Třicetiletá válka

1. Třicetiletá válka Třicetiletá válka (1618–1648) byl náboženský konflikt, ale zároveň i klasický mocenský boj o nadvládu v Evropě.

2. Třicetiletá válka byla započata v Českém království jako původně bezvýznamný spor katolických vládců - Habsburků - a českých protestantských stavů. Po uznání Augsburského míru dochází, i přesto, že to byla faktická prohra katolických Habsburků, k upevňování katolicismu v Zemích koruny české, na základě páteřní myšlenky Augspurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Toto počínání je vykonáváno řádem jezuitů pozvaným do Čech v roce 1556Ferdinandem I.. Po smrti Ferdinanda nastupuje méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavů slibuje náboženské svobody ve formě České konfese. Jeho následník, Rudolf II., i přesto že přichází ode dvora vedeného nekompromisním katolíkem, Filipem II., pokračuje v politice Maxmiliána a stvrzuje svým podpisem Rudolfova majestátu. Záhy na to je domem Habsburským prohlášen za nesvéprávného a za sesazena. Po něm nastupuje na český trůn Matyáš Habsburský a snaží se znovu stabilizovat moc v Čechách ale stavové se nevzdávají a dále požadují ukončení absolutismu a náboženské svobody, což císař Matyáš rozhodně nechtěl dopustit. Tyto spory vyústily 23. května1618, kdy byli z oken Pražského hradu při tzv. druhé pražské defenestraci vyhozeni místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni. Pikantní je, že hněv stavovských byl namířen původně proti Adamovi Michnovi z Vacínova

3. Tato událost se stala oficiálním začátkem války. Poté Matyáš zemřel a jeho nástupcem na českém trůně se měl stát již dříve schválený Ferdinand Habsburský Štýrský. Ten však byl katolík a především tvrdý zastánce absolutismu. Proto jej zemský sněm odmítl. Stavové se snažili prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy umírá. Jeho bratr nepřipadal v úvahu, protože byl debilní. Poté se objevily dva tábory, jeden podporoval Jana Jiřího Saského a druhý Fridricha Falckého. Nakonec byl na český trůn dosazen slabý Friedrich Falcký, protože jeho žena, Alžběta Stuartovna, byla nejstarší dcera Anglického krále Jakuba I. - a stavové odtud očekávali podporu - Fridrich však panoval pouze přes jednu zimu (odtud přezdívka „Zimní král“). Ferdinand II. byl samozřejmě rozhořčen, a tak za podpory Španělska a Bavorska vytáhl s císařskou armádou proti armádě stavovské. Ve Svaté říší římské dochází mezitím k obdobné situaci a protestantské státy se zde spolčují do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Friedrich IV., Falckého kurfiřta. Ostatní katolické státy se naproti tomu slučují do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského

4. Výzbroj • V období před Třicetiletou válkou byl zbrojní průmysl především v režii řemeslníků. Někteří řemeslníci byli svou prací pověstní a jejich pověst byla známá celé generace. Po vypuknutí války se však mnohé změnilo, bylo potřeba více výzbroje. Hlavním požadavkem byla rychlá, levná a jednoduchá produkce. Na uměleckou práci řemeslníků nebyl čas ani peníze. Začala velká éra manufaktur. Armádě vyhovovala levná a rychlá výroba manufaktur, a tak veškeré zakázky armáda zadávala právě jim. Z tohoto důvodu se začal propadat cechovní systém řemesel a nastal čas sériové výroby. • Armádní velitelé začali podnikat v armádě, což jim vynášelo slušné obnosy. To jim umožňovalo pohybovat se mezi vysokou aristokracií. Stavěli si luxusní sídla, a pokud neměli smlouvu, uchylovali se ze dvorů na své statky.

5. Mezi hlavní výbavu vojáků patřila platová výzbroj (nosili ji hlavně vojáci jezdící na koních), která dokázala vojáky ochránit před nepřátelskou palbou, protože účinnost mušket a arkebuz na dálku nebyla příliš vysoká.

6. Arkebuzíři nebo také karabiníci, nosili pouze prsní plát a přilbu typ-morion. Mezi výzbroj patřila krátká kolečková puška, arkebuza, a jedna nebo dvě pistole. Nosili také boční zbraň. Arkebuza byla zavěšena hákem na tzv. bandalíru a pistole byly také v holstrech. • Kyrysníci a arkebuzíři bojovali zpravidla koňmo a to především palnými zbraněmi.

7. Dragouni byli částí jiného typu vojska. Využívali koně pouze k přesunu na místo bojů. Pohybovali se jako kavalérie, ale bojovali jako pěchota. Jméno je odvozeno od zbraně, kterou nejčastěji používal – karabinu nebo krátkou mušketu (drago). Význam pochází z výrazu „plivat oheň“, tedy záblesku ohně a kouře po výstřelu. Tento způsob nasazení vymizel v průběhu 18. století (s výjimkou dragounských pluků ruské armády, které byly pro tento způsob nasazení cvičeny ještě během Sedmileté války) a postupně se z dragounů vyvinul druh běžného jezdectva stojícího na pomezí mezi lehkým (které sloužilo zejména k průzkumu) a těžkým (provádějícím útoky v bitvách). Její výcvik se v základu nelišil od výcviku pravidelné pěchoty. Také jejich organizace byla značně podobná plukovní struktuře pěchoty. Dragoun nepotřeboval tak dobré koně jako ostatní vojáci, kteří se pohybovali výhradně na koních. V případě nouze, tedy mohl koně opustit a neznamenalo to velkou finanční ztrátu. Dragounští koně byli často na bojišti opuštěni, protože když dragoun sesedl z koně k pěšímu boji, přetáhl otěže svého koně přes krk koně svého souseda. Tímto způsobem byla vytvořena dlouhá řada spojených koní, která byla obvykle zanechána pod dozorem několika veteránů. Byla-li bitva ztracena, mohl mít dragoun při spěšném hledání svého koně kdesi uprostřed řady značné potíže.