci je nutno vysvětlit odkazem k latentním funkcím • Merton tvrdil, že teorie a výzkum patří k sobě a že je nutno pečlivě vybírat témata, která budou ležet ve „středním dosahu“ mezi méně významnými pracovními hypotézami rutinního výzkumu a vše zahrnující „velkou teorií“ • Podle řady autorů Mertonůvodkaz na „latentní“ a „manifestní funkce“ byl nešťastný, protože Merton ve skutečnosti chtěl rozlišovat pouze mezi latentními funkcemi a manifestními motivy